Nale a Hona seděli bok po boku na můstku lodi a oba poslouchali vysílání z lodě Andělů, kterou sledovali.
Byly to obvyklé vnější zprávy o plánech zadokování a cest, interní poznámky o velení a potvrzování rozkazů. Dělali to na směny, každý člen posádky na Honině lodi poslouchal jednomu kanálu odpovídajícího člena na lodi Andělů. Hona už dvakrát chybně předpovídala, že Draeina loď na návnadu zaútočí, a všichni už byli docela unaveni čekáním, zvláště ona. Použila velící práva k napíchnutí lodi bez jejich vědomí a později se za to bude zodpovídat.
Náhle to na můstku zašumělo a jeden z členů posádky řekl, „Počkat, jsou kontaktováni. A… jej. Zaměřeni, zpomaleni a rušeni.“ Okamžitě mnozí členové Honiny posádky zvedli ruce a tichým potvrzením, že jejich vlastní kanály jsou plné odpovídajících dat.
„Dobrá, tak pohyb,“ ohlásila Hona. „Zatímco budou vyjednávat, provedeme-“
„Kapitáne, oni se vyloďují!“ vyjekl někdo.
„Cože?!“
„Nepřátelský tým už je připojen k lodi. Teď se vyloďují.“
„Okamžitě nás tam dostaňte a připravte se na vylodění,“ řekla Hona rychle a jasně. „Tým se shromáždí v doku, hned. Včetně vašich lidí, Nale, pro případ potřeby zdravotníků.“
Když osádka lodi nastavila loď na automatiku a hnala se za ní, Nale se svým týmem je následoval. „Co se stane?“ optal se jí cestou.
„Idioti se rozhodli vylodit se na lodi Andělů, místo aby vyjednávali vydání vzácného nákladu. Což znamená, že lidé budou umírat na obou stranách. Je to blbé a bezohledné, nedokáži si představit, co je to za člověka, když to zatáhne tak daleko.“
„Jaký člověk stopuje můj tým a pálí trhače tepen do jejich hrdel?“ řekl Nale temně.
Hona na něj pohlédla, ale nekomentovala to. Otočila se k někomu, kdo měl v uchu sluchátko a optala se ho, „Čas k vylodění a stav plavidla?“
„Jedna minuta při rychlém, dvě při opatrném přístupu, dva-čtyři-nula na temné straně,“ odpověděl, „a naši lidé jsou trháni na sračku. Ma’am.“
„Tak se vylodíme na temné straně.“
„Ma’am?“
„Posádka Andělů byla na průzkumných misích, při kterých měli i kontakt. Jsou vycvičeni k boji zblízka. Jestliže prohrávají, znamená to, že potřebujeme jinou taktiku.“
„A pokud neútočí celá nepřátelská posádka, ma’am? Co když nás spatří někdo na palubě jejich plavidla?“
„Jestliže se ti psychopati rozhodli nalodit se na loď Andělů a užívají si přestřelku, nedokáži si představit, že by někdo z nich zůstal na lodi a koukal z okna. Vybavte se, vplížíme se tam.“
Honiny lidé a Naleho tým vběhli do lodi Andělů. Monitory zasazené do naloďovací chodby okazovaly jejich cíl, vznášející se v klidu ve vesmíru, od jehož pancíře se odráželo rudé slunce. Nalemu se loď zdála mrtvá a trochu mu to pomohlo připravit se na to, co měl uvidět uvnitř.
Situace nebyla pro Sestry nijak nová, byli zvyklí pracovat jako zdravotníci na nepřátelském území, ale i tak při naloďování plavidla zjistili, že mají děs v očích. Draein tým se zabíjením bavil. Všude byly cákance krve a vnitřnosti; stěny byly potřísněny karmínovými cákanci, a chodby byly pokryty něčím, co kdysi byly části lidských těl. Kudy Nale kráčel, tam se mu boty lepily k podlaze.
