Zetyn přišel k sobě a třel si hlavu. Měl na sobě většinu šatů, ale přišel o veškerou výbavu a, což bylo zvláštní, i o boty. Jeho holá chodidla chladla na tvrdé kovové podlaze.
Seděl uprostřed malé křižovatky. Bylo tu temno, ale ne tak temno, aby nebylo vidět, a když se rozhlédl kolem, viděl, že vše – podlaha, strop, každá stěna – je vytvořena ze stejně velkých kovových panelů. Panely stěny měly zabudovaná okna vytvořená z tlustého, sklu podobného materiálu, který zněl tlumeně, když na něj Zetyn zaklepal.
Slabě světélkující světla vyzařovala mezi okraji panelů a dávala prostoru náznak soumraku. Chodby byly dostatečně široké, že se člověku dařilo dotknout se protějších stěn roztaženýma rukama, ale strop byl nízký a skličující.
Mohl se vydat čtyřmi směry, ale každá cesta byla malou slepou uličkou, zakončenou dalším kovovým panelem. Zetyn neměl ponětí, jak se sem dostal.
Klesl opět na ruce a kolena, necítil se na chůzi. Stále ho bolela hlava, takže se doplazil k jednomu konci chodby. Dosáhl panelu a nezamýšlel se o stěnu opřít, jen se jednoduše dotknout čelem chladné stěny. Když to učinil, ozvalo se prasknutí, pocit, jako když se do hlavy zabodne milión jehliček, zařval a byl odhozen dozadu.
Ležel na podlaze, třásl se a rychle dýchal. Cítil své čelo, ale nezdálo se, že by bylo nějaké krvácení, ačkoli se najednou potil tak, že to bylo těžké v takovém přítmí najisto určit.
Promluvil hlas, „To bylo hloupé.“
Vzhlédl. Nikdo tu nebyl.
Hlas znovu promluvil. „Zkus jiné dveře.“
Zetyn se vytáhl na nohy a dával pozor, aby se ničeho kolem nedotkl. Vnitřně se soustředil, snažil se utlumit paniku, sahal do těch dob, kdy byl obklopen krví a zoufalství a přec zůstával při smyslech. Jeho tělo se nakonec přestalo třást, takže se začal rozhlížet kolem a přemýšlel, kdo ho to sleduje.
Pozorovatel zjevně nepostřehl jeho úmysl, protože hlas řekl, „Ach, postranní stěny jsou na dotek zcela bezpečné.“
Zetyn mu nevěřil. „Kdo jsi?“ optal se.
„Jsem ten, kdo tě sem strčil.“
„Proč? O čem to všechno je?“
„O neumírání,“ řekl hlas s důrazem, který naznačoval, že je to naposledy, kdy na nějakou chvíli promluví.
Zetyn se ustrašeně dostal k dalšímu konci křižovatky. Na cestě se snažil hledět skrz okna, ale nic na druhé straně neviděl. Možná tam byly jemné obrysy dalších oken, ale Zetyn se nebyl jist, zda to náhodou není odraz jeho vlastní chodby.
Stál před dalšími dveřmi – konce chodby vypadaly zcela stejně jako zbytek, ale hlas je nazval dveřmi a Zetyn je začal nazývat stejně – a zhluboka se nadechl. Vztáhl ruku a zastavil se, pozorně naslouchal všemu – praskání statické energie, tichý šelest smíchu, čemukoli – ale bylo tu úplné ticho.
Vrátil ruku o kousek zpět a pak s ní vyletěl vpřed a praštil celou dlaní do panelu.
Nic se nestalo. Začalo ho bolet čelit a on zjistil, že si drtí zuby.
Hlas se ozval znovu a řekl, „Výborně.“ Panel, kterého se dotkl, odjel stranou a odhalil další křižovatku, která vypadala zcela stejně jako ta, v níž byl.
Zetyn tam na chvilku stál, nešel dál, začal chápat, v jak špatné situaci je. Přemýšlel, zda se má snažit o lichocení, ale pak se rozhodl, že je ještě příliš brzo a že by se měl pokusit vyzkoušet ego svého trapitele, než udeří ještě tvrději. „Nejsem si jist, že této věci věřím. Tys ji vytvořil?“
„Ano,“ řekl hlas bez zřejmé pýchy.
