Zahrada byla člověkem vytvořené dílo skrz naskrz, několik akrů pečlivě opečovávané flóry a lesa uzavřené v obrovském průhledném dómu. Souro Foiritan, president Gallentské Federace, dóm nechal vybudovat kdysi dávno jako místo schůzek mezi hodnostáři různých frakcí všech říší.

V tomto ohledu sloužil své funkci obdivuhodně, a to ze dvou důvodů. Za prvé, mírumilovná zahrada byla mnohem nápomocnější k vytvoření společenské atmosféry a souhlasného ducha, než jak to mohly kdy dokázat schůzovní místnost. Navštěvující diplomat, obtížený obavami a požadavky, se cítil mnohem uvolněnější u bublajícího potoka nebo u stromu v plném květu, než na nejvyšším podlaží mrakodrapu bez ohledu na skvělý výhled. A za druhé, byl tak dobře zabezpečen proti sledovacím zařízením, že návštěvníci mohli diskutovat ta nejtemnější témata přímo od srdce, aniž by se museli koukat přes rameno.

Vnější povrch dómu byl poset holografickými projektory, které ladily s povrchem, takže bylo nemožné jej zachytit ze vzduchu, a materiály konstrukce zcela blokovaly jakékoli možné vyzařování zevnitř: světlo, zvuk, tepelnou signaturu, elektrické signály. Vnitřek byl prošpikován nejen výbavou, jež pravidelně skenovala okolí ohledně neobvyklých signálů, ale i na pohyb citlivé audiorušiče, které znemožňovaly i služebníkům a ochrance poslouchat, co jeden představitel říká druhému.

Se všemi těmi nutnými vrstvami pro neprorazitelnost konstrukce nebyla opravdová průhlednost možná. Místo toho nýty držící pohromadě vnější pláty měly zabudované maličké kamery, které neustále nahrávaly vnější pohled a předávaly obraz do centrálního vysílacího mechanismu uvnitř dómu, který využíval volumetrické projektory, který jej promítaly na vnější stěny dómu. Efekt byl přesně ten samý, jako kdybyste hleděli přímo skrz přes stěnu, a odstraňoval pocit klaustrofobie a tajnosti, které by se jinak nad Zahradou vznášely. Bylo to mírumilovné a dokonalé.

Mentas Blaque, předseda Senátu Gallentské Federace, kráčel po chodníku z kamenných dlaždic, kolem křoví a přes říčky, až se dostal do malého kruhu cest, obklopeného několika vysokými stromy a pečlivě posekanou trávou. Od stromů se linula píseň ptáků a neviděný hmyz bzučel z křoví. V dálce byla i malá fontánka.

A v tom kruhu, na okraji zelené trávy, se střetl s dvěma muži. Jeden stál, druhý byl zavěšen na stříbrné tyči a tvář měl skrytou pod maskou.

Muž, který stál, byl Souro Foiritan, president Gallentské federace, vůdce jedné z čtyř hlavních říší Nového Edenu, armádní velitel Gallentských armádních sil v době, kdy utrpěli ten nejhorší vpád a ozbrojený konflikt v historii Federace. Jeho kaštanově hnědý oblek, který obvykle splýval s jeho tělem jako druhá kůže, vypadal obnošeně, zmačkaně a nepraně. Hlavu měl mírně zakloněnou dozadu, jako kdyby hleděl na oblaka. I z dálky mohl Blaque vidět, jak je unavený.

Zavěšený muž nebyl Blaquemu povědomý. Byl urostlý, navíc něco v jeho osvalení – natěsno skryté pod bílými šaty – připomínalo působnost v armádě. Maska, krycí prodyšný materiál, který překrýval jeho tvář, byla bez výrazu.

Blaque k nim došel, ale nic neříkal.

Foiritan si ho měřil. Blaque si všiml, že jeho vlasy jsou špinaví, jejich olejovitý povlak zachytával paprsky slunce. Pod očima měl váčky a z nějakého důvodu byly jeho klouby na prstech pokryté podlitinami.

„Tady můžete mluvit volně, to víte,“ řekl Foiritan.

Blaque přikývl.

„Zdá se, že ani nejste zvědavý, proč jsem vás sem vůbec pozval.“

„Byl jsem povolán nejvyšší autoritou Federace,“ odpověděl ledově Blaque. On a Foiritan si šli po politických hrdlech už dlouho před invazí. „Předpokládám, že důvody k tomu máte.“

Foiritan svraštil obočí, ale nekomentoval to. Otočil se k zavěšenému muži.