Procházeli lodí a sledovali stopy krve. Sestry měly během základního výcviku možnost lekcí armádní hantýrky a signálů, čehož Nale, chtiví ovládnout vše nabízené, využil. Když komunikátor Honina týmu šeptal kódované příkazy, Nale jim rozuměl.
Všeobecný boj. Posádka ustupuje. Hona se střetla pohledem s jedním členem týmu. Draein tým si nešel hned pro svou cennost; masakrovali posádku lodi. Zašeptala na něj. Nákladiště. Rozmístit se.
Zaujali místa v nákladovém prostoru, který naštěstí bývá na průmyslových lodích dostatečně velký, aby obsáhl oba týmy. Nale odhadoval, že Honina posádka má přesilu nad útočníky tři na jednoho, zatímco jeho muži – vyzbrojeni jen s málem brnění a zbraní – do směsice trochu přidávali. Ohledně celé situace necítil moc nadějí, ale aspoň se utěšoval myšlenkou, že jen on a jeho muži znají pravou povahu přístroje. Jestliže s ním nepřátelé cokoli učiní, Sestry tu budou dál stát.
Když na to přijde, nebyla to moc velká útěcha. Zvláště když byla Hona tady. Nale rozhodně nechtěl vidět ji zraněnou. A zahanbovalo jej, že se zajímal víc o ni než o Berhesovu smrt. I tak, bylo to krédo Sester: Živí před mrtvými.
Nale se podíval na svůj tým. Každý se držel, schovávali se ve výklencích a za překážkami. Tiše se mezi nimi pohyboval, povzbuzoval je a ujišťoval se, že jim nerupnou nervy. Jediný, který byl překvapen, kdež k němu Nale přistoupil, byl Shiqra, který pokradmu sáhl do jedné kapsy bojového obleku. Nale se ho optal, zda je vše v pořádku, na což přikývl.
Když se vrátil k Honě, optal se jí, „Myslíš si, že mi jeden z tvých lidí může udělat laskavost?“
„Záleží co,“ řekla a pak dodala lepším tónem, „Ale věřím, že se můžeme pokusit.“
„Jeden z mých mužů vlastní něco, co by dle mě neměl. Pravá kapsa na stehně. Nemám ponětí, co to je, ale mám pocit, že udělá něco hloupého, a nechci s ním teď střet. Jeden z tvých vojáků je hned vedle něj a chci, aby na mého muže dohlédl. Pokud udělá pohyb, otevře kapsu či něco takového, překažte mu to.“
„Máš to mít,“ řekla Hona. „Nemám víc shovívavosti pro odpadlé agenty než ty.“
„Díky,“ odpověděl Nale a usmál se na ni, což opětovala.
Zanedlouho Dreaini lidé vstoupili do skladovacího prostoru, kráčeli, jako kdyby to místo vlastnili. Byli čtyři, a Nale, který se skrýval s Honou za bednou, kysele obdivoval, že byli schopni vybít celou posádku Andělů, i když byli ti ubozí vojáci zcela nepřipraveni.
Draea došla bez váhání k určité bedně. Nale předpokládal, že umístění vytáhla z nějakého umírajícího Anděla.
Bedna byla na nízké polici a Draea ji vytáhla a položila na podlahu se zjevnou lehkostí. Byla zamčená elektronickým zámkem, k němuž přiložila hlaveň zbraně a vystřelila. Palba nemohla poškodit loď; stejně jako mnohé ostatní byla dobře chráněna zevnitř stejně jako zvenčí.
Draea do bedny sáhla a se zabručením vytáhla Knihu prázdnoty, kterou položila na podlahu a na pár okamžiků si ji prohlížela. Když se nespustila, nezazářila, nezakouřila či nevybuchla, očividně se jejím společníkům ulevilo. Přiblížili se a podívali se na stroj sami.
Tvarem opravdu vypadala nedůležitě. Jen pár zvláštně zakřivených linek tu a tam, a zvláštní způsob, jak odrážela světlo, dávaly jemně najevo, že by to mohlo být něco více než opěvovaný automat na Quafe.
„Těžká, že?“ optal se jeden z jejích mužů.
