Infrastruktura vypadala vratce, ale skryté vzory Shiqrovi říkaly, že je v bezpečí, a on si byl jist, že se dostanou ještě k dalším lidem, než budou riskovat zhroucení. Vedl svůj tým hlouběji do útrob asteroidové kolonii, vyhledávali přeživší, označovali je a připravovali na ošetření, kontrolovali celistvost struktur, zda se mohou přiblížit záchranné čety.
Shiqra byl vůdcem průzkumného týmu Sester EVE. Dostali se dovnitř jako první, pohybovali se rychle, nalézali oběti, jež potřebovaly pomoc, a postupovali dál. Většina jejich výbavy, jež byla co nejlehčí, se skládala ze strukturálních a výbušných zařízení. Také měli skenery, takové, co vyhledávaly teplo a elektrické signatury, ale ty stěží fungovaly dobře v prostředí, které se rozpadalo.
Chodba, kterou procházeli, se dělila na tři strany, jedna z nich byla volná a další dvě zhroucené. Po přednastavení očního skeneru Shiqra viděl za uzavřenými chodbami velké množství tepla. Mohl to být otevřený oheň, což by neohrožovalo Sestry, ale blokovalo by to šanci na automatickou detekci života.
Shiqra se na okamžik zastavil a zvažoval tři cesty. Dlouhá čekání nebyla volbou; těm, co byli v dole lapeni, mohl docházet čas. Zvolil si levou cestu, jednu z těch zavalených, a zasignalizoval svým mužům, aby zátaras odstřelili. Všichni měli na sobě protipožární a protišokové obleky s plnými plynovými maskami, které byly vybaveny vzduchovými filtry, nočním viděním a zabudovanými vysílači hlasu, ačkoli ty vysílače byly zřídkakdy aktivní. Bylo je snadné použít, ale tým již dlouho zapadl do zvyku používat neverbální komunikaci. Slova byla plýtváním v temnotách. Slova byla prázdná, když držíte v náruči mrtvé.
Jeho tým, který nikdy nezpochybňoval jeho rozkazy, okamžitě připravil Paprskovitou bombu. Paprskovité bomby byly velmi stlačené výtvory propojených tritaniových špendlíků v izolovaném prostoru, s malým odpalovačem usazeným uprostřed. Když Paprskovitá bomba praskla a tritanium přišlo do kontaktu se vzduchem, okamžitě expandovalo a odtlačilo vše v blízkosti. Tritaniové paprsky zapadly na místo a vytvořily složitý hranolovitý polyhedron podobný kolu bez náboje. Paprskovité bomby byly dokonale vyvážené a účinně vytvářely díru ve zdi, kterou mohl člověk prolézt. Nebývala to dost velká díra, aby jí prolezl záchranný tým obtížený výbavou, ale to ani nebylo třeba. Průzkumné týmy pouze nacházely lidi; neléčili je, řádné záchranné týmy měly svá vlastní demoliční zařízení.
Tým prošel dírou v Paprskovité bombě a spěchal dál. Procházeli chodbami, Shiqra první, a bylo to, jako kdyby honili duchy, hnali se za neustálým rytmem hodinového stroje, než mohl dobít. Pokaždé zatočil bez váhání, spěchal s úplnou jistotou pohybu. Nikdy to nikomu nemohl vysvětlit, ale znal tady cestu. Začal pochytávat vzory.
Zjistil, že se od procesu vzdaluje, vychází ze svého těla, jako kdyby jeho tělesné já bylo kontrolováno nějakou vnější silou, a vzpomněl si na první misi plnou krveprolití, na které byl.
Měl za sebou několik normálních průzkumných misí a miloval je, ale ohledně práce pořád váhal. Utíkal před špatným životem užívání drog a sebeukájení, a opravdu se mu u Sester líbilo, ale vždy se obával recidivity, ztráty kontroly nad sebou. Cítil, jako kdyby uvnitř těla bylo něco zhrouceného, něco, co nikdy nebyl schopen kontrolovat, a i když se dostal přes abstinenční příznaky a zažil radost pomáhat jiným lidem – a smutek a děs z jejich ztráty – toto jádro zůstávalo, nedotčené a čekající.