Stříbrné zařízení, jež jej drželo ve vzduchu, nepříliš často používaný lékařský nástroj, se nazýval jehla mrtvého muže. Byl to dlouhý kovový sloup na podestě ve tvaru kříže, který doslova splýval s člověkem, kterého držel ve vzduchu. Sloup měl malé kruhovité výčnělky, které zabíhaly do zad člověka do mezer páteře, díky čemuž jej držely jako prsteny na prstu, a tak držely tělo nad zemí. Některé kruhy pumpovaly sedativa do páteře a týlu hlavy, držíce jej ve spánku a pod mírnými sedativy. Jeho ruce byly připevněny k bokům těla a jeho nohy visely volně. Jeho kůže, jíž bylo vidět mimo šaty a masku, měla temně purpurové podlitiny, jež žloutly.

„Toto je Jordan Keel,“ prohlásil Foiritan a jal se kráčet v pomalém kroužení kolem ukřižovaného muže. „Neznáte ho, ale pomohl uvést v život bezprecedentní události v historii Nového Edenu.“

Blaque si krátce muže přeměřil a poté upřel zrak zpět na Foiritan. „Zdá se trošku v tom ohledu pomlácený. Pane.“

„Tak se může zdát. Vlastně,“ Foiritan pohlédl na Keelovo nehybné tělo a smrtelně vážně se usmál, „v porovnání s některými lidmi, jejichž životy zmařil, je coby živý křišťálově čistý.“

Na stromech ševelily listy, rozvívány skrytými generátory větru. Vše tu bylo příliš reálné, než aby to bylo opravdové.

Blaque přišel blíže a Keela si prohlížel. Luskl prsty před mužovým obličejem a šťouchl jej do žeber. Keel nereagoval, ani nemrkl či necukl. Blaque zdvihl obočí.

„Spánek na Jehle mu dovolí reagovat pouze na intenzivní stimuly. Například na obrovskou bolest,“ řekl Foiritan.

„Co po mně chcete?“ zeptal se Blaque po krátkém zaváhání.

„Zuří válka.“

„Vím.“

„Loajality lidí budou ve válce zkoušeny.“

„Vím, pane presidente.“

„Nebyl jste vždy politikem, Blaque. Viděl jsem vaše uzamčené složky. Vím, co jste dělal ve službě Federaci. Existuje jeden zvláštní obraz, pozůstatky posádky lodi pirátů Serpentis, se kterou kdysi vaší vojáci bojovali, to se bude objevovat v mých nejtemnějších snech ještě hodně dlouhou dobu, jak se obávám.“

„Míříte k něčemu, pane?“

„Chci po vás, abyste zabil tohoto člověka,“ řekl Foiritan se stejně vážným úsměvem na tváři.

„Jděte do pekla,“ odpověděl Blaque a otočil se k odchodu. Ušel jen pár kroků a pak uslyšel Foiritanův hlas, „Pokud tak neučiníte, následky budou na vaše svědomí.“

„Nespojujte mně se svými kriminálníčky či s tím, co dělají se svými životy.“

„Ne jeho život, admirále. Naše životy, váš i můj. Tento muž započal válku.“

Blaque se zastavil. Foiritan k němu došel a řekl, „Byla to Keelova iniciativa, společně s bůhví kolika dalšími, že byla Gallentská Federace napadena, zčásti obsazena a přinucena kapitulovat za okolností a podmínek, jež lze nazvat za nic menšího než brutální.“

Blaque se k němu otočil tváří v tvář. Opíral se do nich vánek ze skrytých ventilátorů, přinášející vůni květin a trávy. Zdálo se, že muž na stříbrné jehle nemá žádnou vůni ani zápach.

