Nale a Hona stáli před obřím skladištěm. Bylo to znervózňující místo; celá oblast byla přesycena zvláštním zápachem, nikde nebyla vidět či slyšet žádná činnost, pohyb či zvuk. Dveře před nimi, o výšce pětipodlažní budovy, byly zamčeny komplikovanými elektronickými zámky.
„Jsi si jist, že je to tu?“ zeptala se ho Hona.
„Je to tu,“ odpověděl. „Toto je konec a nový začátek.“
„Zabije tě,“ řekla.
„Už jsem zemřel dvakrát,“ řekl. „Ještě jednou mi to vadit nebude.“
„Dvakrát?“ optala se.
Přikývnul. „Jednou, když jsem zjistil pravdu o své nemoci a přidal se k Sestrám. A podruhé na Černé hoře.“
Chtěla něco odpovědět, když se všechny zámky roztočily a obrovské dveře se otevřely dokořán.
Vstoupili do úplné tmy a dveře se za nimi pomalu zavřely. Zápach tu byl mnohem silnější. Připomínalo jim to z části moře a z části špatně uklizenou vesmírnou loď.
Nad hlavami se jim rozblikalo a naskočilo velké světlo, takže viděli, co je před ním. Místnosti dominoval velký otevřený bazén výživného roztoku, který byl tak obrovský, že ani se světlem nad hlavou nedokázali dohlédnout na konec místnosti.
V ektoplasmě plavaly různé části regenerovaných lidí, někdy i věci, které jen vzdáleně napodobovaly lidstvo, včetně různých orgánů, napůl vytvořených hrudních košů, páteří různých velikostí, či žlutavých, skvrnitých končetin. Na dně bazénu byla vyznačena čtvercová mřížka.
Pak se rozzářily světla po celé hale. Byla kruhovitá, jen se dvěma cestami, jak se dostat přes bazén na druhou stranu. Na druhé straně bazénu, stěží na dohled, stála Draea s něčím ve tvaru krabice za sebou, co bylo pokryté dráty a svítilo červenými světly.
Reproduktory na stěně se se zabručením probudily k životu, a její hlas se nesl celou halou. „Když jsem se sem dostala, bazén byl zakryt plexisklem a každý vzorek byl ve svém odděleném prostoru. Pár příkazů kontrolnímu systému, a všechno to sklo se odsunulo. Tohle místo jde tak dobře uzpůsobit. To miluji.“
Na rameni měla zavěšenou zbraň. „Jeden z mých mužů se baví svým koníčkem, s dalším jsem ale kontakt ztratila. A vidím, že sis přivedl přítelkyni, někoho, kdo mi připadá podezřele povědomý, jako kdybychom se již někdy setkaly. Jak jsi mě mimochodem našel? A není třeba křičet; jsou tu čidla, co zachytí tvůj hlas.“
„Stejně jako jsem našel Zetyna. Jen jsem sledoval cestu,“ odpověděl Nale. Hona za ním se otřásla při slovu ‚koníček‘ a pomalu vytasila zbraň.
„Jakou cestu?“ optala se Draea.
„Mou vlastní. Zapomněla jsi, co jsi viděla na Černé hoře?“
„O tom se snažím moc nepřemýšlet.“
„Pak jsi ztracena.“
„Velká slova pocházející od-“ řekla Draea, pak se uprostřed věty odmlčela a vrhla po něm nůž. Fičel vzduchem, ale nemířil na Naleho, nýbrž na Honu, i na tak velkou vzdálenost se pohyboval tak rychle, že nedokázala včas zareagovat. Nůž jí vyrazil zbraň ruky a pokračoval dál v letu. Od stěny za nimi se ozval zvuk tříštící se oceli.
Hona se ohlédla dozadu, pak na Naleho, pak zpět na trosky nože. „Nale, ona roztříštila čepel nože.“
„Budeme v pořádku.“
„Nechápeš to. Ve zdi je zářez. Vrhla ten nůž tak silně, že roztříštila jeho čepel.“
Nale se k ní otočil. „Neztrácej víru. Jen nás zkouší. Děláme tu správnou věc.“
Ozvalo se zasvištění vzduchu a Nale se téměř bez povšimnutí ohnul. Nůž, mířící na jeho krk, jej minul o vlásek a, stejně jako předchozí, se roztříštil o kovovou stěnu.
