Opravářská hala se rozpadá na kusy. Kovové trosky, které posévaly podlahu, nyní létají vzduchem, sviští jako prach ve vichřici. Některé kusy tu byly téměř tak dlouho jako samotná stanice.

Po velice dlouhou dobu se zdálo, že stanice vůbec nebude postavena, byla obklopena skandály, rozporuplností a raketově stoupajícími náklady. Odpor z povrchu planety byl nesmírný a povolení ke stavbě bylo ratifikováno až poté, co Gallentská vláda pohrozila, že použije planetu k pokusům v geoinženýrství. Jak se ukázalo, stala se stanice pro planetární obchod tak prospěšnou, takže když někdo navrhl o mnoho let později, že provoz mezi stanicí a planetou by měl být omezen z důvodu bezpečnosti a planetární nezávislosti, okamžitě politicky skončil.

Hala patřila k mezi první místnosti na stanici, které byly postaveny, a byla symbolickou, měla naznačovat, že bouřlivým procesem výstavby vesmírné stanice se zhojí veškeré rány a napraví reputace všech. Žel ratifikační proces probíhal šíleně dlouho a termíny se strašně rychle blížily, takže byly uzavírány černé dohody a podřadným stavitelům udělovány kontrakty na základě příslibů rychlé práce.

I když nikdy nenastala nějaká závažná katastrofa, různé malicherné problémy měly strašit operátory stanice na dlouhé věky. Vždy tu byly náznaky, že některé surové materiály používané ke stavbě stanice nejsou tak ryzí, jak dodavatelé tvrdili, ale místo toho byly vzaty ze zničených lodí a opuštěných kolonií; měli menší náklady za přepravu vesmírem než při výrobě z nuly na planetě. Překvapivě tato směsice konstrukcí neovlivňovala základní stabilitu stanice, byť někdy komplikovala některé složitější operace – slitiny jsou vždy silnější než ryzí kovy – a zda si někdo všiml podivné křivky či ohybu v architektuře stanice během výstavby, nekomentoval to.

Dlouho poté, když byla stanice opuštěna a odhozena do vesmíru, její noví obyvatelé nikdy nevstupovali do opravárenských hal. Bylo to tajné místo, žádný bezpečný přístav, tady se nedokovalo s očekáváním azylu.

***

Jedna ze součástí opravárenské haly, obrovská kovová traverza, proráží již tak oslabená vrata, prolétává jimi a dopadá na chodby v nižších patrech. Ty se po dopadu otřásají, třes letí chodbami do stěn, kde se kombinuje s třesavou agónií stanice, až je vzduch pln nesouladného hučení, jako zpěv strojů při modlitbě. Vibrace se horší, až se zdá, že stanice dýchá, její díry a skuliny zmenšují a zvětšují jako při hudbě. Okenní rámy na tohle trpí, takže zakrátko jsou všechny zbývající okna roztříštěna, i ta neprůstřelná, ba i ta výbuchu odolná, a jejich blýskavé střepy prší do zpustlých chodeb.

Ty ochozy stavěly unavené ruce. Unavené duše zasazovaly sklo do zbrusu nových okenních rámů. Žila tu naděje a byla tu těžká práce. Existovaly povídačky, že by mohl být celý projekt ohrožen, takže se lidé stmelili a tvrdě pracovali. Někteří nevytrvali a odletěli tiše na raketoplánech, které je zavezly kamkoli, kam si přáli, na planetu pod nimi. Ti, kdo vytrvali, stáli na svých místech cti v okamžiku otevření stanice: V útrobách stanice, v přítmí oceli, strojů a hluku, kde museli být, kdyby se něco rozbilo či zhroutilo. Nikdo je neviděl, ale oni nechtěli být viděni. Byli všude, v nýtech a svárech a drátech světa kolem nich.

***

Sklo se tříští po celé stanici. Na hlavní chodbě, kde prodavači měli své obchody, se stmívá, jako kdyby se hnala vichřice. Už tady po nikom nejsou známky, žádné náznaky předchozích prodejců, jedině grafiti tu vytrvávají, nastříkaná na kovových stěnách. Pak se i stěny začínají hroutit a jedna po druhé začínají odhalovat zaprášená prázdná místa uvnitř. Když padne jedna řada stěn, odhalí hromadu starožitností, nesmírně cenných artefaktů v téměř dokonalém stavu, zde uvězněných, jako kdyby byly v neviditelném jantaru.

Aby se zajistila spravedlnost a zamezilo se hromadění velkých podniků, byli prodejci pouštěni na stanici podle loterie. Některé známé značky se tam dostaly bez otázek – Quafe mezi prvními – ale konečným důsledkem byl různorodý výběr známých a méně známých jmen. Byl zaveden zákon, který určoval množství peněz, které mohla společnost vrazit do obchodů stanice a staniční reklamy, a byly zavedeny některá omezení ohledně rozsahu, nakolik bylo větším společnostem povoleno zastrašovat menší čirou silou přítomnosti, ale tak to bylo. Takové to bylo být Gallente, očekávalo se, že jakmile obchody začnou, vyhraje ten nejlepší.