„Za invaze jsme ztratili tisíce lidí, Blaque,“ řekl president. „Sabotovali naši obranu, a oni se na nás vrhli a roztrhali vše na kusy. Čeho mohli dosáhnout diplomacií, toho dosáhli ohněm a smrtí, měníce životy všech, kteří na té planetě přežili, v šedou noční můru. A přímo tento, tenhle muž, jenž měl být jeden z nás, jim otevřel dveře dokořán.“

Ponurým a nedůvěřivým tónem se Blaque optal, „Takže jste mě sem povolal, pane, místo abyste poslal tohoto muže vojenskému soudu, protože chcete po nejvyšším senátorovi Federace, aby mu prohnal kulku hlavou.“

„Ne. Člověk stojící přede mnou není nejvyšším senátorem Federace.“

Blaqueho výraz se změnil v led. „Odpresidentoval jste největší vojenskou prohru v historii Federace, pane presidente. Vaše mocenská základna je nestabilní a vy se kymácíte na jejím chatrném vrcholku. Navrhuji, abyste přemýšlel velice pečlivě, než ji zdestabilizujete ještě víc, nebo se budete zbavovat politických entit, na které můžete pohlížet jako na nepřátele.“

„To je dobrá rada. Přesně to, co bych očekával od šéfa mé nové výzvědné agentury a předsedu divize speciálních projektů.“

„… Co prosím?“

Foiritan se usmál, tentokrát upřímně, a rozhlédl se po dómu zahrady. V dáli, za zemí i vzduchem, byly zlehka vidět křišťálové věže Nového Hueromontu, z nichž některé byly tak vysoké, že se zabodávaly do mraků. „Celá Federace se kymácí. Byli jsme zasaženi tak těžce, že stěží víme, kdo jsme.“

„Tak ten úder vraťme,“ řekl Blaque, když hleděl na ty stejné křišťálové věže.

Foiritan neodpověděl a vypadal svým výhledem pohlcen.

„Víte,“ řekl po chvíli, „Vyrostl jsem v této oblasti. Koukal jsem na tento pohled velice dlouho, jako chlapec i muž, takže si nedokážu představit, že by to město neexistovalo. A upřímně jsem si nikdy nemyslel, že budu v pozici, abych na takovouto věc pomýšlel, že budu žít ve světě, kde ostatní lidé aktivně vyhledávají zkázu něčeho, co vypadá nejen jako realita dneška, ale i jako samotné tkanivo mých vzpomínek. Je to něco, jako kdyby chtěli vymazat mou část, jež mně činí tím, čím jsem.“

Otočil se k Blaquemu. „Učinil jsem strašlivý omyl. Dovolil jsem si představu, že se tento vesmír skládá z dobrých a poctivých lidí, které lze stmelit k nalezení řešení jakéhokoli problému bez ohledu na jeho vážnost. A nyní zjišťuji, že si hraji na honěnou se zlem.

„To je náš problém, nás Gallenťanů,“ pokračoval. „Nemůžeme vrátit úder. Jsme tou obrovskou bestií, která po eóny spala, otravována klíšťaty a pijavicemi. Nyní jsme plni zuřivosti a energie, ale zavelíme-li řevem k akci nepřipravení, budeme jen sraženi na zem k pokoře. A co hůř, stále máme tyto parazity v krvi, ti nás oslabují a omezují nás v boji, a to bude vyčerpávat našeho ducha, dokud se neumlátíme k smrti v pouhém pokusu je vymlátit. Chci ty parazity pryč, Blaque. Chci je zničit a chci, aby to naši lidé věděli.“

„A po mně chcete, abych stiskl spoušť,“ řekl Blaque s tónem blížícím se k rezignaci.

„Blaque-“

„Jak jste toho chlapa vůbec našel?“

„Prováděli jsme datové vyhledávání ohledně všech registrovaných akcí, civilních i vojenských, pokrývajících dobu, která vedla k velké zradě. Objevilo se jeho jméno, tak jsme provedli srovnávací statistiky, vypadal čím dál pravděpodobněji. Podepsal jsem soudní příkaz k okamžitému odebrání jeho statutárních práv, pak jsme se podívali do jeho osobních složek a okamžitě jsme našli komunikace, které jej jasně a přímo spojovaly s fiaskem Tripwire. Tak jsme ho sem přitáhli a on se nám hned postavil. Byl uvězněn, neřekl ani slovo. Už jste se s těmi lidmi setkal, Blaque? Už jste někdy jednal s někým, kdo se od prvního okamžiku proti vám zatvrdí?“

„Každý den na půdě senátu, pane presidente,“ řekl Blaque zpříma. Pak si povzdechl. „Ale většinu života jsem v boji než v politice.“

„Pak víte, co znamená, když se k vám nepřítel prokope.“

Blaque hleděl na křišťálové věže, pak přikývl tak zlehka, že to nebylo téměř poznat. „Takže jste nechal své lidi v bílém, aby na něm zapracovali?“ optal se.