Tak to bylo až do první velké záchranné mise, v další pirátské rafinérii zničené vraždícím kapsulýrem, kdy narazil na první obrovské utrpení, kdy jeho lidství uvězněné uvnitř řvalo, kdy opravdu ucítil, jak toto jádro uvnitř začalo praskat. Bylo to děsivé, tak děsivé, že jeho mysl opustila tělo a pohlížela na něj, jak označoval všechny oběti – dával na ně značky, aby je nalezly záchranné týmy a určily prioritní cíle jejich péče – a pak pokračoval v dalším hledání života. Teprve mnohem později pochopil, že se neodpojil, aby zachránil své duševní zdraví; učinil to, protože konečně cítil, že je součástí něčeho většího. Již nebyl ohniskem svého malého vnímaného světa, a to malé jádro uvnitř, ta stlačená koule potenciálu, začala reagovat na toto nové rozšíření světa. Začalo se rozvíjet, rozšiřovat.
Zpátky v přítomnosti stál Shiqra před dalším průchodem. Minuli dalších pár lidí, když je míjeli, označovali je, a teď byli před vstupem do hlubin dolu, před méně používanými chodbami. Skála tu byla tak tlustá, že signály nemohly přes ni proniknout, takže byli bez komunikace a museli se zcela spoléhat na instinkty. Bylo několik možností, kam jít, a Shiqra okamžitě rozdělil svůj tým do dvojic průzkumníků a každý poslal k určitému vchodu. Jeden z členů týmu, možná nervózní z toho, že míří do temnoty a ztrácí šanci na komunikaci, promluvil na Shiqru a okomentoval s přílišným veselím, jak Shiqra může vždycky tak dobře vědět, kam mají jít, vést je tak, že neskončí pod padajícími vzpěrami nebo u vybuchující nádrže s kyselinou či tak nějak. Jeho hlas narušil ticho jako výstřel a znervóznil ostatní členy týmu, ale Shiqra se zasmál a odpověděl, že prošel mnoha takovými misemi. Nebyla to žádná odpověď, to věděl, ale v dusící temnotě dolů to stačilo a uklidnilo.
Páry průzkumníků se vydaly svými směry; ti, co šli do otevřených průchodů, se rozběhli, zatímco ti, co museli odstranit trosky z cesty, připravovali své Paprskovité bomby. Shiqra sledoval, jak jeho tým mizí. Klasickým postupem bylo postupovat v týmech, ale jeho postavení velitele týmu a věhlas jednoho z nejlepších průzkumníků Sester stačily, aby mohl postupovat sám. Jeho názorem bylo, že když najde stopu, může postupovat tak rychle, že ostatní budou mít problémy s ním držet krok; a jeho tým, který s ním nějakou dobu pracoval, jednotně souhlasil.
Poté, co viděl odcházet posledního ze svých lidí, odpálil Paprskovitou bombu na zbývajícím průchodu, o kterém prohlásil, že jej prozkoumá. Počkal, až si byl jist, že jsou všichni mimo doslech a pak běžel chodbou, kterou přišli, až doběhl k postrannímu tunelu, který minuli. Bylo ho těžké spatřit; vstup byl v temné části dolu, který ani jejich přístroje na noční vidění nedokázaly pokrýt, ani nebyl řádně podepřen, takže to vypadalo jako zbytečná slepá ulička plná trosek.
Shiqra věděl něco jiného. Viděl znamení.
Použil plastické trhaviny, aby vyčistil prostor od některých trosek, pak si odpálil Paprskovitou bombou díru skrz, kterou se mohl proplazit. Když byl na druhé straně, vyřadil pojistku bomby a deaktivoval ji. Trosky zavalily díru, takže to vypadalo, že tam nikdy nebyla.
Shiqra sestupoval hlouběji.
Když měl za sebou více misí, cítil potřebu účastnit se těch krvavých misí, na kterých účastníci po dokončení dostávali na pár dní dovolenou. Ten pocit, že je součástí něčeho většího, nebýt jednotlivec a přec být důležitý, mu pořád vířil v hlavě.
A nakonec začal vídat znamení. Jiné dílky do mozaiky. Jiné tahy štětcem.