„Jak víš, že mě to hned nezabije?“
„To záleží na volbách, které učiníš. Ale funguje tak, jak říkám, že funguje.“
Tak. Alespoň je přesvědčen o svých schopnostech, pomyslel si Zetyn. Prošel vstupem na další křižovatku. Panel za ním tiše zapadl na své místo.
„Je tu i jeden východ?“ zeptal se Zetyn.
Hlas mu odpověděl, „Možná.“
„A vše, co není východ…“
„Bude zkrat obvodu. Podlaha je elektrifikovaná, ale bude v pořádku, dokud se nedotkneš špatného východu. Mohl bych být trochu shovívavější, když mi řekneš něco pikantního o tvých přátelích.“
Zetyn si promnul oči. „Netuším, o čem mluvíš. To je ten důvod? To ti to nařídili tví lidé? Proč tohle děláš?“
„No, samotné rozmístění je můj malý pokus, takový, co jsem vždy chtěl udělat. Výchovná terapie a výzkum biologické zpětné vazby. A ano, nevadilo by mi vědět více o lidech, s nimiž jsi cestoval. Ale opravdu, tahle celá věc… s tím vším stresem a zklamáním, které jste na nás naházeli při tom celém lovu, jsem chtěl zase napravit svět, najít si v něm svůj malý tichý koutek. Takže si myslím, že bys mohl říci, že ti to dělám, protože mohu.“
A tak už o tu bylo. Byla to, to musel Zetyn uznat, nejpoctivější odpověď, jakou kdy mohl dostat na svou otázku.
Překráčel na druhou stranu křižovatky a položil svou ruku na panel s rozhodnutím a silou, z nichž obě zmizely v okamžiku, kdy se jeho pokožka dotkla kovu. Zapraskalo to, Zetyn zařval a klesl na kolena a třel si ruku.
Hlas jakoby kroužil kolem něj a neurčitě podotknul, „Víš, jako nápověda, existuje jen jeden východ z této určité sekce. Vše, co musíš učinit, je najít ho.“
Zetyn se postavil na nohy, doklopýtal k další části křižovatky, pokusil se vyprázdnit mysl, než se panelu dotkl, a byl okamžitě odhozen dozadu silou výboje.“
„Tak a máš to,“ řekl hlas. „Už jen jedna možnost.“
Zetyn ležel na podlaze, zhluboka dýchal a slzy z šoku mu stékaly po tváři. Zvedala se v něm panika, kterou nemohl udržet, takže ji nechal růst, nechal ji vypuknout, nechal převzít vzteku vládu nad tělem. Přetočil se na ruce a nohy, vyskočil a se řevem běžel ke čtvrtým a posledním dveřím, vrazil do nich celou svojí vahou. Jeho rameno dopadlo jako první a úder ho otupil až do konečků prstů. Otřásl celou jeho kostrou, a složil jej na hromadu. Klečel na kolenou a se svěšenou hlavou.
Dveře před ním se otevřely.
„Obdivuji tvůj zápal, když už ne intelekt,“ řekl hlas. „Doufám, že chvilku vydržíš, holátko.“
„Co…“ snažil se Zetyn promluvit, ale nedokázal popadnout dech. „Co je tohle za místo?“
Hlas, který zněl potěšen, že se optal, okamžitě odpověděl, „Panely nejsou tak zvláštní, alespoň v základním designu. Jsou založené na elektřině víc, než chápeš, a mohou být naprogramovány pro vykonávání mnoha věcí, od elektrických ohrazení po videovysílání. Tohle místo jich má šílené množství, pravděpodobně měly vytvářet výcvikový prostor.“
Zatímco se Zetyn napůl plazil do další místnosti, hlas pokračoval, „Jsou usazeny na maličkých kolejničkách, které mohou jezdit díky vlastním pohonům a mohou neustále měnit polohu panelů, takže tu máme samopřizpůsobovací, poloautonomní lešení. Ani nemusí být velké; v tom, v kterém jsi, má rozpětí jen pár místností, které se neustále mění a upravují. Zadal jsem systému pár parametrů a on udělal zbytek.“
„A jaké jsou tvé parametry?“ optal se Zetyn chraplavým hlasem.