„Nechtěl bys ji tahat daleko,“ řekla.
A právě v ten okamžik vydala Hona signál svým lidem, kteří vylezli z úkrytů a zamířili zbraněmi na Draein tým. „Pohněte se, a zemřete,“ ohlásila Hona.
Ani jeden z Draeiných společníků nehnul ani brvou. Pomalu se otočili směrem k Honě, a Nale, který vstal a postavil se vedle ní, se cítil nesvůj, jako kdyby sledoval smečku zvířat, jak se rozhodují skočit na kořist.
„Odhoďte zbraně a ustupte od nich,“ řekla Hona.
Draea a její společníci se na sebe podívali, pak pokrčili rameny a odhodili zbraně, ač nikdo z nich nepohnul či nezvedl ruce. „Co máš v plánu?“ řekla Draea chladně.
„Vezmu vás k výslechu,“ odpověděla Hona. „Nikdo nemusí být zraněn.“
Nale věděl, že to je úplná a strašlivá lež. Plánovala zabití celého Draeina týmu. Ale zjevně nechtěla riskovat Knihu, což vypovídalo o jejím zájmu o něj než o stroj. Cítil malou vlnu vděku, který zmizel, když si všiml, co Draea stále ještě drží v dlani. Byl to katalyzátor. A její palec pomalu otáčel koulí.
Čas se zastavil a v Naleho hlavě se vytvořily dvě pravdy. První bylo, že Draein tým, z jakéhokoli bezbožného důvodu, je asi imunní vůči stroji, což odporovalo všemu, co mu doposud bylo řečeno. Tou druhou bylo, že Draea tu zatracenou věc spustí, přičemž následky budou zcela nepředvídatelné, kromě opravdové a definitivní smrti mysli pro celou Honinu posádku včetně ní.
V okamžiku, o němž nevěděl, zda ho v budoucnu nebude litovat, se otočil k Honě, řekl, „Promiň,“ a, k jejímu krátkému překvapení, ji udeřil do čelisti. Zhroutila se na podlahu a Nale se stěží stihl otočit zpět, aby viděl, jak si někdo z Draeina týmu zaráží něco do krku, zatímco Draea se zašklebila a aktivovala katalyzátor.
Nastal nekonečný jas.
***
Nale kráčí pouští. Je noc, ale necítí zimu. Jsou tu i jiní lidé, pomyslí si; jsou téměř viditelní, jako stíny oddělené od země, míhající se všemi směry.
Přichází ke stromu bez listí, jehož hlavní větve se rozpínají jako celistvost vesmíru, jejich pupeny modře a rudě žhnoucí. Vítr šepotá větvemi, jemně syčí jeho pravé jméno. Kráčí dál, strom se ohýbá tak, aby jeho větve mířily jeho směrem.
Přichází ke vstupu do malého dolu, země před temným otvorem je obklopena kulatými, vyleštěnými kameny. Zvedne kámen a ten se mu v rukách jemně otáčí. Odloží ho a kráčí dál.
Poušť končí a změní se v černý čedič. Kráčí dál.
Čím déle kráčí, tím jasnější se cesta stává. Jeho pochyby začínají tát. Je tu. Samozřejmě je tu. Vždy tu byl.
Přichází na hranu útesu a vidí temný oceán pod sebou, voda je černá jako země.
Kolem něj protékají duše a skáčou z útesu do oceánu, připojují se k vlnám. Přemýšlí, zda se má otočit, ale ví, že i kdyby se pokusil, příliv duší by proudil proti němu a strhl ho i tak. Je to jeho cesta. Tohle vždycky byla jeho cesta.
Stojí tam a hledí do propasti.
Na okamžik je naplněn strachem, neurčitostí a osamělostí, posledními pozůstatky jeho minulého bytí. Ale ty mizí jako ostatní stínové duše, vycházejí z něho a nikdy se už nevrátí. Ví, že je, co chce, co vždy chtěl.
