Když inspektor opouštěl její byt, řekl, „Teď nám jistě budete hlásit cokoli podezřelého. Jestliže je opravdu na stanici někdo, kdo dělá problémy, musíme ho chytit dříve než piráti.“

„Určitě, slibuji,“ řekla Atira. Viděla, jak muž odchází, zavřela za ním dveře a spočinula svým čelem za povzdechu na chladné oceli dveří.

V této oblasti mizelo docela dost pirátů bez lodi, a ačkoli tento vývoj nebudil moc zájmu u policejních složek společnosti, které byly placeny za monitorování koloniální kriminality, začalo to přitahovat zlobu pirátských frakcí, které začaly vyhrožovat vysláním více hlídek a dokonce i vysláním vlastních čet pozemních policistů. Zvláště Andělé vyřkli některé nebezpečně míněné hrozby a Atira se již musela vypořádat s některými jejich lidmi.

Bylo známo, že pirátské frakce pravidelně vysílaly verbíře pro jejich věc – po pár letech práce v těžební kolonii byl průměrný dělník snadno okouzlit příběhy života na pirátské lodi nebo v u jejich pozemských pracovních sil – ale obvykle byli nalezeni a bez incidentů se jim ukázaly dveře. Mohli být zabiti ve vesmíru, kde byli odůvodněnou hrozbou, ale ne v koloniích. Na obloze a na této zemi platila odlišná pravidla. Inspektor, placený nějakou z hlavních společností, byl zde vyřešit tento problém, než se vše ještě zhorší.

Atira se začala připravovat na večerní směnu. V těžební kolonii byla výbava docela obyčejná, neboť složité elektronické náhradní díly bylo těžké získat. Atira měla vzduchem tlakované taserové pistole, nastavené na omráčení, aby šly přednastavit na smrtící úroveň, a teleskopický kovový obušek, vyztuženou vestu a další rozličné věci. Tasery měla ráda, byly připojeny k jejím rukám a jen ona je mohla použít, ale muselo se s nimi mířit pečlivě a na spíše nehybný cíl. Obušek, na druhou stranu, mohla zamířit a vrhnout bez váhání. Obsahoval kuličková ložiska na malém pístu, která, když obušek zasáhl cíl, převedla svou hybnou sílu tak, aby to napáchalo ještě větší škody. Byla to ohavná funkce, ale kolonie jsou ohavnými místy.

Vytáhla obušek z opasku, rozložila ho a potěžkala, a pak jej párkrát vrhla na malý elektronický terč, který visel v obývacím pokoji. Netrefila se do středu, ale zasáhla tak, že by to opravdový živý cíl vyřadilo. Atira potěšená rozcvičkou a přesvědčená, že tenhle večer již neskýtá nějaké problémy, vyrazila na hlídku.

Atira a její partner procházeli různými bary. Každý bar byl co nejméně technologicky na výši jako všechno v kolonii, ačkoli sem tam byly vidět náznaky nadbytku. Některá místa pronajímala pašované Egony, speciální vysílače a přijímače, které přehrávaly zvukové vlny, jež dosáhly pouze uší zákazníka, a které byly specificky vybrány dle jeho nálady, nebo nabízely podobné TV oční přijímače, které vyžadovaly speciální oční filtry a byly využívány převážně pro sportovní události. Obvykle se objevovaly v putykách nízké úrovně, zamířené na lidi, kteří raději pili sami. Většina normálních lidí se obvykle vyhýbala patronům, kteří přikyvovali hlavami v okolním tichu či vykřikovali sportovní taktiky a nadávky do prázdného vzduchu.

Další podniky spoléhaly na spíše tělesné atrakce. Bylo to paradoxní, ale čím víc lidí na místě bylo, tím klidnější obvykle bývalo. Kvůli ohromnému množství testosteronu a agrese, jež zatápěly těžební kolonie, pracovaly striptérky jen v lepších podnicích, kde jim byla poskytnuta bezpečnost v práci i mimo ni. Prostitutky bylo samozřejmě možno nalézt všude, ale rok či dva žití na takovémto místě je vyčerpalo rychleji než těžební sbíječky, zanechalo je s podobným vzhledem.