„Vytvořit smrtící bludiště,“ řekl hlas krátce a pak se vrátil k povídání o výbavě. „Normální panely nelze nastavit na příliš vysokou úroveň elektřiny, ale to jde snadno opravit, pokud víš, co děláš. První verze byly mnohem silnější, ale byly krátce poté postaveny mimo zákon, když začali lidé mívat doživotní následky. Nazývali je stahovači, a to jméno sedí.“
Zetyn to opravdu nechtěl vědět, ale i tak se zeptal. „Stahovači?“
„Od toho, jak mohou stáhnout svaly od kostí, pokud nejsi dost opatrný.“
Zetyn si povzdechnul. Seděl na zemi opřený zády o stěnu, měl oči zavřené a hlavu svěšenou.
Hlas řekl, „Vzhlédni.“
Nepodíval se.
Hlas pokračoval, „Pokud se podíváš nahoru, holátko, řeknu ti, které dveře jsou správnou volbou.“
Aniž by nechal proklínající zlomyslné myšlenky své zbabělosti vyplavat do popředí své mysli, vzhlédl.
Tam, za sklem, stál muž. Byl to Caldari, spíše hubený, s přiblblým účesem a bledou tváří. Měl pohled, který Zetyn poznával; byl to pohled člověka, který již neviděl život kolem něj, necítil se jeho součástí. Zetyn jej viděl u umírajících lidí a u těch, co způsobili jejich smrt.
„Budu tvým průvodcem,“ řekl muž a jeho hlas zaplavil místnost.
Zetyn se postavil a dokráčel k oknu. Hleděl chvíli na svého mučitele, pak zavrčel a tvrdě udeřil dlaní do sklad. Ten chlap ani nemrkl. Bylo to hloupé, to Zetyn věděl, ani mu to nijak nepomohlo dostat se ven, ale nemohl si pomoci. Uklidnil se a promluvil, „Jak se jmenuješ?“
„Krezek,“ odpověděl muž. „A tvoje?“
„Zetyn.“
„Rád tě poznávám, Zetyne. Dej se prvními dveřmi vlevo.“
„Jak dlouho máš v úmyslu mě tu držet?“
„Jak dlouho budeš potřebovat.“
„Potřebovat co?“
„Dostat se ven. Parametry pro kolejnice stahovačů vytvářejí bludiště založené na kódu. Pokud na něj přijdeš, můžeš odejít, aniž bys byl zraněn. Jestli ne, no, tak neodejdeš.“
Zetyn řekl, „Nikdy jsem nebyl dobrý v matematice.“
„To je hanba. Zvláště protože kód se sám modifikuje na základě operační zpětné vazby. Učiň mnoho chyb a vzory se začnou měnit, takže budeš muset začít znovu.“
„A ty tam budeš stát a sledovat.“
„Pro lidi, jako jsi ty, mám všechen čas světa,“ odpověděl Krezek.
„Lidi jako my?“
„Potomci, co si myslí, že dokáží změnit svět, učinit jej nestabilním. Zajímalo by mě, kde jsou tví přátelé.“
Zetyn se rozhlédl po prázdném kovovém bludišti. „To by zajímalo i mě. Vlastně přemýšlím, zda je vůbec znám.“
„Nejsi s nimi, ber to tak. Jen si prostě při jízdě naskočil. Oběť,“ řekl Krezek.
„O nic míň oběť než kdokoli jiný, myslím,“ řekl Zetyn, „ale tentokrát, na tomto místě, nemám přátele. Myslím, že bych se měl zlepšit při hledání přátel.“
Krezek se naklonil o něco blíž a řekl, „Doporučuji ti, aby ses zlepšil v matematice, hodně rychle, a stranil se elektrických stahovačů. Nakonec výboje unaví tvé srdce a začneš dostávat arytmie. Slyšel jsem, že mohou být dosti nepříjemné. Ba dokonce smrtelné.“
Zetyn na něj hleděl, pak mlčky odkráčel a zamířil k prvním dveřím vlevo.
