Nale si setřel z čela pot. Právě se vrátil na lavici po denním tělesném cvičení a jeho ruce se ještě pořád třásly. Kdyby nebyl umírajícím mužem, obával by se o své zdraví.

Rozhlédl se. Tělocvična byla aktivní, byť základní. Žíněnky nebyly samočisticí, ale měly dost dobrý antibakteriální potah – za což byl Nale vděčný během té doby, co se musel protahovat a dělat kotouly – a byly dobře využívány dvacítkou mužů, zabraných do různých druhů bojových sportů. V sekci kardio měly magnetické šlapací postroje samoupravovací funkce, které udržovaly rychlost a náklon dle vyžadovaného tepu srdce cvičence, a povrch, který se dal nastavit na různý odraz, aby se lépe simulovala tráva. Pracovaly a pracovaly dobře, vždy táhly Naleho velmi blízko k infarktu, ale byly už opotřebovanější. Nale předpokládal, že jednoho dne, že jednoho dne se přístroj porouchá a někdo proletí střechou. Tělocvična měla nízký strop.

Logo Útočiště, jedné z korporací patřících Sestrám EVE, bylo naraženo na všech strojích v této sekce, i na všech lavicích. Nale naprázdno sáhl po logu na jeho lavici a přetřel ho. Úzké prohlubeniny hvězdy Útočiště byly na dotyk cítit pozoruhodně chladně. Byl tu několik měsíců, cvičil i prováděl mise, a v některých okamžicích jediné věci, které v tomto světě považoval za pravé, byly prohlubně a výstupky v logu a oheň v těle, když pracoval.

Objekt byl tvarován podobně jako logo Sester, tři izolované sekce tvořící hrubý kruh. Jednou z nich byly obývací místnosti a výcvikové středisko pro úderné síly, ke kterým Nale patřil; další byla administrativní a pracovní centrum, kde se prováděly obyčejné činnosti Sester; s třetí byla centrum operací, kam nikdo nechodil.

Všude po tělocvičně byl někdo přiváděn k potu a slzám. V jednom rohu byl Berkhes, blízký přítel, protahován setrvačníkovým testem, kdy po něm stroj pálil gumou obalené míčky ve velké rychlosti. Nale jej sledoval a třel si vlastní šrámy, jasně rudé a zvětšující se. Ten stroj nenáviděl.

Jeden z dohlížitelů si k němu přisedl a optal se, jak se mu daří. Dohlížitelé byli napůl osobní trenéři a napůl zdravotní sestry, ukazovali se, obvykle když se někdo zhroutil či začal zvracet.

„Jsem v pořádku,“ řekl Nale.

„Třesavka?“

„Jo.“

Světla tělocvičny unavovaly Naleho či. Strop tělocvičny byl poset okny a bylo vidět, že se už setmělo. Během dne byla posádka oslepována sluncem, v noci na ně hleděly hvězdy svými mrazivými pohledy. Velmi často oblohou proletěl nějaký záblesk a Nale, snažíce se zabránit hlavě myslet na únavu, přemýšlel, zda to byla padající hvězda či kapsulýr. Po soumraku rozsvítili světla a dohlížitelé se ujistili, že cvičenci dál jedou konstantní rychlostí. Každý věděl, že agónie zastavení se nebo změny vaší hybnosti je mnohem horší než pád.

„No, snažil ses tam opravdu tvrdě,“ řekl dohlížitel, a Nale musel přimhouřit oči, aby viděl jeho tvář. „Viděl jsem tě na setrvačníku. Než odtud odejdeš, tak ten stroj shoří.“

„To je můj cíl,“ řekl Nale. „Je to jediná věc, se kterou to ještě pořád neumím, a budu ji provádět tak dlouho, dokud to neudělám pořádně.“

„To rád slyším,“ řekl dohlížitel. „Operační tě chce vidět.“

„Co prosím?“

„Víš kde je operační?“

„Každý ví, kde je operační.“

„Potom tedy jdi do toho, synu.“

Když se Nale přinutil postavit na nohy a jal se k odchodu, dohlížitel dodal, „Ach, ještě jedna věc. Jedl jsi?“

„Nikoliv.“

„Dobře.“

***

Chtěl umřít.

Místo toho, aby byl uvítán vážnými lidmi v uniformách Sester, se setkal s dalšími dohlížiteli, požádán, aby se převlékl do elektrorytmového obleku, který mohl monitorovat jeho tělo v šílené úrovni detailů, a poslán hluboko do komplexu na ještě další testy.