„Téměř. Měl jsem je připravené. Ale než jsme mohli začít, podíval jsem se na fotografie některých obětí a pak na Keela sedícího ve vyšetřovací místnosti. A prohrál jsem, Blaque. Vrazil jsem tam a nechal jsem je sundat z něj všechny pouta a pak jsem poslal stráže ven s příkazem, ať se vrátí jen na můj rozkaz. Měl jsem Keela před sebou, volného jako jsem byl já, a jestliže nebyl nějak rozzuřený, pak rozhodně nebyl v náladě mluvit. A tak jsem mu málem vymlátil duši z těla.“

Blaque hleděl na Foiritana s novým respektem. „Takže?“

„Mluvil. Dal nám informace, které jsme potřebovali.“

„Na to je diplomacie.“

„Udělal byste to samé,“ odvětil Foiritan.

„Z čeho tak soudíte?“ optal se Blaque.

Foiritan mávl rozzuřeně rukou na svět kolem. „Jen se na to podívejte!“ zařval. „Jak můžete hledět na tohle, co pro nás znamená vše, a nechtít přitom dělat cokoli, co by to mohlo ochránit? Jak můžete nechtít položit život, abyste zachránil zničení všeho?“

Došel zpět k vězni a tvář mu rudla vztekem. „Pomohli jsme jim,“ řekl tónem plného tiché vraždy. „Učinili jsme vše, co jsme mohli, pro ně i jejich malou prohnilou říši. Lili jsme peníze do jejich otevřených rukou. A teď nám udělají tohle. Nezabili či nezničili jsme jim nikoho. Nezkazili jsme jejich obchody. Než tohle všechno začalo, byl jsem připraven udělit největší ekonomickou koncesi historie, jen abych se ujistil, že zatracený něčí domov,“ při tom slovu kopl do jehly a ta se za vánku rozechvěla, „nemusel rozpadat. Vše mohlo být vyřešeno diplomacií a dobrou vůlí, to jsem si myslel. A nyní mám před sebou žalostného chlapa, jednoho z občanů Federace, který je zjevně odpovědný za ztrátu celé planety a smrt mnoha lidí.“

„Tak proč jste ho nevyřídil?“ zeptal se Blaque. „Proč to s ním neukončit nebo ho hodit vlkům? Celá Federace to cítí stejně jako vy.“

„Udělal byste to?“ obrátil se na něj Foiritan. Blaque zmlknul.

„Potřebuji vědět, kdo je na mé straně, Blaque. Nyní víc než dřív potřebuji spojence, lidi, na které se mohu spolehnout, že věci dotáhnou do konce. Zaobíral jste se bojem, kde nepřátelé zůstávali nepřáteli a kde slova mají váhu. Já se celý život babrám v politice, kde mohou být mí přátelé nepřáteli a kde slova, jež slyším, jsou pouhá slova, upravená a tvarovaná pro okamžik. Potřebuji vědět, komu mohu důvěřovat.“

„Chcete po mně zabít člověka v kómatu.“

„Chci po vás najít zrádce, všechny zrádce, a chci je přivést před spravedlnost. Ať to stojí cokoli.“ Foiritan sáhl do kabátu a vytáhl datapad a zbraň a obojí položil na zem před Blaqueho. „V dataklíči jsou nepozměnitelné důkazy, že Jordan Keel je zapleten do incidentu Tripwire. Bylo by toho dost na obvinění z velezrady u jakéhokoli soudu a příslušné potrestání.“

„Staniž se,“ odpověděl Blaque, ale bez velkého přesvědčení. „Nechte ho popravit.“

„Mohl bych,“ řekl Foiritan. „Ale to není dost. Tam někde existují jemu podobní a já potřebuji někoho se zkušenostmi a odvahou je vykořenit. Někoho, kdo do toho půjde.“

Blaque na něj s údivem hleděl. Řekl, ne nesouhlasně, „Co se ti to stalo, Souro?“

Foiritan si promnul oči. Váčky pod očima měl temné. „Za svůj život jsem spáchal činy, jež byly sobecké nebo přímo špatné, ale stejně tak i vy či kdokoli jiný. Dělali jsme to pro sebe, ale někde v našich srdcích jsme to vždy dělali i pro Federaci, protože věříme, že jsme pro tuto říši to nejlepší. Ale tenhle tady, to je…“ Došla mu slova, tak mávl vágně rukou směrem ke Keelovi. „Být u moci v době míru, to je snadné. Ale být u moci, když jdou věci špatným směrem a musíte je spravit jakýmikoli nutnými prostředky, to je těžké. Právě tehdy zjistíte, kdo dokáže jednat tak, jak mluví, a kdo je akorát tak chvastoun.“

Opět zavanul vánek, nesoucí k nim v neviditelných rukách vůně zahrady. Na smrt a zradu to tu bylo příliš mírumilovné.