Nale se optal hlasem, který zněl zcela nevyvedený z klidu. „To je Kniha tam za tebou? Tys ji sem přinesla?“
Draea ukázala na bednu za sebou. „To tedy je. Mohla jsem ji připojit prakticky kdekoli na této stanici, ale oblíbila jsem si tohle místo. Drží lidi od sebe.“
Nale viditelně ztuhl. „Připojila?“
„To jsi nevěděl? Máme ji zničit. Společnost nám nevěří, že to sami uděláme, takže nás přinutila najít tu věc a přivézt ji až sem. Zapojila jsem ji do jejich systému, aby si mohli ověřit, zda s ní nikdo nemanipuloval, neotevřel ji či neokopíroval. Jakmile dám příkaz, ty samé systémy ji spálí, a to do bodu, kdy nezbude nic jiného než atomy vznášející se ve vánku. Dokončím svou misi a půjdu si vyzvednout odměnu.“
Nale začal pomalu kráčet okolo bazénu směrem ke vzdálené postavě Draey. „Viděl jsem tě tam,“ řekl. „Na Černé hoře. Proč bys vůbec chtěla zničit Knihu?“
„Proto jsem tady. Proč ji chceš mít?“
„Protože může zachránit svět.“
„Před čím?“
„Před krví. Násilím. Nenávistí. Můžeme změnit svět, Draeo.“
„To je pěkné,“ odpověděla. „Řekni mi vše o Černé hoře.“
„Viděla jsi ji stejně jako já. Procházka pouští, obklopení dušemi. Výstup na strmý útes, kde se duše začínají mísit a hrnout vpřed. A pod útesem, moře snů, přehlížené hvězdami.“
„Proč nás to změnilo?“
„Protože jsme připraveni. Doufal jsem, že také budeš připravena na další krok. Blížíme se k povznesení.“
„A v tom je zahrnuta smrt, že?“
Nale se nad tím zamračil. „Cože?“
„V té vizi. Pochopila jsem, že umíráš. I to je součást tvého velkolepého plánu?“
Nale se usmál a znovu začal kráčet jejím směrem. „Všichni umíráme. Někteří prostě rychleji než jiní.“
Draea si povzdechla. „Během několika posledních dní jsem získala ohromné soustředění. Mohu zasáhnout silněji, pohybovat se rychleji a mířit přesněji, než jsem kdy v životě mohla, a věř mi, to jsem předtím nebyla žádná slabota. Doufala jsem, že mi to trochu osvětlíš. Nemám náladu na náboženství.“
„To je hanba.“ Zrychlil chůzi. Jako reakci vytáhla další nůž a aniž by přestala hledět na něj, jej vrhla do vzduchu. Ozval se zvuk, jak nůž odskočil od stěny, a krátce poté výkřik. Daleko za nimi klesla Hona na podlahu a držela se za nohu.
„Ještě jeden krok a tvá přítelkyně zemře,“ zavrčela. „Přestaň se tu plížit.“
Nale řekl, „Je-li to nutné, staniž se,“ a kráčel dál.
Z povzdálí slyšeli, jak Hona lapá po dechu. Draea se zeširoka zašklebila. „Jsem překvapena,“ řekla. „Nemyslela jsem si, že to v tobě je.“
„Je to jen další duše,“ odpověděl Nale. „Ale proč se o ni starat? Chceš přece mě.“
„Opravdu?“ odvětila s úšklebkem, ale pak se její úšklebek změnil ve zlověstný výraz.