Obrní se, zhluboka nadechne a skočí. Když se při pádu ve vzduchu otáčí, vzhlédne a spatří Draeu, jak stojí na okraji útesu. Hledí na něj, její bledá kůže vyčnívá z přízračných stínů kolem ní. Jeden z těchto stínu se zdá být skutečnější než ostatní, nehybně se vznáší za Draeou, zatímco ostatní létají sem a tam, ale nedokáže přijít na to, co nebo kdo to je.
Ponoří se do černého moře a při dopadu se roztříští. Necítí bolest.
Zůstává při vědomí a cítí, jak je pomalu trhán na kusy. Pohltí ho to, roztrhá, rozloží.
Je pryč. Je prázdnotou. Už neexistuje; je z tohoto světa, ale již není z tohoto světa. Je černým mořem, je černou oblohou. Je černým mořem a je černou horou. Je černou horou.
Stíny k němu promlouvají kakofonií hlasů. Slyší je všechny. Vyprávějí mu své osudy, a on je chápe tak, jak člověk může chápat, když slyší všechny hlasy a stěží lehké šeptání jednoho.
Pomalu začne povstávat nová přítomnost, je to on. Odděluje se od černého moře, ale neodděluje se. Opouští černou horu, ale neopouští ji. Vznáší se černou oblohou, ale nemusí se k ní připojit.
Je černým mořem pod ním, černou oblohou nad ním a černou horou, jež vrhá stín na svět.
Rozumí všemu.
Povstává.
***
Všichni leželi na zemi, někteří se hýbali, jiní ne. Nale se pomalu zvedl a prohlédl si okolí.
Honin celý tým ležel rozházen po zemi, oči v sloup, s pěnou u úst. Draein tým se začal zvedat, třásli hlavami, jako kdyby setřásali pavučiny. Draea již stála, klátila se, ale stála vzpřímená, a hleděla na Naleho s výrazem, který byl napůl vražedná a napůl obdivný.
Pak lidí, kteří byli při vědomí, najednou setřásli duševní deku, pohlédli směrem ke stroji, a zjistili, jež tam již není. Ani tu nebyl Draein lovec odměn, Yorlas.
Naleho lidé a Draeina zbývající posádka začala tasit zbraně, ale Draea zvedla ruku a zařvala, „Ne!“ Při jejím pohledu lidé poslechli a sklonili zbraně.
Promnula si oči, zašklebila se a řekla, „Přála bych si, aby k tomu nedošlo. Krezeku, spoj nás s naší lodí a pošli to na reproduktor.“
Ozvalo se zapraskání a potom byl Yorlasův hlas všudypřítomným. „Bum,“ řekl. „Ahoj, Draeo.“
„Jak se ti podařilo dostat se z fugy tak rychle?“ optala se Draea.
„Injekce adrenalinu,“ odpověděl Yorlas.
„Pracoval jsi s někým dalším?“
„Muž jménem Shiqra, z druhého týmu.“
Nale se rychle rozhlédl a viděl, že Shiqra je pryč. Jeho strážce ležel poblíž v kómatu. Vedle Anděla ležela nepoužitá miniinjekce plná silného uspávadla. Nale pochopil, že Shiqra nebyl imunní vůči Knize a musel plánovat, že se dostane do bezvědomí, přičemž Yorlas ho snad zachrání.
„Dokáži si představit, že je s tebou. Kniha ho sejmula?“ zeptala se Draea.
Yorlas na chvilku zaváhal a poté řekl, „Ano,“ a podtón, který Nale v tom slově slyšel, obsahoval mnohem víc, než by dokázal do slov kdykoli vložit.
„A máš Knihu, na naší lodi, nyní na cestě k neznámému cíli, že?“ dožadovala se Draea odpovědi.
„Stále v soustavě, ale připravuji se na odlet,“ řekl Yorlas s trochou uspokojení. Pilotování lodí jedním člověkem bylo obtížné; jejich UI to vynahrazovalo, ale pořád byla spousta malých úprav, které bylo třeba učinit. „Jinak, ano.“
„Výtečně. Myslím, že to prodáš nejvyšší nabídce.“
„Ano. Měl to být soukromý projekt opravdového umění, ale když je Shiqra mrtev, nezáleží na tom,“ řekl Yorlas.