Bratrstvo, jež se mezi tvůrci stanice vytvořilo, se mezi prodejce nerozšířilo, takže začaly vládnout špinavé triky. Překvapivě se menším obchodům dařilo lépe než velkým, přinejmenším v počátku; jejich vlastníci měli jasnější vzpomínky na počáteční dny a měli menší zábrany ohýbat pravidla. Každý miluje smolaře, takže pokaždé, když menší obchod přeskočil větší společnost, byl čím dál víc oblíbenější. Postupem času se některé malé obchody staly středními obchody a nakonec ty nejmenší byly vytlačeny. Bylo to tvrdé, ale takhle to fungovalo.

Když se několik obchodů spojilo, aby vytvořily společně ovládaný obchodní dům – jedna z kliček kolem zákonů o slučování – jeden odporoval. Protože byl tenhle rebel přímo uprostřed ostatních obchodů, soustředili pozornost, shromáždili zdroje a, když odlákali klíčové zaměstnance, kteří měli klíčové znalosti ohledně činnosti obchodu, podařilo se jim obchod vyřadit. Jak se ukázalo, místo obchodu bylo v mrtvé zóně obchodního domu, takže jej ostatní nedotčený obehnali zdí a přeměnili v informační oblast. Po léta ta oblast sloužila jako připomínka marnosti postavit se proti volnému podnikání a pro cyničtější oči i jako plasticky vytvarovaný válečný pomník pro mrtvé a zesnulé. O obsahu obchodu se nikdy nemluvilo, nikdo se ho nedotýkal, jako kdyby to byla obětina pro boha.

***

Poblíž oblasti tržiště je otevřené náměstí. Obří kus stropu se odlamuje a padá na náměstí, proráží ho a zastaví se až o několik pater níže. Nastane pomlka, pak rachot a to, co zbylo ze stropu nahoře, je ozářeno oranžovým světlem. Pak se světlo mění, jasní a sílí, a na okamžik je ta zář odrážena do chaosu dole. Vrhají se stíny, mihotající a černé.

Z hlubin vyletí ohnivá koule, žene se s řevem každou úrovní a zapaluje je. Nespaluje trosky, přímo je taví, rozkládá, žene se vším před sebou, dokud nezasáhne strop, kde se rozšíří jako obrácený kořenící strom, jehož magmatické kořeny se táhnou vzduchem a syčí, když dopadnou na podlahu.

To náměstí bylo kdysi hlavní základnou pro nezkušené odborářské hnutí. Začalo jednou ženou, inženýrkou nižší úrovně, frustrovanou nízkými platy a plexisklovými stropy, která se začala scházet s jinými dělníky a mluvila o rizicích a nebezpečích opravářské práce na stanici. Byla okouzlující a dobře mluvící, měla guvernérskou kombinaci ocelové přítomnosti a vítající aury, takže její schůzky byly zajímavé a kloudné. Když se její skupina začala rozrůstat a lidé se začali obávat postihů ze strany vedení stanice, učinila pozoruhodnou volbu vytáhnout jejich akce na povrch, a obsadila menší náměstí, kde mezi sebou mohli volně mluvit. Jakýkoli cizinec se mohl zastavit, aby poslouchal jejich plány, sledoval je při hádkách. Byl to brilantní, byť nebezpečný, tah, ale fungoval; byli napíchnuti, to samozřejmě, ale moc nevěděla nic víc, než všichni procházející, takže nakonec začal dav růst. Když jim policie hrozila, že rozpustí jejich schůzky kvůli přelidnění, sestavili nekódované videovysílače, které živě vysílaly jinými datovými kanály, přiživovali se na jiných signálech, a učinili to tak, že vše mohlo být přijímáno pomocí dataklíčů, jež byly volně a anonymně rozdávány. Autority nikdy najisto nevěděly, kdo se dívá.

***

Syčící magma si taví cestu podlahou a vlévá se do chodeb a štěrbin. Ozývá se praskání, létají jiskry, elektrické kabely pod náměstím se již navždy poddávají. Ozývá se řada zabrnkání, jak zbývající kabely, přetažené a přehřáté, se konečně vzdávají a vylétávají ze zívající díry uprostřed a švihají jeden o druhý jako šílení šermíři. Nakonec i ty to vzdávají a nečinně visí do propasti.