***
Cítil, že se jeho svaly odtrhnou od těla, ale nevšímal si toho. Přestal plakat; zanechal za sebou vzlyky žalu i naděje, přešel přes ně do míst temnoty a přijmutí údělu. Jeho ruce se nepřestávaly třást, pozoroval je jakoby mimo sebe. Teď byl strojem; jeho jediným účelem bylo jít dál, dál hledat, dál dostávat výboje a dál otvírat dveře, dokud nenajde ty, které toto ukončí.
V jedné chvíli udeřil do správných dveří a nedostal šok, ale odsunul se samotný panel na podlaze, takže když spadl hluboko a po dopadu se udeřil hlavou o podlahu, slyšel křupnutí uvnitř lebky.
Někdy se mu otevřel panel nad hlavou a tak byl přinucen vyšplhat, přičemž jeho tělo se třáslo úsilím. Když se to stalo poprvé, nevšiml si toho a řval frustrací, myslíce si, že je to konec a že tu do smrti bude trčet.
Krezek ho stále sledoval; někdy ho hlasem podporoval či něco komentoval, někdy se objevil u okna. Prohlásil, že komplex stahovače naprogramoval tak, že mu dovoluje použít cestu k Zetynově místnosti, takže mohl svou oběť pořád sledovat a hledět na ni.
A tak by to možná pokračovalo do nekonečna a zapomnění, kdyby Zetyn neuslyšel šepot. Říkal, „Pravá strana a pozor na podlahu.“
Zetyn vzhlédl. Na druhé straně skleněného panelu stál Krezek, jako obvykle, s vyrovnaným a netečným výrazem. Ten šepot nebyl jeho hlas, byl plný a rezonující, zatímco Krezekův hlas, s nímž celou dobu mluvil, byl pisklavý a kňučící, jako okřídlený hmyz, snažící se uniknout zpod palce. Zdálo se, že si Krezek ničeho nevšiml.
Zetyn na chvilku přemýšlel, zda to není šal, ale tu představu nepřijal. Hry mysli jeho mučitele byly mechanické, ne mezilidské.
Dopotácel se ke dveřím po pravici a stál před nimi. Řekl si, že zvažuje možnosti, ale popravdě si snažil užít ten okamžik, uchvátit se pučícím semínkem naděje, které mohlo vykvést v jistotu spásy. V okamžiku, kdy se dveří dotkne, bude vědět.
Potom si vzpomněl, že hlas něco říkal o podlaze, takže se na místě otočil, opřel se zády o jednu stěnu chodby a nohama se zapřel o druhou stranu. Bolelo to strašně, ale bolest byla dobrá, použil ji, aby se zapřel ještě lépe, až si byl opravdu jist, že nespadne, kdyby podlaha povolila.
„Co to děláš?“ optal se Krezek za skleněnou stěnou vězení.
„Měním hru,“ zamumlal Zetyn, aniž by mu záleželo, zda jej mučitel slyší. Držel se zapřený mezi stěnami, sáhl jednou rukou a roztřeseně se dotkl dveří. Selže-li to, věděl, že zemře; poslední kousíčky naděje budou uhašeny a on padne na podlahu jako hromada mrtvého popela.
Jeho prst škrábl o dveře. Nebyl tam žádný proud, nepřeskočil žádný oblouk, nic nezapraskalo. Jen podlaha pod ním se tiše rozevřela, takže Zetyn pomalu sklouzal dolů a vším úsilím se snažil nedoufat.
Nebyl na nové podlaze ještě ani pět sekund, když znovu uslyšel šepot. „Protější dveře.“ Vstal, přešel místnost a stiskl panel. Otevřel se.
Prošel dál a šepot se znovu ozval, „Levá strana.“ Skrz sklo viděl Krezeka, jak běží vedle něj. Krezekova tvář ukazovala překvapení, první výraz, který doposud ukázal.
