Jonak a já jsme hnali své plavidlo zpět domů, když jsme dostali zprávu. Nedávno jsem změnil v Sestrách EVE týmy a konečně jsem se připojil k Útočišti. Mise byly vyčerpávající. Doufal jsem, že tohle bude pěkná a tichá cesta zpět na základnu s přeřazovacím brífinkem a trochou odpočinku.

Byli jsme v prostoru Ammataru a v dostatečné blízkosti nebyly jiné lodi Sester. Jediným důvodem, proč jsme tudy prolétali, bylo, že naše loď potřebovala rychlou opravu od staničních mechaniků. Byl to bezpečný vesmír, kde hlídkovala námořnictva, a volání o pomoc byla obvykle směrována na ně.

Měli jsme v pohotovosti jiné týmy, ale tísňové volání, které jsme obdrželi, bylo z lodi, ne ze stanice. To bylo neobvyklé, neboť lodě byly mnohem křehčí a tak obvykle neměly čas přivolat pomoc od kohokoli krom jejich vlastních podpůrných sil. Ale volání naznačovalo, že na palubě není moc lidí, a protože byli ve vážné tísni, změnili jsme kurs a spěchali na jejich pozici.

Když jsme tam letěli, přišly další podivné informace. Loď byla zjevně Ammatarskou karavanou, což bylo dost přirozené, a byla v soustavě, jež hraničila s prostorem Andělů, ale posádka vysílala na našem tísňovém pásmu. To znamenalo, že ignorovali vlastní korporátní kanál ohledně pomoci, a ačkoli tohle tísňové pásmo přivede Sestry, může také přivábit mrchožrouty.

Dostali jsme se k lodi a nalezli jsme kouřící skořepinu, trup se tříštil na kusy a motory stěží fungovaly. Ale nezdálo se, že by byl trup proražen, což znamenalo, že uvnitř ještě mohou být živí lidé. Loď byla typem karavany a neměla mít nějaké útočné zbraně, ale všiml jsem si několika vraků poblíž, a tak jsem předpokládal, že jsou to pozůstatky jakýchkoli sil, jež karavanu měly chránit. Nedokázal jsem odlišit, zda to jsou lodě námořnictva či pirátů, ale na tom nezáleželo. Nic se tu nehýbalo a nikdo nás nenapadl. Necítil jsem to tu jako past – pro nás veterány jako jsme my stačil ten pocit, to vše stačilo pro rozhodnutí, zda do toho jít.

Podrobnější skeny ověřily strukturální integritu karavany a systémy podpory života, takže jsme měli oficiální povolení se nalodit. Nasadili jsme si výstroj, nechali loď se připojit ke karavaně, připravili tubusový most a nalodili jsme se do kouře, plamenů, krve a nářků.

***

#1: Co uděláme s tímto případem?

#2: No, objevila se hlášení o zničení stanice, ale nikdo se doopravdy nezajímá o něco, co bylo po věky opuštěné, takže nebude žádný tlak. Když se tam dostal náš čistící tým ohledně oficiální pomoci v tísni, prokletá Společnost už všechno vyčistila a zmizela. Nebylo nic, co bychom mohli zachránit.

#1: Ani kousek stroje?

#2: Zvláště ne stroj. Je pryč, nadobro, pokud tak mohu soudit.

#1: Takže nic nezbylo? Celá mise selhala?

#2: Ne, to vůbec ne. Našli jsme nějaké zajímavé věci, navíc existuje ještě někdo, od koho můžeme získat dobré informace, tedy pokud ji najdeme.

#1: Kdo?

#2: Nějaká žena od Andělů.

***

Pohybovali jsme se lodí a soudili, kdo je zachranitelný a kdo ne. Takové vybírání je přinejlepším chladné, ale když jste obklopeni rychle umírajícími, nemáte čas poskytovat útěchu. Protože tu byla velká plocha, kterou bylo třeba pokrýt ve velmi omezeném čase, prošli jsme nejprve hlavní oblasti – operační úrovně a obytné kajuty – a zkontrolovali životní funkce každého, kdo byl v jednom kuse. Mnoho lidí bylo v šoku, ale byli v pořádku. Nejtěžší bylo opustit ty, kteří měli nějaké povrchové zranění; nikdy nevíte, zda mají takové bolesti, že se na vás upnou a požadují pomoc, někdy musíte být zlí a praštit je na zraněné místo, jen aby vás pustili.