Autority, znepokojené vlnami, jež skupina vytvářela mezi dělníky stanice, se nakonec rozhodla, že lidé, tam dole, nechtějí riskovat dobro stanice, a že aura pomocné ruky a dobré vůle lépe vyřeší problém, než by to dokázala tvrdá taktika. Takže se podvolili různým požadavkům ohledně práv dělníků, jež skupina požadovala, ale prohlásili, že stanice bude muset změnit rozpočet ohledně jisté soběstačnosti, a protože nemohou uvalit více daní na obyčejné občany, budou muset zrušit nedůležité služby. Z nějakého nevysvětleného politického důvodu tyto úspory, jež omezily dostupnost všeho od nelicencovaných vysílání hry Střet myslí a neznačkových setů Egone po panáky Quafe a podřadného alkoholu, dopadly jen na rekreační aktivity, jimiž se těšila téměř pouze nižší třída. Hned po zavedení úspor vypuklo několik demonstrací na stanici, na něž administrativa odpověděla ještě silnějším utažením kohoutků dovozu různého zboží s dodatkem, že tato omezení budou zrevidována, až se vyřeší problém s právy dělníků. Levný alkohol a produkty hazardu úplně odpadly.

Netrvalo dlouho a masy zareagovaly. Grafiti vyhrožující dělníkům se začaly objevovat v ošuntělejších částech stanice, barové konverzace byly čím dál hlasitější a silnější. Jiskra vzplála, když byl vypnut kanál původně zamýšlený pro sporty a byl nahrazen živými vysíláními ze schůzek aktivistů. Někdo v baru praštil sklenicí, vstal, na chvíli nesouvisle řval na obrazovku a pak opile vypochodoval s prohlášením, že řekne aktivistům pár svých názorů. Další ho následovali, slovo se šířilo, a v době, kdy se procesí dostalo na náměstí, čítalo se na stovky (ačkoli bez původního štváče, který se zastavil na rohu, aby si ulevil, přepadl a omdlel) a všichni měli krvelačnou náladu. Aktivisté byli vytaženi a téměř ubiti k smrti. To, co je zachránilo, byla skupina policejních důstojníků stanice, kteří se nakonec prodrali rozzuřeným davem a kolem obležených aktivistů vztyčili inerční štít. To je efektivně uvěznilo uvnitř, jako zvířata v zoo, zatímco dav bušil do štítu zvenčí.

Když se dav nakonec rozešel a policie vypnula štít, aktivisté se rozešli, každý vlastním směrem, aniž by kdokoli prohodil slovo. Jejich skupina byla od té chvíle rozpuštěna. Stanice je přijala, vyléčila jejich rány a pak jim nabídla každému výnosnou a dosti veřejnou korporátní práci. Každý z nich tu nabídku přijal a poté pracoval s loajalitou, oddaností a nezpochybnitelným zápalem po zbytek života. Jejich kanceláře byly na jejich žádost umístěny tak, aby shlíželi na to náměstí skrze neotevíratelná okna s neprůstřelnými skly. Nikdo jiný odhozenou rukavici nepozvedl, a protože schůzky aktivistů byly vysílány jen neoficiálními kanály, neuchovávali staniční archiváři kopie diskuzí skupiny. Omezení byla zrušena, alkohol a zábava se vrátily, a vše, za co skupina bojovala, bylo zapomenuto, stejně jako byla zapomenuta skupina.

Každá akce nemá svou reakci, ne každé hnutí zanechává svou stopu.

***

Obytné oblasti již téměř zkolabovaly. Nejprve se hroutí vyvýšené budovy, prostorné a křehké, následují je ty, co stály nepodporované u otevřených oblastí, v nichž dříve byly parky a módní tržiště. By i apartmánové budovy, hromady malých bytů, jež se tyčily nad temnějšími částmi stanice, se poddávají ohni. Zajímavé je, že jediné obytné budovy, jež ještě stojí, patří Rzi, činžáky pro lidi, na které padla nejstrašlivější smůla, a uvízli na stanici, aniž by mohli někam jinam jít. Místo bylo na stanici vždy drahé, takže byty ve Rzi byli tak maličké, že tam bylo místo jen na spánek, jídlo a zoufání. Ale těch bytů je taková hromada, sehnané dohromady jako zvířata k teplu za přechladné noci, takže se prakticky podporují navzájem. Poddávají se až v okamžiku, kdy se hroutí samotná podlaha, a i pak dlouho trvá, než se opravdu zhroutí.

Kdysi, během dní, kdy ještě obyvatelé dýchali, sem tam Rez navštívila láska a lapila do svých spárů nepozorné. A někdy jí on nemlátil, párkrát se bála, že je těhotná s někým jiným, ale milovali se a jejich vztah přetrval mnohé jiné, protože i to činí láska, v lepším i horším. Jejich byt byl maličká, ale dostatečně velký, aby tam vychovali několik dětí, z nichž ty, co se dožily dospělosti, nakonec žily ve větších bytech než jejich rodiče, a měly šedé šaty a šedé tváře.