„Měli jsme spojení vědomí. Duše protékaly kolem nás, účastníci v nekonečném cyklu, z něhož se nemohou dostat. Nikdo kromě tebe a mě. Stáli jsme tam, na Černé hoře, a viděli jsme moře snů. Já ho přijal a spojil se s ním, utopil se a získal přehled nad celým světem.“
„A ten talent ti umožňuje uskočit před vším v dohledu.“
„Ano. A také mi to odhalilo pravdu o Knize a všem kolem ní. Je to něco, co potřebujeme. Je to něco správného. Zažila jsi to samé; jistě jsi došla ke stejnému závěru. Musíme zachránit svět před ním samotným.“
„Ne.“
„Ne?“
„Tvoje soustředění se rozšířilo, dobrá,“ řekla Draea. „Moje se zúžilo. Co jsem viděla v tom okamžiku bezvědomí, nebylo nějaké hyperrozšířené nadvědomí, bylo to svraštění. Stála jsem na vrcholu té tvé Černé hory a celý můj svět se zúžil na bod, zmenšil, přilétl na můj dosah. A teď tě mám před sebou, tebe a tvé šílenství.“
Nale při té odpovědi ztuhl.
„Nikdy nebudu součástí toho světa, který chceš,“ pokračovala. „Ten tvůj velkolepý plán, ten vzdálený pohled, nemá se mnou nic co do činění. Jsem ohnisko; jsem laser. A vše, co chci, je zlepšit se v tom, co jsem a co dělám.“
„Jsi hyperzaměřená. Jsi jediná svého druhu. Jsi v tomto světě osamělá,“ řekl mrtvým hlasem.
„Lžeš,“ odpověděla s úsměvem, připomenuvší si podobnou lež před tak dávnou dobou. „Existují mně podobní. A teď jsi mě přiměl učinit rozhodnutí.“
Nale začal znovu kráčet, tentokrát s rozhodným výrazem ve tváři.
Draea docela klidně pozdvihla Trhač žil. „Nejenže jsi mě dal bohatě najevo, že jsi dokonale neužitečný v pomoci vylepšit mé schopnosti, ani jsi nevysvětlil, co se stalo, ale chceš svět zbavit lidí, kteří ve svém srdci uchovávají nenávist, zuřivost a válku. Lidí jako jsem já. A to ti nemůžeme dovolit.“
Nale teď běžel, byl stále daleko od ní, ale dostatečně blízko, aby se dalo mířit.
„Takže důvody, proč jsem ti dovolila sem přijít, již neplatí, navíc ses stal pouhým slabým a zapšklým protivníkem s velikášským snem,“ zvolala Draea. „Mýlíš se a pravděpodobně jsi šílený. Zraňuji a vraždím z osobních důvodů, ale nikdy nesním o rozjímání, zda je to morálně správné či spravedlivé. Je to, co dělám, nic víc a nic míň. Někteří by řekli, že mě to činí menším monstrem, než jsi ty, ale myslím, že na tom nezáleží. Nějaká poslední slova?“
„Zemři,“ zařval Nale.
Draea se usmála a vystřelila Trhačem žil. Broky se řítily k Nalemu, jemně se natáčely ve vzduchu, aby kompenzovaly pohybující se tepelnou signaturu jeho těla, ale on se jim jednoduše vyhnul. Draea vyprázdnila zásobník, ale žádný z trhačů se nedotkl Naleho pohybujícího se těla, když uskakoval na strany na široké lávce. Přebila a střílela dál, její smrtící střely odskakovaly od stěn a padaly do ektoplasmy v bazénu. Nale se při běhu přikrčoval a odskakoval, šíleně se potil, a jeho oči při sprintu nemrkaly. Draein úsměv mizel, když se stále soustředila na zasáhnutí nepřítele, ale každá střela, byť se naváděla na jeho hlavu a tělo, dokázala jen prohvízdnout kolem něj a zasáhnout stěny kolem jeho pohybující se postavy.