Vybavení v barech bylo udržováno v dobrém stavu a zahrnovalo vše od holobalu po miniaturní bojiště pro Střet myslí, ale náklady na opravy byly vysoké – zvláště pro cokoli elektronického – takže jen ty lepší podniky se s tím otravovaly.

Na práci to byl tvrdý byznys, ale byl velmi ziskový, pokud jste měli talent. Lidé hodně pili, hodně bojovali, a bary byly neustále v jednom kole – přivábit první typy a vyhnat ty druhé.

Tu noc Atira procházela mizernými bary, plnými lidí, co nemají co ztratit. Bylo těžké poznat, kdo je nový a kdo ne, neboť týmy dělníků přicházely a odcházely v pravidelných turnusech, ale naučili jste se poznávat typy. V jednom z nejošuntělejších viděla lidi, kteří rozhodně nevypadali jako horníci, a udělala si mentální poznámku, aby si je proklepla. Také si všimla muže, dobře oblečeného a zjevně osamělého, který docela klidně upíjel svůj drink a nedělal nic krom toho, že se zjevně bavil okolím. I jeho si zapsala pro další zkoumání a všimla si, že její partner si asi nevšiml tajných pirátských verbířů, takže se rozhodla, že by měla šanci se s nimi vypořádat později svými vlastními metodami.

Večer končil a oni mířili k poslednímu baru večera, když je dostihl inspektor. Byl tu jen malý provoz, jediné zvuky, propuštěné dveřmi baru, byly obecný hovor a cinkání plexihrnků na kovových stolech. Nebyla slyšet hudba ani sporty.

„Ach, doufal jsem, že vás tu najdu,“ řekl dvojici, pak se otočil k partnerovi Atiry a řekl, „Mohl bych si s vámi na okamžik promluvit? Sám.“

Atira byla trochu rozmrzelá, ale pak pochopila, že inspektor vlastně skoro váhá, zda se má na ni podívat, jako kdyby jeho pohled měl něco prozradit. Pocítila bodnutí nervozity, ale řekla, „No, chlapi, zamířím do baru. Až budete hotovi, přijďte tam, jo?“ a vešla do baru.

Znovu si všimla toho klidného chlapa, jak setí u soukromého stolu a upíjí drink. Zamířila k němu s úmyslem, že mu položí pár otázek, ale v ten okamžik vstoupil do baru inspektor a řekl jí hlasem příliš hlasitým a váhavým, „Potřebuji s vámi mluvit. Hned teď, prosím.“

Hleděla mu do tváře a pochopila, že byla nalezena. Objevili tělo, její psí známky, svědka nebo něco, co přehlédla.

Přemýšlela, co přesně má udělat, když kolem ní prošel klidný, dobře oblečený muž, vytáhl zbraň, zamířil jí na inspektorovu hlavu a rozmetal jeho mozek po podlaze.

***

Byl den poté a Atira se vracela domů ze směny. Byla zmatená, unavená a čím dál paranoidnější.

Nikdo v práci si nepamatoval, že by se v noci v barech něco divného stalo; žádné vraždy, nic. Také si nepamatovali žádného inspektora. Když se vyptávala svého partnera, zamračil se a optal, „Proč? Očekáváš někoho takového?“

Ten předchozí večer po střelbě bar ztichnul, štamgasti byli tak v šoku, že nedokázali jednat. Střelec se k ní otočil a řekl, „Vyjdi ven,“ a ona poslechla, šokována jeho iniciativou. Inspektorovo tělo nebylo první, v němž měla prsty, ač to bylo mnohem přímějším způsobem, a tak překročila jeho nehybné potřísněné tělo, aniž by se na něj podruhé podívala. Kolem ní štamgasti lapali po dechu, jediné pohyby pocházely od vážně opilých lidí s Egone, kteří leželi na stolech a jejich hlavy jemně poskakovaly ze strany na stranu na vlně tiché hudby.

