„Jak se cítíš?“ optala se Hona. Před chvílí vstoupila do Naleho kajuty a teď seděla vedle něj na pryčně.“

Nale si promnul spánky. „Cítím se dobře.“

„Nevypadáš tak.“

„Změnilo se mnoho věcí. Je to unavující.“

Otočila se k němu. „Neviním tě, víš.“

„Vím.“

„Ohledně toho, že byla celá moje posádka přeměněná na zeleninu.“

„Vím.“

„Měla bych, ale i oni znali rizika, stejně jako já. Vše, na čem teď záleží, je zastavit ji.“

„Jo.“

„Ale stále bych chtěla vědět-“

„Protože jsem si neuvědomil, že její lidé budou také imunní. Kdybych to věděl, nikdy bych nedovolil tobě či tvému týmu se nalodit na tu loď. Nedokázal jsem si vůbec představit, že Knihu aktivují. Myslel jsem si, že jsou to lupiči.“ Prohrábl si mastné vlasy.

„Vina?“ optala se a hned toho zalitovala.

„Unaven,“ odpověděl jednoslovně.

„Mohl bys mi říci-“

„Bylo to vyrobeno Joviany. Chtěli s tím čelit Jovské nemoci, tomu šílenému smutku, který je zabíjí. Ale ono to nepomohlo, jen to vymylo mozky. Na nižších úrovních ses cítila šťastná, klidná, bez nutkání komukoli škodit. Na vyšší úrovni jsi to viděla.“

„Může-“

„Ano.“

To už se rozzlobila. „Nech už toho. Jak můžeš vědět, co řeknu?“

Podíval se na ni očima, které byly až příliš klidné. „Mohu.“

„Ach, opravdu? Ty můžeš i vidět, na co myslím?“

„Ano.“

„Dobrá. Jasně, pane telepate. Na jaké číslo myslím?“

„Dvě.“

Hleděla na něj.

„Je to v tvých očích a způsobu, jak sedíš,“ řekl. „Teď mohu vidět všechno. Všechno.“

Dál na něj hleděla. „Ta věc tě změnila.“

„Ano.“

„Ostatní taky?“

„Ne, jen mně. Alespoň co se týče mého týmu.“

„Proč ty?“

Povzdechl si a pohlédl na strop. „Mí trenéři by asi řekli, že jsem ukázal ohromující schopnosti. Porazil jsem všechny ostatní v testech, které před nás dali. Jsem tak nějak zázračné dítě, jak se ukázalo. Ale tím to není.“

„A čím to tedy je?“

„Umírám.“

Brada jí padla. Začala něco říkat, ale on ji přerušil.

„Ne. Prosím. Je to chronické, ale nečiní mi to bolest či nepohodlí. Jednoho dne můj mozek jednoduše řekne mému tělu, aby se zastavilo. Je to stav mnohem starší než tahle mise a mělo mě to zabít již dávno, neboť námaha to dle údajů urychluje, ale zjevně jsem odolnější, než jsem si myslel.“ Zkoumal si nehty a hledal slova. „No, když jsem zjistil, že zemřu, spatřil jsem věci v jiném světla. Je to opravdu zvláštní. Seděl jsem v malé místnosti, poslouchal hlasu, jak mi říká, že jsem mrtvola, a cítil jsem se, jako kdybych byl jedinou věcí na tomto světě, co se nezměnila. Ano, to já jsem se změnil, to já jsem zjistil, že má osobní sféra bytí byla neodvolatelně změněna. Ale byl jsem stále tím stejným člověkem, nebo jsem alespoň cítil, že jsem. Svět sám, vše, co nebylo mnou, to se změnilo.“

„Nebo tvé vnímání všeho.“

„Přesně. A ani ti nemohu říct, jak osvobozující to bylo. Všechny ty staré obavy světa zmizely. Pravidla se změnily, upravily se, ba dokonce zmizely. Od okamžiku, kdy jsem uslyšel diagnózu, jsem cítil, jak má mysl odhazuje přítěž. Ale i tak něco zůstalo. Je to, jako kdybys slyšela odpověď na hádanku, ale sama jsi na ni nepřišla. Můžeš vidět, proč tomu tak je, ale tomu intuitivně rozumět, a tak se cítíš, jako kdybys žádnou odpověď neměla.“

„Vím, co myslíš,“ řekla.

„A pak, jaké jen štěstí může být, do toho vletěly Sestry a odnesly mě pryč. A na chvíli to pomohlo, ale stále toho nebylo dost. Dalo mi to účel, dalo mi to odpověď, ale stále jsem nepřišel na otázku.“ Zvedl se, hodil si na záda baťoh a řekl, „Pojďme se projít.“

Opustili jeho kajutu a zamířili směrem ke skladištím.