Zetyn se otočil doleva, proběhl dveřmi a čekal na další příkazy. Žádné nebyly a tak si na okamžik myslel, že jeho dobrodinec jej opustil. Pak se objevil Krezek na druhé straně blízkého panelu skla a Zetyn pochopil. Našeptávač chtěl být poznán.
„Další bude vlevo, pak rovně, znovu vlevo, vpravo a strop, pak rovně,“ řekl cizinec. Již to nebyl šepot ale plnohodnotný hlas, a ačkoli v něm byl zvláštní tón, Zetyn okamžitě poznal vlastníka. Pocházel od Naleho.
„Kdo je to? Kdo tu je?“ požadoval Krezek odpověď. Přitiskl tvář na sklo, hleděl do místnosti a pohyboval hlavou dopředu a dozadu. Když neviděl nikoho kromě Zetyna, zdálo se, že trochu uklidnil, ba dokonce se krátce usmál.
Nale znovu promluvil, „Vlastně, myslíš si, že si dokážeš zapamatovat delší sekvenci?“
Navzdory Krezekovým pobouřeným výkřikům se Zetyn zakřenil a přikývnul.
„Dobrá. Projdi těmi, jak jsem ti řekl, pak doleva, doleva, rovně, doleva a podlahou, doprava a podlahou, rovně, doprava a stropem, doleva. Rozumíš?“
„Rozumím,“ odpověděl Zetyn a vyrazil, zatímco Krezek na něj celou cestu na něj řval. Zetynovi přišlo, že jeho rozzuřenost není ze strachu o vlastní život z rukou vetřelce, ale z frustrace, že jeho malý svět, jenž vytvořil, je najednou vzhůru nohama. Nemohl si pomoci, ale v návalu naděje a úlevy se cítil ohromen.
Nale mu dál dával rady a Krezek dál křičel. Slyšel údery a bušení na panely, jež Zetyn přisuzoval Krezekovi, jak si buď vybíjí frustraci, nebo běhá kolem a snaží se najít Naleho. Jestli byl Krezekův popis bludiště správný, bude muset být Nale velmi vynalézavý, aby se před tím chlapem skryl, ale zjevně se mu to zatím dařilo. Zetyn v sobe objevil nové rezervy energie a nyní probíhal bludištěm obrovskou rychlostí, zpomalenou jen časem, kdy čekal na otevření dveří.
A nakonec dospěl k cíli. Zetyn prošel ještě jedněmi otevřenými dveřmi a vstoupil do chodby, která byla ozářena zeleným světlem. Bylo malé a slabé, ale po nekonečném šedém soumraku, v němž Zetyn trpěl, to nyní cítil v očích jako žhnoucí pochodeň. Klopýtal ke světlu, nahmátl jej rukama a zjistil, že je to panel, zabudovaný do dveří na protější straně křižovatky. Panel byl asi tak o velikosti Zetynova trupu a neměl ohraničení. Jeho černý povrch měl zelený odstín a byl překryt šedou čtvercovitou mřížkou. Když se Zetyn dotkl povrchu, jeho prst zanechal na povrchu zelené vlnky, jako kdyby jej namočil do vody. A mřížka se přetvořila v soustředné kružnice. Dotkl se panelu znovu, a vše se změnilo v řadu číslic. Další dotyk, další zavlnění, a mřížka změnila barvu na jasnou tyrkysovou a změnila se zpět na čtverce.
„Tak s tímhle hodně štěstí,“ řekl Krezek. Stál na druhé straně skleněného panelu vpravo od Zetyna. Jejich tváře byly od sebe na délku paže, a v tom okamžiku si Zetyn přál více než co jiného ve svém životě, aby mohl prorazit to sklo a vyrvat Krezekovi hrdlo.
„Zámek je adaptivní. Upraví se dle všeho, čeho se dotkneš a kle toho změní klíč,“ řekl Krezek.
„Ty jsi tak rozkošná lidská bytost,“ řekl Zetyn, snažíce se nemít ve hlase třes. Byl tak blízko tomu, aby se dostal ven, dokázal to cítit v kostech.