„Jak smutné,“ řekla Draea. „Mimochodem, řekla jsem ti, že jsem byla povýšena? Velitel týmu.“
„Gratuluji. To jsem rád,“ odtušil Yorlas.
„To bys měl. Dali mi výkonná práva.“ Vytáhla z kapsy malý kruhovitý disk, který si opatřila dle příkazů Společnosti a aktivovala jej s jejich pomocí těsně před odletem. „Tvá poslední slova?“
„Cože?“
„Taky dobrý.“ Stiskla tlačítko na disku. Z rádia se ozvalo mlasknutí následované tichem.
„Lebeční výbušnina,“ řekla ostatní, kteří na ni vyjeveně hleděli. „Nevěří nám. Jedna nula pro ně. Krezeku, pojď sem, prosím.“
Technik k ní přispěchal, zjevně chtivý poslechnout.
„Můžeš vyřadit tuhle loď z provozu? Vezmeme si tu od Sester, aby nás převezla k našemu starému plavidlu.“
Zaváhal, poté řekl, „Mohu, ano, absolutně, ale jsi si jistá, že je to dobrý nápad?“
„Přivábí méně pozornosti. Na naší cestě k plavidlu a Knize nás mohou konstaktovat Andělé. Kromě toho je tahle trochu rudá a zanedlouho tu ti lidé začnou smrdět.“
Přikývl, odkráčel a nechal ji s Polokem v nákladišti.
Otočila se a došla k Nalemu. „Zůstal někdo na vaší lodi? A mimochodem, uvidím-li, že někdo z vás mírotvůrců sahá po zbrani, tady Polok vám upustí páru.“
Nale zavrtěl hlavou. „Celá loď je čistá.“
Draea došla blíže a pomalu sáhla rukou a sevřela ji za límec Naleho trička. Přitáhla si Naleho k sobě tak, že stáli těsně tváří v tvář. „Pokud se pokusíte nás sledovat,“ řekla a pomalým a jasným tónem, „chápete, co se vám stane.“
Nale se jen usmál a Draeina tvář se změnila v něco, co u osoby normální by bylo považováno za jednoduché pohrdání. A s tímto odešla a její gorila ji následovala.
Nale pohlédl na nehybné postavy kolem a řekl, „Jo, myslím, že jednou si budeme co vysvětlovat. Zetyne.“
Technik Sester vylezl zpoza bedny. „Jo?“
„Spoj se s nějakými blízkými týmy Sester, požádej je o pomoc a řekni jim, ať pošlou průzkumné plavidlo s mechanikem na palubě. Nechme je, ať se tohoto zbaví, zatímco my se poženeme za Knihou.“
„Abych řekl pravdu… smrdí to ututláváním,“ řekl Zetyn.
Nale se k němu otočil a velmi klidným hlasem se optal, „Chceš, abychom Andělům vysvětlovali, proč jsme byli nalezeni, jak sedíme v místnosti plné jejich lidí, kteří byli účinně lobotomizováni?“
Zetyn pozvedl v rezignaci ruce, otočil se a začal připravovat komunikační vybavení.
Monas, další z jejich týmu, došel k Nalemu a ukázal za něj. Tam seděla Hona, opřená o podpůrný trám. Vypadala bezduše a unaveně.
„Co s ní uděláme?“ optal se Monas a okamžitě si odpověděl sám. „Měli bychom ji tu nechat.“
„Ne!“ řekla náhle docela nahlas a jasně. „To sakra ne. Jdu tam, kam jdete vy. Tu zatracenou ženskou dostanu.“
Nale se otočil k Monasovi. „Slyšel jsi dámu.“
Monas zakoulel očima. „Rozumím, šéfe. Jak tu Draeu najdeme?“
Nale odpověděl, „Mám pocit,“ a vytáhl něco z kapsy. Disk, pokrytý konektory a spoji, který mu tam Draea strčila, aby ho našel. Stopovací zařízení.