„Jsi jiný,“ řekla tónem někoho, kdo získal právo takové věci říkat.

„Ano. Je to tou Knihou.“

„Jak Kniha mohly věci změnit?“ optala se.

„Otevřela mi oči většímu schématu. Vysvětlila mi odpověď a konečně i otázku. I po příchodu k Sestrám jsem stále hrál stejnou hru, se všemi těmi obavami a pochybami, až do toho střetu na lodi. Nemůžeš tak činit a očekávat, že nastane změna. To, co se stalo, mi ukázalo, že lidé se dokáží oprostit od strachů a děsů. Mohou být přiměni pochopit vše.“

Na čele jí naskočily vrásky a poté se jej optala, „Snad nenaznačuješ to, co si myslím, že naznačuješ?“

„No, nemůžeš správně osvobodit někoho stejným způsobem, jak se to stalo mně, pomocí chronické nemoci vedoucí k smrti. To by byla strašlivá věc. Místo toho můžeme využít Knihu.“

„To je strašlivé.“

„Je to to, co mí lidé plánují celou dobu. Nepochopil jsem to, dokud jsem si celou věc nepromyslel. Jsi kapitán, už jsi byla v dosti bojích. Měla jsi někdy okamžiky, kdy sis přála, aby všichni přestali? Kdy jsi byla tak strašlivě unavená brozením v krvi, že jsi chtěla svět chytit za krk a vyřvat mu to do tváře?“

„To samozřejmě. Takže je chceš lobotomizovat?“

„Ne. Na nižších úrovních stroj jednoduše vymaže válkychtivé myšlenky. Existuje asi podčást lidské rasy, na kterých působit nebude – lidé, po kterých jdeme, jsou zjevně imunní, například – ale většina lidí získá mír a klid. Budou trochu neteční, to ano, ale nebudou se zabíjet navzájem, nebudou trpět nekonečnými pochybami stejně jako já.“

„Máš k tomu vůbec souhlas?“

„Je to správné. Žádný další souhlas nepotřebuji.“

„Nale, mluvíš o odnětí lidské vůle, jejich svobody myšlení.“

Prošli chodbou a sestoupili po kovovém schodišti. Jejich boty na schodech cvakaly.

„Dovol mi položit ti otázku,“ řekl Nale. „Proč jsi kapitán?“

„Co tím myslíš? Je to to, co dělám.“

„Skvělé, tak by to mělo být. Proč?“

„Protože. Protože chci vést mou roli v ochraně Kartelu. A protože jsem v tom dobrá.“

„Ráda děláš věci, ve kterých jsi dobrá?“

„Jistě.“

„A děláš ráda svou roli pro něco, v co věříš?“

„Pokud s tím může mé svědomí žít, ano. A než cokoli řekneš, možná vždy nejsem zcela spokojená s tím, jak Andělé vedou své věci, ale to nesnese srovnání s tím, co plánuješ ty.“

„To jsem nikdy neřekl. Proč ráda děláš ty věci?“

„Co tím myslíš, proč?“

„Je to tvá životní práce. Většinou s ní trávíš většinu dne. Proč?“

„Nevím. Protože mi to dává uspokojení, myslím. Jsem součástí něčeho, a dělám to dobře.“

„Proč?“

„Podívej, vede to někam?“

„Absolutně. Dál odpovídej na otázky. Proč chceš být součástí něčeho a dělat svou roli dobře?“

„Myslím, že je to stejný důvod jako u ostatních. Cítit, že náš život má účel.“

„A jestliže cítíš, že tvůj život má účel, co je z toho pro tebe?“

„Jsem díky tomu šťastná.“

„Přesně,“ řekl Nale a děsivě se na ní usmál. „Cokoli činíš, jakýkoli je účel tvého života, nakonec se to rozloží na štěstí. To všichni chceme, to chce každý. Způsob, jak se každý den trháme na kusy, je akorát zrození frustrace, že nemůžeme najít štěstí, které hledáme.“

„Pche, myslela jsem si, že je to trochu komplikovanější než tohle.“

„Je to tak, jak to necháš být. Většina lidí opravdu nepřemýšlí, proč činí to, co činí, bez ohledu na to, zda pijí Quafe nebo prohánějí kulku něčí hlavou. Ale když vezmeš téměř kohokoli na tomto světě a optáš se proč, věř mi, nakonec to vyvře ve štěstí.“

„Víš, i kdybys měl pravdu, jsou i jiné cesty, jak toho dosáhnout. Lidem není třeba vymývat mozky. Jednoduše je můžeš povzbudit, aby hledali své vlastní způsoby.“

„Většina lidí je sebezničující, ba vůči sobě nespolehlivá. Zpravidla nevkládají mnoho úsilí do svého hledání štěstí, a žádné množství pozitivního povzbuzování tohle nezmění. Proč si myslíš, že jsou holocívky tak oblíbené, jak jsou, a proč meditace není?“

Došli ke dveřím. Nale sundal baťoh ze zad.