„Přizpůsobovací vzorec je napůl založen na tom, že upravil bludiště, jímž jsi prošel. Takže s tím tvým pomocníčkem kolem, a věř mi, nakonec ho chytím, bys neměl mít žádný problém.“
Zetyn přemýšlel o té větě, a o tom tichém uspokojení, které z ní jakoby prýštilo. Řekl, „Co ta druhá polovina?“
„Kód, který znám jen já.“
„… jasně.“
„Můžeš ho najít, pokud chceš. Jakmile jsi opustil první místnost, hodil jsem tam papír s kódem. Vše, co musíš udělat, je dostat se zpět na začátek. To by nemělo být těžké. Jo, a proudy ve všem krom černých panelech jsou nyní smrtící.“
„Ty si to užíváš,“ obvinil ho Zetyn a snažil se být v klidu, zoufale doufaje, že má Nale něco v rukávu.
„To teda sakra že jo. A zatímco ses probíjel mým bludištěm, upravoval jsem ovládání panelů. Přesně vím, kde bude tentokrát tvůj andílek, a i kdybych se k němu nedostal, stačí mi, abych zelektrifikoval všechny panely v jeho místnosti, takže chcípne.“
„Tak to tedy budeme muset udělat hned napoprvé,“ řekl Nale a objevil se za sklem na protější straně Zetynovy místnosti. „Vždy udělej to, co ti řeknu. Nejprve se dotkni pravého horního rohu panelu, abys ho nastavil na počátek.“
Zetyn tak učinil. Oba muži, anděl i démon, scénu sledovali velmi pozorně.
„Tak teď se nedotýkej panelu. Místo toho pomalu najeď prstem na levý horní roh a přetáhni ho doprava, jako kdybys načrtnul rovnou čáru. Až se dostaneš na konec, přetáhni prst zpět doleva, pod místo, kde jsi začal, a udělej to samé. Dotkni se panelu jen v okamžiku, kdy ti řeknu.“
„Co to děláš?“ řekl Krezek.
„Dostávám ho ven,“ odpověděl Nale. „Udělej to.“
Zetyn začal pomalu táhnout prstem kousíček nad povrch panelu. Neudělal ještě ani tři čáry, když Nale náhle řekl, „Stiskni a opakuj.“
Zetyn poslechl, dotkl se obrazovky a začal znovu. Tentokrát ty bylo víc průchodů, takže se dostal téměř na spodek obrazovky, když vydal Nale rozkaz. Pokaždé, když se dotkl panelu, se obrazovka přetvořila do nového druhu mřížky a barvy.
A nakonec došel k okamžiku, kdy mu Nale řekl, aby přestal, a prohlásil, „Tohle bude poslední. Jakmile se obrazovky dotkneš, a jakmile se dveře otevřou, utíkej a neohlížej se.“
Krezek, který byl dost zaražený, vybuchl. „Není možné, abys tohle dokázal! Není možné, aby ses dostal zpět do první místnosti, dostal se dovnitř a dostal se ven, aniž bys upravil pořadí stahovačů. Jak tohle všechno sakra děláš?!“
„Víra,“ odpověděl Nale, což ho umlčelo.
Zetyn se dotkl panelu. Objevily se vlnky, které se neustále šířily k okrajům, takže se panel vlnil ještě v okamžiku, kdy se dveře otevřely.
Zetyn jimi proběhl do dlouhé chodby, která měla na konci světlo, a nezaváhal, ani když světlem proběhl a byl ve vzduchu, letěl a běžel, a dokonce i po pádu do záchranné sítě dole se jeho nohy pohybovaly. Vydrápal se ze sítě, ani jedním pohledem nepohlédl nahoru, a dostal se na podlahu, kde se mu podařilo urazit celých deset kroků, než spotřeboval veškerý adrenalin a jeho nohy to vzdaly. Plazil se po všech čtyřech, dokud se nedostal ke stěně, a všiml si s ošklivým úšklebkem, že se instinktivně nechce stěny dotknout. Přinutil se o ni opřít a otočil se, aby pohlédl na své bývalé vězení.