Kontrolovali jsme někoho, jehož žebra nebyla zcela nedotčená, když začal ptát na anděly. Chvilku mi trvalo pochopit, že mluví o pirátech a že na lodi asi jeden Anděl je. Podíval jsem se na Jonaka a pak jsem dal pacientovi injekci s povzbuzovadly, abych mu vyčistil hlavu, a optal se ho, koho tím myslel.

„Na lodi je představitel Andělů,“ řekl. „Spěchal k východu, když jsme byli napadeni.“

„Byl ozbrojen?“ zeptal jsem se.

„Ne, jen měl s sebou zvláštní zařízení, ale to nevypadalo jako zbraň.“

„A co to bylo?“

„Taková zaoblená věc, s červenou koulí uprostřed.“

Znovu jsem se podíval na Jonaka a řekl, „Nepřipadá mi to jako cokoli, co bych znal.“

Podivně se na mě podíval a řekl, „Ne, ani mě ne.“

Poté, co jsme ošetřili ty případy, které byly v kritickém stavu, a připravili je na převoz, Jonak mi řekl, že se půjde podívat po Andělovi, a že bych měl zraněné převézt na naši loď a zůstat tam. Byl to dosti rozumný nápad: Někdo se musel starat o zraněné, a kdyby se něco pokazilo, byl připraven odletět. Každý v karavaně byl v dostatečně dobrém stavu, aby přežil, ale ne natolik, aby se dokázal bránit, kdyby začal nějaký pirát řádit. A krom toho měl Jonak mnohem lepší bojový výcvik.

Když jsem převážel kriticky zraněné tubusem do naší lodi, držel jsem je při vědomí. Celá cesta byla pro ně mnohem nepříjemnější, ale dokud jsem je nedostal na ošetřovnu a neprovedl přesnější prohlídku, nemohl jsem riskovat, že upadnou do kómatu. Udržoval jsem klidný dialog, vyptával jsem se jich na jejich cestu, bránil jsem jim usnout, jak jsem jen dokázal.

Říkali mi věci, které jsem již věděl, že jsou Ammatarskou karavanou, která létala k hranicím vesmíru Andělů za nějakým zvláštním obchodem. Přikyvoval jsem, mumlal a povzbuzoval jsem je k hovoru, snažíce se posoudit jejich stav dle jejich síly hlasu. Byla to tajná mise, takže si Ammatarská korpa, k níž patřili, již předtím nad nimi umyla ruce. Pokud se dostanou do problémů, jsou na to sami. Jejich zaměstnavatelé se doslechli, že Andělé provádějí rozsáhlé nájezdy do doposud neprozkoumaných míst vesmíru a vykopávají různé předměty, včetně takových, co by mohly mít nějakou hodnotu v budoucnu. Ammatarové ani nevěděli, co je to za předměty, měli jen malý zájem o nějaké určité, ale chtěli posílit svá tajná pouta s Anděly pro případ, že by mohli získat nějaký zisk nebo získat první drobty z výnosných zakázek. Pochopil jsem, že právě proto neposlali nouzový signál své společnosti, který poslali jen nám.

Všechno šlo jak na drátkách, vyprávěli, dokud se neobjevil kapsulýr. Asi byl na lovu pirátů a zničil všechny lodě Andělů kolem, pak šel po karavaně. Jelikož byli bez ochrany, žádné lodě námořnictva se neobjevily. Kapsulýr přestal pálit jen okamžiky předtím, než by karavana explodovala. Zrušil zaměření, vysál materiály z pirátských vraků a bez přemýšlení odletěl, ani nešlo odhadovat, zda odletěl kvůli nedostatku munice či trpělivosti. Při tom všem, co se stalo těmto lidem, jsem slyšel nejtvrdší hlas, když vyprávěli o kapsulýrovi.