Ta věc v něm, to jádro, které nikdo nemohl vidět, byla počátkem pochopení, že za tím vším je někdo. Někdo vytvořil ty situace a využíval je k vytvoření jakéhosi druhu živého – a umírajícího – veledíla, a tím, že je Shiqra viděl, se stal součástí tohoto mistrovského díla.
Samozřejmě bylo zcela možné, že se zbláznil. O tom nepochyboval. Ale také nepochyboval o svých pocitech a naslouchal jim. Ostatní členové týmu často mluvili o otupění vůči zážitkům, ale takový postoj byl pro něj kletbou. Chtěl cítit vše. Zanedlouho začal nacházet vzory.
Začal vykazovat ohromující schopnost najít živé lidi tam, kde okolní rušení znamenalo, že skenovací výbava žádné nedetekovala. Ale on sám věděl, že je tam jednoduše veden, že je testován. Za každým rohem bylo znamení. Někdy pro něj byla znamení zjevná, ačkoli nikdo jiný si jich nevšiml: zvláštně roztříštěný kámen ležící mezi jinými, cár šatů visící z nepodezřelé části stropu nebo stěží zachytitelný cákanec krve na téměř skrytém povrchu, vše, co nepatřilo na to místo. Nikdy se o těchto znameních nezmiňoval, jen je následoval. Během času začala znamení mizet, nahrazena mnohem silnější absencí čehokoli důležitého. Ticho a prázdnota na určitých cestách mu říkaly tolik, jako hluk a viditelné věci předtím. Mluvily o nenaplněném potenciálu; něco, co by tu mohlo být, říkaly, a co není, co by měl vyšetřovat dál.
Něco je za ty katastrofy odpovědného, určil Shiqra, vzor krve a ohně, a on byl k tomu naváděn blíž.
Stávalo se to jen sem tam. Ne každá záchranná mise jej přivedla blíže k dokonalosti. Ale naučil se rozpoznávat to, co mohl, jako kdy se objevily a za jakých okolností, a dokázal nacházet víc a víc. A pokaždé, když pochopil více, se jeho jádro rozšiřovalo a začalo plnit jeho tělo pravdou a uměním.
Teď prolézal dírou, byl veden temnými místy, následoval vzory. Někdy uzřel náznak, někdy ne. Bylo to zasvěcení stejně jako pozvání.
A nakonec přišel k další hromadě trosek, která byla zjevně prázdná a prosta jakéhokoli druhu zájmu. Nepřítomnost života bylo to veškeré pozvání, které potřeboval. Odpálil Paprskovitou bombu, otevřel díru na druhou stranu a prolezl jí.
Dostal se do velké kruhovité místnosti, která byla testamentem, žijícím oltářem. Všude byla rozházená lidská těla, roztrhaná a spálená, a těch pár co se zdálo být naživu, už dodělávalo. Všude bylo těžební zařízení a bylo hodně používané.
A uprostřed místnosti, sedíce na vršku hromady výbavy, jako když sedí císař na trůnu, seděl muž, jenž měl být později znám jako Yorlas, držící obrovskou pušku zvanou Trhač žil.
Yorlas, který byl zjevně pohodlně usazen tam, kde byl, se ještě více zaklonil a sledoval Shiqru mdlýma očima. Pak pozvedl Trhač žil, zamířil Shiqrovým směrem a vystřelil.
V tom zlomku vteřiny nebylo Shiqrovou instinktivní reakcí uskočit střele nebo se dostat mimo její trajektorii, stál v klidu a přijal ji. Jeho tělu okamžik trvalo, než pochopilo, že se jím ještě nic neprotrhalo, takže byl opravdu překvapen, nejen instinktivně ale i intelektuálně, že nebyl střelen. Pochopil, že přijal střelu téměř jako přerod, a že tento muž, o němž bez pochyb věděl, že je tím odpovědným za tuto katastrofu stejně jako za mnohé jiné, je umělec, jehož rudá barva pokryla jádro Shiqrova plátna.
Shiqra si pak uvědomil, že něco jiného bylo zasaženo, a cokoli to bylo, mlátilo to sebou někde za ním, vydávajíce strašlivé ječící skřeky. Neohlédl se. Na čem záleželo, bylo před ním: Umělec, mistrovské dílo a k nim přicházející prosebník se směsicí úzkosti i radosti.