***

Když se hroutí Rez, hroutí se vše. Chodby po celé stanici se lámou a berou s sebou vše, čeho se drží. Sesunující se aleje, kdysi temné, jsou ozářené zuřícími plameny z hlubin, a poté hynou. V jedné z nich lze na chviličku spatřit muže známého jako Polok, než i on se propadne do plamenů. Jeho dílo umírá o něco déle, jako kdyby chtělo vytrvat a udržet se, i kdyby jen o pár okamžiků více po posledním výdechu Poloka. Nakonec to vzdává, aby bylo olíznuto plameny a poté obklopeno, pohlceno celé, a v praskajícím řevu může neviděný posluchač zachytit povzdech úlevy. Vše končí. Nakonec všechno skončí.

Před dlouhou dobou procházel tímto územím bezdětný Amarrský pár středního věku z nějakého nedomyšleného důvodu. Ve vyleštěných botách a nezáplatovaných šatech se střetli s několika obyvateli Rzi. Obyvatelé, zahořklí a frustrovaní, si vylili životní vztek na ubohém páru, požadujíce věci, které jim nemohly být dány, hrozíce, že si vezmou daleko více, a nakonec svou hrozbu vykonali. Ať už smolně či s nedomyšleným úmyslem zanechali na ulici umírajícího muže a utekli, než si rozmysleli, zda mají vzít život i ženě.

Pár byl nábožensky založený, a když mužův život vytékal, snažil se říci modlitbu, kterou se naučil jako dítě, tu, co mu měla zaručit vstup do nebe. Ve svém životě již před dlouhou dobou pochopil, že záruka nepřichází od slov, jež chválí svět další, ale od činů, jež ctí svět nynější, ale v ten okamžik, na tom chladném a opuštěném místě, mu přišla na mysl jen ta modlitba. Jeho žena, tiše plačící, se ho snažila konejšit, ale on zemřel s modlitbou nedokončenou na svých rtech.

Od té doby se sama vracela každý rok toho daného dne, nesouce posvěcenou vodu v malé nádobě. Poklekla na kolena a začala vytírat místo, kde její manžel vykrvácel k smrti. Zpráva o tom se rozletěla a úřední i náboženské autority daly jasně najevo, že jakékoli nepříjemnosti vůči této lady povedou k razii ve Rzi.

Lidé odhadovali, že se snaží smýt krev svého manžela z nesvatého místa, kde byl zabit. Ve skutečnosti posvěcovala zemi, jež přijala jeho teplo, a modlila se ke všem bohům, jež by mohli naslouchat, že ač její manžel nedokázal dokončit modlitbu, jemu dovolí vstoupit do ráje.

***

A nyní se hroutí celá vnitřní kostra. Nosné stěny klesají, podpůrné trámy se tříští jako třísky, zkáza se žene do jádra srdce stanice. Oheň se prožírá každou částí stanice, jako se inkoust žene vodou, je tak všudypřítomný, že jej již nejde odlišit od okolí. Celá stanice je pohlcena ohněm, je to spíše peklo než stanice, už jen zbývá, aby se začaly tříštit vnější stěny a vyvrhly vnitřnosti stanice ven. Vnější plášť stanice je vždy nejodolnější součástí stavby, protože ať už se stance uvnitř cokoli, nesmí tomu být dovoleno prorazit vnější plášť.

Někdo zešílel. Nikdo si toho nevšímal, neboť všude byli různí lidé, jež si povídali pro sebe, jiným i komukoli, kdo tu byl či nebyl; s šarmem i civilizovaně. Starý muž, jenž procházel tímto malým světem, vyprávějíce lidem, že tak bude kráčet až do konce života. Žil na stejném místě po většinu života, nikdo už si nepamatoval, kdy se přistěhoval, každý cítil, že to vypadá, jako kdyby tu byl vždycky. Lidé ho měli rádi.

A teď, když už je dlouho zapomenut, plameny proráží cestu na tajné místo, někam, co bylo už dlouho zapomenuto všemi krom tohoto muže a těch, které sem přivedl. To místo je mezi posledními, co se hroutí, a vyplivává vše, co v něm bylo uloženo. Cáry kůže. Obrázky a zažloutlé fotografie. Dětské botičky.

Vše je vyplivnuto a spáleno v ohni, navždy, opravdu navždy.

A poté stanice jako kdyby vydechla úlevou, očištěná a předurčená, se mění v novu. Ocel a kámen, plast i skála, ba i vše ostatní, z čeho kdy tato stavba byla, se tříští, když se stanice snaží rozpadnout na kusy a přec zůstat celá a roztáhnout se do tisíce směrů najednou.

A v záblesku, jenž žhne prázdnotou vesmíru, všechny tyto vzpomínky zanikají.