Jen jsem je dostal na lůžka a připojil k přístrojům, ozval se alarm. Odspěchal jsem na můstek a zkontroloval skenery. Ammatarská loď se blížila k výbuchu. Ozval jsem se Jonakovi a řval jsem na něj, aby vypadnul, ale nedostal jsem odpověď. Už jsem chtěl zkontrolovat, zda náš tubus je ještě nedotčený, když se jasně zablesklo a vše, co zbylo z karavany, se změnilo v mrtvou změť kovu. Nikdo ten výbuch nemohl přežít a mé rychlé skeny neukazovaly žádný život v blízkosti. Ti, co jsme je nechali na lodi, zemřeli, a Jonak s nimi.

Zavřel jsem oči a promnul si spánky. Snažíte se na to zapomenout, to samozřejmě, a uložíte to na místo, kde jsou vzpomínky, ale víte, že jednou se opět objeví.

Chtěl jsem zrovna připravit loď k odletu, když mě skenery upozornily, že těsně před výbuchem na loď někdo vstoupil. Můj žaludek se zhoupl a na okamžik jsem měl velmi silný pocit, že to byl Anděl nebo někdo z mrtvých Ammatarů, či někdo jiný, koho jsem vůbec neznal. Okamžitě jsem zkontroloval identitu té osoby a zhluboka vydechl. Byl to Jonak.

***

#1: Přišli naši chlapi s něčím, co by vysvětlovalo, že to Nale tak strašně projel?

#2: Díváme se na nanoboty, zda jich dostal velkou dávku. Osobně pochybuji, že s něčím přijdeme. Mohly to být boty, jeho předchozí nemoc a cokoli to udělalo jeho hlavě, či něco úplně jiného. Nevíme vše, co se tam stalo.

#1: A od Zetyna nic použitelného?

#2: Velmi málo. Během klidných okamžiků je ochoten mluvit, ale jsou to napůl fakta a napůl náboženské kecy. Abych řekl pravdu, nemyslím si, že můžeme věřit tomu, co říká, krom toho, že Nale byl ke konci dost rozhozený.

#1: Hanba. Nerad ztrácím agenty nebo kontrolu nad nimi. Máme být organizovanější než tohle.

#2: Souhlasím. Ale při operaci této velikosti nikdy nemůžete naplánovat všechno. Jestli vás něco překvapí, vypořádáte se s tím co nejrychleji, vyhladíte vlnky a jdete dál podle plánu.

#1: Přesně mé myšlenky.

***

Okamžitě jsem se Jonaka optal, zda je v pořádku, a on přikývl. Chtěl jsem se optat, jestli někoho nalezl, ale mlčel jsem; všichni na té lodi byli mrtví, to jsme věděli, a Jonakova tvář pochopitelně nebyla otevřená dalším dotazům. A krom toho, museli jsme se postarat o ty tři přeživší na naší lodi.

Začal jsem nastavovat kurs, předpokládal jsem, že půjdu s Jonakem na ošetřovnu, ale řekl mi, ať zůstanu v kokpitu. Řekl, že se snadno postará o naše pacienty – v této chvíli to byla záležitost udržet je v klidu a doufat, že cestu přežijí – a chtěl, abych tu zůstal pro případ manuálních úprav, abychom se dostali na základnu co nejrychleji. Souhlasil jsem a vyrazili jsme.

Let se zakřivením prostoru nebyl s pacienty možný. Jonak odešel na ošetřovnu, aby se postaral o ně během naší dlouhé cesty. Na můstku jsme měli i monitory, které ukazovaly stav pacientů, ale ze zkušenosti jsem věděl, že budu mít moc práce s UI, abychom se dostali domů co nejdříve, takže jsem je vypnul, abych se vyhnul rozptylování. Pokud se tam něco pokazí, ať už s Jonakem či pacienty, několik nouzových procedur mě okamžitě upozorní.

V jednu chvíli jsem si pustil zvuk z ošetřovny, jen abych to rychle zkontroloval. Slyšel jsem Jonaka, jak tiše mumlá k jednomu z pacientů a po chvíli, jak pacient šeptá nějakou odpověď. Hlas zraněného byl vyčerpaný a plný bolesti, takže jsem cítil úlevu, že je tam Jonak s nimi.

***

#1: Jaký je Zetynův stav?

#2: Stejný. Stále trpí akutní klaustrofobií a říká čím dál větší nesmysly. Stále ho vyšetřujeme, ale pochybuji, že s něčím přijdeme.

#1: To jsme to toho chlapa nedostali nic užitečného? Byl to dobrý agent, spolehlivý a rychlý.