„I tak,“ řekla Hona, „Mohl bys to udělat jinak. Nemusíš lidi tlačit k blaženosti. Můžeš je povzbudit, aby si ji našli sami.“

„Nebudu tam stát jako šílený prorok, stále lající na jiné lidi, aby hledali svůj pravý účel života. Já učiním jen to, že zničím zátarasy.“

Hona mu zastoupila cestu a hleděla mu přímo do očí. „Nedělej to, Nale. Ne. I kdyby se ti podařilo získat Knihu, nemáš záruky, že bude fungovat tak, jak myslíš, a i kdyby tak fungovala, budeš lidem upírat základní práva. Nebudeš o nic lepší, než ten kapsulýr, co zničil naši těžební kolonii. A krom toho, jak sakra dosáhneš nějaké změny? Co když bude účinek jen dočasný?“

„Pak ji použijeme nejprve na správných lidech; těch, co ovlivňují životy jiných. Na každém na vrcholu společenského postavení. Na vůdcích a diktátorech, na každém kapsulýrovi, kterého dostaneme. Krom toho, najdeme způsob, jak Knihu duplikovat, a začneme šířit její slovo masám.“

Zakoulela očima. „Mluvíš tu o revoluci. Budeš tu porušovat základní práva lidí na nejzákladnější úrovni.“

„Nejzákladnějším právem člověka je být šťasten,“ řekl jí. „Uvidíš. Je to správné. Je to jediná věc, co má smysl.“

Obešel ji, otevřel dveře a vkročil do prázdných skladovacích prostor. Vyndal něco z baťohu a ten odložil u otevřených dveří.

Hona pohlédla na to, co měl v ruce: Čtyři setrvačníkové míčky. Zmateně na něj pohlédla.

„Trošku jsem je upravil,“ vysvětlil jí. „Odstranil jsem tlumiče zrychlení.“

„Snažíš se umřít?“

„Snažím se uvidět, zda jsem hoden úkolu, který přede mnou stojí.“

„A jak to poznáš, kromě toho, že skončíš jako žrádlo pro červy?“

„Uslyším to na Černé hoře.“

U toho zaváhala, nevěda, co říci, a on se od ní otočil, mnouce setrvačníkové míčky v ruce. Ozval se tichý zvuk a ťuknutí, jako kdyby byla tasena a nabita zbraň.

Nale se neohlédl. „Teď nebo nikdy,“ řekl a o okamžik poté slyšel, jak se za ním zavírají dveře.

Usmál se a zavřel oči. Duše se kolem něj pohybovaly, jejich mlhavé stíny jej zahalovaly. Jejich šepot mu říkal pravdy.

Hodil jeden míček. Odrazil se od podlahy a zrychlil; odrazil se od stěny a zrychlil; odrazil se od stropu a zrychlil. Brzy byl jen šmouhou, prolétával místností smrtící rychlostí kakofonií ran, když se odrážel od stěn. Nale pozorně poslouchal a pokaždé stál tam, kam ta střela nemířila.

Hodil další, pohybovaly se z místa na místo s odskoky kolem něj, jeho oči se otvíraly a zavíraly v nápěvu blikajících světel na stromě, jenž stále po něm sahal. Vyhnul se jeho úchopu, vyhnul se měkkým kamenům, jež odskakovaly kolem, vábíce jej, aby je chytili, aby jim dovolil se ho dotknout.

Neustále zrychlovaly a zrychlovaly, dokud nebyla celá místnost plný mlhavými, napůl viditelnými trajektoriemi, kameny řítícími se prázdným vzduchem. A stále jim uhýbal neuvěřitelnou rychlostí, když svištěly rychle se rozehřívajícím vzduchem; jejich sykot se mísil se sykotem frustrovaného stromu království. Duše jej vedly, pomalu mizela podlaha, až se vznášel nad dehtovým mořem stínových andělů a sdíleného nevědomí, vidíce vše, vědouce vše, v souladu se světem, na cestě, jež jej neúprosně vedla ke svobodě.