Tato část budovy byla také dobře osvětlená, ale její architektura se zdála být méně příjemná a blíže ke Caldarským úhlům než Gallentským křivkám, na něž byl zvyklý. Byly tu úzké chodby plné zamčených dveří, a jakmile byl Nale konečně zaveden do testovací oblasti, věci se moc nezlepšily. Vybavení bylo hladké, černé a masivní, většina vypadala jako kříženec mezi těžebním vybavením a mučicími nástroji. Podle Naleho mysli se jen do přesné poloviny přístrojů mohlo vejít lidské tělo v jednom kuse. Neměly na sobě loga a pracovaly v úplné tichosti. Ani okna tu nebyly.

Jeden z těchto strojů byl nazýván Nekonečno-8 a vypadal jako hnací hřídel: velký kulovitý výtvor na jedné straně, jenž, jak se ukázalo, obsahuje setrvačník, se táhnul dlouhou chodbou bez oken. Setrvačník jej roztočil v 360 stupních do vysoké rychlosti, po čemž měl kráčet chodbou, jejíž celý povrch byl poset monitory. Monitory vysílaly video, které bylo specificky vytvořeno tak, aby dezorientovalo jeho vnímání, a pálily alfa zvukové vlny s úmyslem ovlivnit jeho rozpoznávací schopnosti. Prošel tím bez výkřiků, pláče či zvracení, ač to bylo těsné, a na konci si musel nasadit helmu, která se mu přilepila na tvář díky mikroskopickým sondám, a přinutili ho hrát Střet myslí proti počítačovým protivníkům, nejprve proti jednomu, později proti skupinám menších. Lépe se mu dařilo proti menším, jež spíše závisely na přehledu než na soustředění, ale na konci mu z toho hlava bušila opravdu silně. Navíc mikrosondy způsobily, že jej šíleně svědil skalp.

Jakmile dokončil veškeré testy, a přísahal, že pokud tenhle den přežije, začne znovu pít, protáhli ho řadou kontrol. Teoreticky mohly být kontroly prováděny stroji, ale Sestry měly raději lidský dotyk, takže musel stát nahý a docela zaražený, zatímco dohlížitelé si prohlíželi jeho orgány. Jeden z nich prohodil směrem k němu, „Jsi přirozený.“

Nale, který se třásl vyčerpáním a stěží mohl stát, odpověděl, „Necítím se jako přirozený.“

„No, jsi první, kterého jsme sem nemuseli přinést na nosítkách. Jsi pozoruhodně uvolněný.“

„To přichází se smrtí,“ řekl na to.

Dohlížitel mu věnoval srandovní pohled a pak řekl. „Testy skončily, až se očistíš, chtějí si s tebou promluvit lidé od operací.“ Dohlížitel se podíval na obrazovku, ukázal Nalemu údaje a řekl, „Teď stoupá tvůj adrenalin. Jsi zvláštní, zvláštní člověk, Nale.“

***

Vstoupil do velké a pozoruhodně spoře vybavené místnosti. Uprostřed byl kulatý stůl, jehož povrch měl skleněný lak, černý mat se zeleným nádechem, a u kterého seděli čtyři muži, tři v oficiálním obleku Sester a jeden neformálně oblečen. Jedno křeslo bylo prázdné.

Nale poznal jednoho ze tří funkcionářů Sester jako Riserakka Isenaira, hlavního poradce Útočiště, ale ty dva další neznal. Podíval se na neformálně oblečeného muže a byl překvapen, že je to Berkhes, který se na něj zašklebil.

Nale oslovil Sestry. „Jsem očekáván?“

„Ano,“ odpověděl jeden z nich. „Posaďte se. Jsem Jonak.“

Posadil se. Křeslo bylo pozoruhodně měkké.

„Pohodlný?“ optal se Jonak.

„Mohl bych tu usnout,“ odpověděl Nale.

Jonak na to řekl, „To si dokáži představit. Pracovali na vás opravdu tvrdě.“

„To si myslím. Ale chtěl bych ještě jednou projít Setrvačníkem, hned jak se moje nohy změní z gumy zpět na pevnou hmotu.“

Jonak se nakrátko usmál a posunul směrem k Nalemu čtečku. Zařízení bylo asi tak o velikosti Naleho předloktí a již bylo zapnuté. Na displeji svítily slova „Kniha prázdnoty „.

„Jak víte, shromažďujeme průzkumné týmy,“ pokračoval Jonak.

„Vím, že shromažďujete hodně týmů,“ odvětil Nale. „Prošel jsem pěkným počtem neprůzkumných misí. Slyšel jsem šeptat jméno Sanshův národ, ale nic konkrétního.“

„Ach tak. Ohledně těch misí…“ odpověděl Jonak a pohlédl na své dva společníky.