Strávila celý den jako na jehlách, očekávala, že v okamžiku někdo přijde, ukáže na ni a vykřičí její vinu. Prošla mnoho otevřených okružních pochůzek po kolonii, kudy předtím prošla, snažíce se najít nějaká vodítka toho, co se stalo a co přijde, ale odešla s prázdnou. Ani podlaha, kde leželo inspektorovo chladnoucí tělo, se zdála být bez krve a mozku, ačkoli byla tak špinavá, že to bylo těžké posoudit.

Takže když Atira konečně dorazila domů, nebyla dosud v zemi adrenalinové úlevy, kde odpočinek vládne, ale její vyčerpání znamenalo, že se již dávno přestala třást před maličkostmi. A v okamžiku, kdy vstoupila do bytu a zavřela za sebou dveře, potřebovalo její podvědomí dost úsilí, aby se prokousalo zmírněným hlukem jejích myšlenek.

Uvnitř už někdo byl. Bylo tu ticho, vzduch byl cítit mrtvěji než obvykle, a to znamenalo, že osoba si přišla pro ni.

Zůstala u své rutiny, shodila boty a bundu a odepjala si opasek, ale obušek z něj vytáhla. Když procházela chodbou k obývacímu pokoji, přikrčila se, napnula nohy a tiše roztáhla obušek, poté jedním rychlým pohybem skočila okolo rohu dveří, natočila se ve vzduchu a ohnala se obuškem na lidský cíl, který tam spatřila. Při doskoku zůstala v pohybu, překulila se do přikrčení a připravila tasery na vysokovoltaické výstřely, ale okamžitě ztuhla, když si všimla, kdo je cíl.

V rohu jejího obývacího pokoje seděl v jejím pohodlném křesle dobře oblečený muž z uplynulé noci. Držel obušek, lapený ve vzduchu několik centimetrů od tváře, ale jinak se nezdálo, že by se pohnul. Usmíval se.

„Kdo jsi? Jak ses sem dostal?“ požadovala Atira odpovědi.

„Jmenuji se Alad, ale zapomněla jsi poslední otázku,“ odvětil. „Co jsem vzal?“

V nepochopení na něj hleděla. Potom jí ale svitlo a vběhla do ložnice, otevřela šatník a sáhla po krabičce, která tam již nebyla.

Alad vkročil mezi dveře do ložnice. „Je pryč. Působivá sbírka, to musím říct.“

Přemýšlela, zda ho má na místě zabít. Kvůli riziku, že by někdo začal řešit nedávno vraždu, si nemohla dovolit být vydírána či být komukoli zavázána.

Ale pak pořádně pohlédla do jeho očí a ty malé ohníčky, jež viděla, zastavily její ruku. Tenhle druh šíleného, neuhasitelného pohledu viděla jen u jedné osoby. V zrcadle.

Podal jí sklenici vody. „Vypij to.“

Vzala sklenici a vypila ji dříve, než měl šanci říci cokoli dalšího.

Alad si ji měřil s jasně zvýšeným zájmem. „Víš,“ řekl, „Docela jsem se těšil, že tě budu chvilku štvát. Říkat něco jako, ‚Ach, no tak. Co horšího by se mohlo stát?‘ To jsi mi celé zkazila.“

Zašklebila se na něj. Navzdory zvláštnosti situace zjistila, že se jí chlap docela líbí. Krom toho chytil její obušek a odpálil mozek člověka před celým světem. Otevřený vzdor byl pravděpodobně jedinou reálnou cestou, jak by se mohla dostat do velení situace, aniž by ohrozila vlastní bezpečnost.

„Co když ve sklenici byl jed?“ optal se.

„Každý jednou zemře,“ odpověděla sladce. „I ty. Tak, můžete mi tohle všechno vysvětlit?“

Vytáhl malou krabičku asi o velikosti pěsti a otevřel ji. Podívala se na obsah a zamrkala.

„Co vidíš?“ optal se.