Nakonec se dostal tak blízko, že už to nebylo bezpečné ani pro ni, takže odhodila zbraň, vytáhla nůž a připravila se. Vrhl se na ni, tak se přikrčila a mávla nožem – nebyl tak rychlý, aby uskočil z dosahu, takže čepel zanechala na jeho trupu krvácející stopu. Otočila se s úmyslem zarazit do něj nůž, ale už piruetou odskočil a nyní jí šel po ruce s nožem, chytl jí za předloktí oběma rukama, obtočil se kolem ruky a vrazil ramenem do jejího ramene. Byla sražena na zem a na zlomek sekundy cítila, že se jí snad rameno vyrve z jamky. Začal jí klečet na stehnu a žebrech, takže upustila nůž, otočila se a udeřila ho do hrdla. Do úderu mohla vložit jen málo síly, takže byl slabý a spíše naslepo, ale stačilo to; heknul a pustil ji, takže škubla rukou a začala ustupovat, instinktivně vytáhla pistoli a zamířila na jeho na okamžik nehybnou postavu.
Příliš pozdě; všiml si toho a opět se na ni vrhl. Odhodila pistoli a stěží se jí podařilo dát ruce před sebe, než byl u ní, povalil ji na zem, sedl si na ni a rukama jí sevřel krk. Zakroutila se, převalila se přes něj a podařilo se jí vyrvat se z chvatu, ale když se pustila do něj pěstmi a lokty, byl schopen se jí snadno vyhýbat. Vyskočila a porozhlédla se po zbrani, jakékoli zbrani, ale povstal s ní, lépe sladěný s jejími pohyby než jakýkoli tréninkový partner, jaký kdy existoval. Vyměňovali si údery, většina jejích o vlásek míjela, ale když už se trefila, viditelně jej unavovala; on ji zasahoval, ale roky práce v násilí těžebních kolonií ji dobře připravily na údery.
Nic neříkali; slova došla a teď byly slyšet akorát mručení a údery, povzdechy a lapání po dechu. Jeho oči, již divoké, se ještě rozšířily, jeho nozdry se vzdouvaly. Odskočil, ale než dokázala vymyslet, co udělat, opět se na ni vrhl, ale tentokrát neskočil, jen jí sevřel ruce u těla a rozběhl se s ní k bazénu živného roztoku, a ona s děsem pochopila, že se jí snaží utopit. Její ruce byly uvězněné, ale jak jí táhl vzad, podařilo se jí zarazit mu koleno do rozkroku. Nebylo to přesně, úder šel těsně do stehna, ale klopýtnul, takže mu na stejnou nohu zprudka dupla, a když oba roztočení padli do bazénu, Draea skončila nad ním.
Zvuky zmizely. Tekutina byla vazká a teplá. Nale povolil svůj úchop a začal znovu do Draey bušit, ale ektoplasma okradla jeho údery na síle. Také ho párkrát udeřila, ale snadno uhýbal, takže změnila taktiku a místo toho mu šla po hrdle, snažíce se mu rozdrtit průdušnici. Jeho oči byly tak široce otevřené, že se málem vyvalily, a když začaly tepny v jeho hrdle pulzovat a tepat, oddělily se jeho rty, aby odhalily zuby stisknuté v šílenství. Z jeho úst se vinul malý pramínek krve, jako kdyby se kousl do jazyka.
Zesílila svůj stisk, ale on do ní bušil dál, ale nyní měly jeho údery větší razanci, buď ze zoufalství či z čistého vzteku. Vířily v tekutině, točili se ve vývrtce ke dnu. Soustředila se na rozdrcení jeho hrdla natolik, že si hned nevšimla, že jsou na dně, takže se dna dotkly nejdříve jeho nohy, což mu dalo oporu pro ještě silnější údery, do spánku a do čelisti. Tyto dva údery s ní otřásly, a pochopila, že jí skoro dochází dech. Neměla nože, vlastně neměla žádnou zbraň. Pohled v Naleho krví podlitých očích naznačoval, že již není lidskou bytostí.