Než měli šanci cokoli okomentovat, vpadl do toho Berkhes. „Většina z nich byla simulována.“

Nale na něj hleděl. „Cože?“

„Napumpovali do nás hromadu nanostrojů a vysílali nás za vysílačem, které tam dali naši lidé. V polovině případů jsme zacházeli s věcmi, které tam vůbec nebyly. Osobně jsem byl nedávno povýšen, a když jsem to zjistil, chtěl jsem těm lidem jednu vrazit.“

Nale se šokovaně v křesle zavrtěl.

Jonak řekl, „Potřebujeme lidi, kteří mají nejen empatii vůči tomuto druhu věci, ale také mají imunitu vůči určitým chemickým, neurologickým a psychologickým tlakům. Lidi, jejichž samotná nátura je činí dokonalými kandidáty pro Sestry, ale jsou ochotni zajít i dále.“

„Takže nás pumpují nanoboty, které obvykle vypijeme, a přinutí nás vidět vize,“ vpadl do toho znovu Berkhes. „Asi je to test, jak reagujeme na samotnou Knihu. Boti se asi vyplaví, když močíme.“

Nale tam stále seděl v šoku, pak pokrčil rameny a řekl, „Dobrá. Co chcete?“

Všichni tři představitelé Sester na sebe pohlédli a potom se podívali na něj. „Máte nějaké dotazy?“

Nale poklepal na čtečku. „Předpokládám, že budou odpovězeny tímto.“

„Jakýkoli komentář?“

„Nikoliv.“

Riserakko, poradce Útočiště, se poškrábal na strništi na tváři a řekl, „Strávili jsme spoustu času pohráváním si s vaší hlavou a vaším tlačením za vaše obvyklé limity v téměř každém myslitelném ohledu. A vás to neštve?“

„Jen málo mě zajímá, že jste uznali za vhodné mi lhát, ale předpokládám, že testy by asi jinak nefungovaly. Kromě toho, ne.“ Nale se naklonil dopředu. „Podívejte se, umírám. Doufám, že tohle víte. V jednom okamžiku budu v dokonalém zdraví, mžik poté budu jen další chladnoucí tělo. Už jsem svůj svět obrátil naruby a stále se ho učím vidět nově. Opravdu se nemohu trápit plýtváním energie na nějaké rozčilování. Ale našel jsem díky cvičení, testům a misím novou sílu, a to mi nikdo nemůže vzít.“

„To je pravda,“ řekl poslední, bezejmenný představitel Sester. Jeho tvář byla hrubě tesaná a mluvil v pečlivě promyšlených tónech. „Jistě tu neexistuje nic, co bychom si od vás mohli vzít. Vlastně jsem si procházel výsledky vašich testů a ty jsou opravdu ohromující. Bušili jsme do vás ze všech stran, a nejenže jste to vydržel jako kdokoli jiný, ale vaše schopnosti ve skutečnosti začaly překračovat naše měření. Chceme vás přesunout z průzkumných týmů do samotné operační ligy. Jakmile všechno vypukne doopravdy, budete uprostřed všeho.“

„Díky. A všimli jste si vůbec, že umírám?“

Muž se naklonil vpřed. „Abych řekl pravdu, tím, čím jsme vás protáhli, kdybyste měl někdy brzy zemřít, tak už byste mrtvý byl.“

Nale se nad tím pozastavil. Celou tu dobu měl neotřesitelnou víru ve schopnosti Sester rozhodnout, co je pro něj i jeho bratry správné, i když byli vysíláni na podivné mise bez jakéhokoli vysvětlení. Teď ho napadlo, že jeden z důvodů jeho vybrání do úderných sil bylo přesně to, že nevyžadoval jakákoli vysvětlení, ani nekladl otázky. „Informace,“ řekl, jen aby řekl něco, „jsou všechny v té čtečce, ne?“

„Jsou,“ řekl Jonak. „Nemůžete ji vynést z této sekce budovy, to snad chápete, takže jsme vám tu připravili novou ubikaci. Jděte a seznamte se s materiálem, něčeho se najezte a za tři hodiny se tu znovu sejdeme.“

„Díky. Je tu nějaká šance, že byste mi dali rychlý výtah celé záležitosti?“

„Jeden díl Jovské technologie vymývání mozků může padnout do spárů Sanshova národa a jedině my tomu můžeme zabránit.“

„Ach, chápu. Jsem rád, že jsem se optal.“

„Vítej do týmu,“ usmál se Berkhes.