#2: Právě teď chodí tam a sem v izolaci a vyptává se nás, jaký je vzorec. Někdy se vrhá proti stěně, a když uvidí někoho na druhé straně bezpečnostního skla, řve do ochraptění.

***

Konečně jsme se dostali na základnu, takže jsem se spojil s ošetřovnou a řekl, „Za chvilku dokuji. Připrav se na evakuaci.“

O pár minut později jsem slyšel, jak se Jonak vrací na můstek. Jeho kroky byly měkké a pomalé, položil mi ruku na rameno a řekl, „Netrap se.“

Otočil jsem se a tiše jsem na něj hleděl.

Řekl, „Teď je tam ticho.“

Zavřel jsem oči a zhluboka si povzdechl.

Už jsme byli tak blízko, a jak jsme ztratili mnoho lidí, doufal jsem, že tyhle tři zachráníme.

Takže jsme tiše zadokovali a učinili přípravy na pohřeb mrtvých. Tak to mělo skončit.

Dokud jsem nenašel to video.

Něco mě uvnitř žralo, něco ohledně celé cesty, na co jsem nemohl přijít. O několik dní později, za bezesné noci, jsem si učinil noční procházku do kanceláře a vyvolal si videa z našeho letu. Videa z ošetřovny nebyla založena – my Sestry jsme dobří s lidmi, ale špatní s byrokracií – a tak vše, co jsem získal, byly základní monitorovací záznamy ze vstupů do lodi, na můstek a východy.

Prolétával jsem některé své akce, kdy jsem kontroloval cestu, hledal jsem nějaký druh letového skoku nebo odchylku kursu, o níž jsem věděl, že jsem ji neprovedl. Nebylo to moc pro mé utišení svědomí, spíše abych zcela vyloučil možnost, že to, co hledám, je jen jednoduchý omyl.

Dokud jsem nepřepnul na jiná videa a sledoval jsem Jonakův zázračný vstup tucetkrát, když jsem si všiml, co mi chybí, nebo spíše, co mu chybělo, když se konečně objevil na můstku.

Nastavoval jsem prohlížeče a přibližoval a zaostřoval, mířil jsem neviditelné oko přímo na Jonakovu kapsu. Byla tam zřetelná boule, která tam rozhodně nebyla, když vstoupil do karavany, ani když se vrátil ke mně na můstek.

Soustřeď se, soustřeď se, soustřeď se.

Zakřivená boule, jejíž osa byla zlehka objemnější, jako kdyby měla kouli zasazenou uprostřed.

Jako co Anděl přinesl na palubu.

Více jsem nechtěl vědět. Nechtěl jsem kráčet po cestě, která vede na místo, z něhož nikdy neuniknu. Takže jsem zavřel prohlížeč, opustil kancelář a šel domů. O nějakou dobu později jsem konečně usnul.

***

#1: A tenhle, jsme si jisti, že to nikomu neřekl?

#2: Ano. Vzali jsme si ho na výslech, dostali z něho informace a potom použili nanoboty.

#1: Jak je na tom?

#2: Držíme ho v izolaci, dokud nevyčistíme jeho záležitosti a nepřipravíme nehodu. Měli bychom to provést během dvou týdnů. Největší překážkou jsou hlášení od ohledavače mrtvol, neboť Útočiště musí vždy podávat neuvěřitelné podrobné, když někdo z našich zemře.

#1: Bude v tom nějaký háček?

#2: Ne. A až se s ním vypořádáme, včetně toho ubohého bastardka Zetyna, uzavřeme tenhle prokletý podnik. Zbývající katalyzátory již byly zrecyklovány.

#1: To je hanba. Pracoval jsem s ním rád. Kdyby se nepodíval na ta videa, či neviděl, co jsem přinesl na palubu, mohl přežít tenhle zatracený projekt.

#2: I tak. Volné konce.

#1: Ano. Když o tom mluvíme, je tu ještě záležitost s tou ženou od Andělů.

#2: To není problém. Až budou všichni ostatní mrtví, bude mít problém nalézt kohokoli, kdo by věřil jejímu příběhu. Vyšleme na ni nějaké dlouhodobé zvědy, ale není to nic, čeho bychom se mohli obávat. Co se týče této instituce, Kniha je pevně zavřená, navždy.