Bludiště, když bylo vidět zvenčí, bylo zvláštním výtvorem. Bylo jako přesná napodobenina částice pylu; kulovitého výtvoru, z něhož trčely nesčetné kovové tyče a vystupovaly panely. Kov byl ozářen světly na stropě. I teď sem tam byly nějaké panely vytahovávány a další zaráženy dovnitř. Bludiště se stále ještě přetvářelo. Přemýšlel, zda Nale a Krezek jsou stále ještě tam. Zetyn netušil, zda najde dost sil utéct, kdyby se stal Krezek vítězem. Dál hleděl na východ z bludiště, kterým vyšel ven.
Panely se přestaly pohybovat. Bylo ticho, pak se ozvalo pár úderů a opět nic. Zetyn nedýchal.
Pak něco z bludiště zabzučelo. Panel překryl východ a bludiště bylo zapečetěno.
Zetyn vydechl a dýchal, dokud mu zrak nevypověděl službu, jeho oči se obrátily v sloup a vědomí vyprchalo do blaženého zapomnění.
***
Zvuk jej probudil okamžitě. Přicházel odevšad, ale jeho prvním instinktem bylo pohlédnout nahoru na bludiště, takže spatřil, že jsou opět otevřené.
Vydrápal se na nohy. Cítil se, jako kdyby spal celé dny. Netušil, zda by někde poblíž mohl být Krezek.
Vpravo od něj se ozvaly kroky. Jeho srdce bušilo jako o život.
Ze stínů vystoupil Nale. Došel k Zetynovi, ale zůstal kousek od dosahu ruky. „V klidu,“ řekl. „Jsem stále s tebou.“
Něco v jeho chování způsobovalo, že se Zetynovi ježila kůže, ale přisuzoval to děsu z bludiště. „Krezek?“ optal se.
„Krezek je mrtvý,“ odpověděl.
Zetyn cítil vlnu úlevy. Začal se potácet k Nalemu, ale ten kousek ustoupil. „Musím teď udělat nějakou práci,“ řekl.
„Co mám dělat? Jdeš zachránit Monase?“
„Monas je taky mrtvý,“ řekl Nale. „Mohl jsem zachránit jen tebe.“
Zetyn si zakryl tvář a snažil se uklidnit. Až cítil, že může znovu promluvit, optal se, „Tak co teď?“
„Můžeš jít. Dostaň se do naší lodi. Odleť.“
„A kam mám jít?“
„K našim lidem. Řekni jim, co se stalo.“ Nale se otočil a začal odcházet, ale zaváhal a dodal, „No… vynech ale ty ohavné věci.“
„Co budeš dělat?“
„Hledat spásu,“ řekl a znovu se dal do chůze.
Zetyn jej sledoval, jak odchází, a došlo mu, že už nemusí mít nikdy šanci zeptat se na otázku, která se mu vpálila do hlavy. „Nale?“
„Ano?“
„Jak jsi to dokázal? Tam v bludišti.“
Nale se lehce usmál. „Naslouchal jsem kolejnicím, jak klouzají. Nedokázal jsem pochopit Krezekův matematický vzorec, ať už byl jakýkoli. Jednoduše jsem viděl vše, jak to je, a dle toho jednal.“
„A ten kód?“
„Sledoval jsem Krezeka, když se tvůj prst vznášel nad panelem. Jeho oči mi řekly, kdy stisknout.“
Zetyn na něj hleděl. Nakonec řekl, „Nale?“
„Ano?“
„Neber si to jako nějaké odsouzení, prosím, ale už si nemyslím, že vím, kdo jsi. Mám tě rád, chlape, to opravdu, ale prošel jsi stěnou šílenství na druhou stranu. Ať už jsi cokoli, pochybuji, že je to lidské.“
Naleho úsměv se změnil v úšklebek. „Jsme všichni pouhými končetinami stejného těla. Hodně štěstí, příteli.“ A byl pryč.
Po chvíli se Zetyn opět dostal na nohy a začal se potácet směrem k lodi.