Učinila zoufalé rozhodnutí, nechala být jeho hrdlo jednou rukou a praštila ho prudce do nosu; ani neuhnul, dál do ní mlátil a nevšímal si, že krvácí. Pocítila, jak se její nohy dotkly dna a koutkem oka, skrze mlhu krve a zvětšující se temnoty na pokraji jejího vidění spatřila, jak něco kolem ní plave. Uchopila Naleho oblečení a trhnula s ním vší silou k plovoucímu předmětu. Nale si toho nevšímal, a Draea ve svém slábnoucím vědomí pochopila, že si to užívá, že nejen věří, že vyhrál, ale že má pravdu, v jeho očích a jeho zuřivosti spatřila mysl, kterou tak dobře znala. To pochopení jí zadunělo hlavou, když se blížila k předmětu, polovině páteře, jež se zužovala k bodu, kde měla být křížová kost, a tak sáhla po ní s nekonečným smutkem a mizícím zábleskem pochopení, chytla ji vší silou a než mohl Nale pochopit, co dělá, zarazila mu ji hluboko do oka.
Okamžitě ji pustil, odtáhl se a zařval. Bubliny vzduchu se mísily s prameny krve z jeho tváře. Odrazila se od dna a mdle plavala nahoru, příliš unavená z odplavení adrenalinu a nedostatku kyslíku, že ani nepoužívala ruce. Když vyplavala zpod hladiny, byla její hlava pokrytá slizem, stěží v ní zbýval život, aby se nadechla, a pak nemotorně začala plavat k okraji.
Jakmile se jí podařilo chytit za okraj plexiskla, ohlédla se. Nale byl obklopen mrakem krve, ale zdálo se, že se pohybuje k ní jako nějaký obojživelný masožravec. Opět ji zaplavil adrenalin, takže se vysápala z bazénu a s kašláním a sípáním se potácela ke stroji. Již neměla iluze, že Naleho zastaví, že si s ním bude pohrávat, ani že se chopí zbraně či nože a bude mu čelit. Byl monstrem, téměř mimo její chápání. Na jejím životě již nezáleželo; záleželo jen na tom, aby Kniha nepadla do rukou tohoto šílence.
Stroje dosáhla v okamžiku, kdy se vydrápal z bazénu, a i přes jeho sípání a kašlání slyšela hrdelní zvuk, v němž poznala smích. Ten přestal, když pořádně uviděl, kam míří. Nesouvisle zařval, byl to téměř řetězec nesmyslných slov, a rozběhl se k ní.
Hrábla po katalyzátoru ležícím vedle Knihy a zarazila do horní části stroje, pak otočila koulí zpět na zelenou a tam ji přidržela. Koule se na chvilku zachvěla, ale pak se jí vymkla z kontroly. Koule i senzory na samotné Knize se prohnaly celým rozpětím barev, blikaje zeleně, červeně, pak žlutě, oranžově, modře a indigově, a když po ní Nale hrábl rukama a šel jí po očích, dosáhly senzory purpurové.
Ozvalo se hlasité zahučení a poslední věcí, kterou každý z nich viděl, byla tvář toho druhého, Nale vypadal jako ten nejšílenější prorok, Draea spokojeně s úšklebkem harpie. Naposledy pohlédla hluboko do jeho očí a spatřila, že pochopil, stejně jako ona, že důvod, proč je Společnost zavedla na toto připravené místo, kde je nikdo hledat nebude, ani se nebude zajímat o zničení stanice, bylo, že je to konec, místo, kde vdechnou život armageddonu. V tom nekonečném okamžiku se Draea smířila s tím, co vždy věděla, co jí bylo řečeno tak dávno, že celý život chce být lapena, být lapena v ohnivé, zkázonosné slávě.
Vedle nich začal stroj žhnout, kouř začal stoupat z jeho vnitřku. Pak se v dálce ozval hlomoz, který se měnil v řev; podlaha se začala otřásat a živný roztok začal vylákávat z bazénu; a kdyby kdokoli z nich zaváhal v jejich tanci smrti, slyšel by, jak se hroutí stěny.
Kov se trhal, plast se tavil, kámen se měnil v sklo.
A v záblesku, jenž oslepil všechny těsně předtím, než byli vypařeni, přišel konec dní a celá stanice explodovala jako nova.