Hlavní obrovské pušky ukázal Yorlas na blýskající část podlahy. Ležel tam nůž. „Vezmi ho,“ řekl Yorlas, „A zabij se.“
Shiqra zaváhal, ne z neochoty, ale kvůli překvapení z takového požadavku. Došel k noži, potěžkal si ho a jemně ozkoušel ostří. Bylo ostré a on věděl, že jakmile zapne diatermické pole nože, bude řezat bez jakéhokoli odporu hmoty.
Nechtěl to udělat. Chtěl žít. Samozřejmě že chtěl žít. Ale o tom to nebylo. Nebyl umělce, nebylo na něm rozhodnout, jaký bude jeho osud. Byl štětcem, s nímž byla práce malována, a plátno vděčně přijímalo jeho umění. Nástroje neodmlouvají svým pánům. Cítil rašící pýchu, protože pochopil, že si upamatovává toto místo, a protože cítil, že ještě k něčemu může být využit, nezpochybňoval umění. Věděl, že poslouží účelu, který sahal mimo něj.
Yorlas odložil trhač žil, sepjal prsty pod bradou a pozorně Shiqru sledoval.
Shiqra namířil nůž proti sobě a už si ho chtěl zarazit do těla, když Yorlas vykřikl, „Stop!“
V tichu nehlučelo nic než tichý dýchání stěn, kapání zkondenzované vody na zčernalou skálu a kašlání života, jenž ležel kolem a umíral.
Yorlas řekl, „Změna plánu,“ a pokývnul hlavou směrem k nehybné postavě, jež ležela v rohu. Byla to osoba, která se stěží hýbala, byla dosti pořezaná a pomlácená. Byla to žena v potrhaném těžebním oblečení. Byla hubená a kromě jejích zranění nevypadala staře nebo předčasně zestárlá; nemohla pracovat v dolech déle než rok. Měla dlouhé, bílé, kadeřavé vlasy. Možná byla dozorkyní, nebo jednou z inženýrů provádějících inspekci.
A bez váhání, ale také bez chvatu, došel Shiqra s nožem k ní, chytl ji za vlasy a přetočil ji tak, aby se odhalil její krk. Jeho úchop vlasů byl pevný, pro případ, že by se bránila, ale nebylo potřeba; její oči se zakoulely v důlcích, aby si ho prohlédly, ale jinak byla zcela poddajná. Shiqra se přikrčil a pomalu ponořil nůž do jejího hrdla.
Učinila pár kašlavých pohybů, ale jinak se nehýbala, takže Shiqra přemýšlel, co jí umělec udělal, aby jí dal takový druh klidu. Nějakou dobu tady museli být. Věděl, že umírá, ale bylo cítit, že se od něho ještě něco očekává. Změnil jí pozici a pod hrdlo dal ruce. Až měl dlaně plné krve, začal kráčet po místnosti, cákaje a roztíraje krev na stěnu jako učedník napodobující mistra.
Dělal tak, dokud nedošla krev. Yorlas během celého procesu mluvil jen málo, ale vlastně ani nemusel. Jeho činy vytvořily scénu, Shiqra jen podepisoval jeho práci jeho jménem.
A když to bylo hotovo a oběť dokonána, stál Shiqra se zavřenýma očima cítil, že jeho jádro dosahuje své plné velikosti, plátno se roztahuje a napíná, až ztratil poslední známky toho, co ho drželo omezeného.
Ale něco zbývalo. Existoval pro něj účel, něco, co ho bude nutit kráčet dál, štětec v umělcově ruce, ale ještě jednu věc musel vědět. Poslední pochyba musela zmizet.
„Jak jsi věděl, že se zabiji?“ optal se Yorlase.
„Proč to potřebuješ vědět?“ opáčil Yorlas s neskrývaným údivem v hlase.
„Učinil jsem všechno. Jsem někdo jiný. Ten, co jsem vždy měl být, myslím. Ale stále… jak jsi to věděl?“
Yorlas se naklonil vpřed a ve dvou krátkých slovech dokončil změnu a napjal plátno do plné a nepoddajné velikosti.
„Usmíváš se,“ řekl.