Foiritan dodal, „Svět se změnil. My se měníme s ním. Nebo zemřeme, pohřbeni v trávě. Je to tak jednoduché.“

Blaque poklekl a sebral datapad a zbraň. Povstal a zvážil každý předmět v jedné ruce jako srdce na vážkách. Pomalu mu došlo, že možná ani nestojí na kraji útesu a nemluví o pádu, ale možná již dlouho padají a hledí na sebe v posledních okamžicích při letu vstříc záhubě. „Máš pravdu,“ řekl roztřeseným hlasem. „Ty bestie. Máš absolutně pravdu. Ani tě nemám rád, Foiritane, a máš pravdu. U boha, přeji si, abys neměl.“

„Stejně tak já, věř mi,“ odpověděl Foiritan.

„Sám víš, jak budeš vypadat, pokud to uděláš. Zavedená opatření, omezená svoboda… I pokud budeš úspěšný – zvláště pokud budeš úspěšný – budeš označen za tyrana. Budeš obávaný a nenáviděný. A stejně tak já, tvůj nájemný vrah.“

„Pak je to ta role, kterou budeš muset hrát, stejně jako zbytek herců.“

Něco v Blaqueho nitru povolilo, ač zda to byl stoupající odpor vůči temné cestě, o níž si myslel, že ji již před dávnem opustil, nebo ztráta poslední překážky jeho krkolomného vstupu na ní, to nedokázal říct. Jeho pocity prorazily a tak zařval na Foiritana, „Tohle není hra!“ Jeho ruka vyletěla, pistoli v ruce, hlaveň namířenou přímo na Keelovu hlavu. „Tohle je to, co chceš, presidente? Je to něco, na co jsi připraven? Jsi statečný, když dojde na bitku v místnosti, ale kolikrát jsi hleděl člověku do očí, než jsi ho zabil? Jak to dokáže tvé svědomí pobrat?!“

Foiritan bez výrazu čekal, dokud Blaque nesklonil zbraň a nepopadl dech.

„Ano, je to zkouška, zkouška loajality a odvahy,“ řekl mu Foiritan. „Všechno je, zvláště v těchto dnech. Ale ti lidé, jejichž smrt způsobil? Jsou tvou odpovědností stejně jako mou.“ Přikročil k Blaquemu, chytil ho za ruku se zbraní a pozvedl ji k vlastní hrudi, jako kdyby byl odsouzen. „Tohle jim dlužíš, svým svědomím i duší.“

Blaque mu pohlédl do očí a ta temná spoluúčast, jíž tam viděl, prolomila poslední bariéru. Prolétla jím vlna znechucení, zaplavující jej novým, neoblomným účelem. Jeho tvář se zkřivila znechucením vůči sobě. Zachrčel, „Proklínám tě. Dobrá. Ale nebudu vrahem,“ otočil se ke Keelovi a střelil muže do kolena.

„Tohle se stane, když začnou být věci ohavné!“ zařval tak hlasitě, že z blízkých stromů vyletěli ptáci. „Tohle jsi právě schválil, Souro! Můžeš podepsat příkazy k lovu a výslechům a, proklatě, já je budu do písmene plnit, ale ty tam budeš stát, když ten řev… když ten řev… začne.“ Pak se zajíkl a s údivem se podíval na Keela. Vězeň dál visel ze stříbrné jehly, tichý a nehybný. Krev crčela z velké rány na koleni a barvila jeho bílé oblečení nachovou barvou. Nevykazoval žádné známky probuzení.

„Dobrá práce, Blaque,“ řekl Foiritan a úsměv zlehka zvlnil jeho rty. „Potřebuji člověka, který pro naši Federaci bude dělat strašlivé věci, ale který si ty věci bude ošklivit. Potřebuji civilizovaného člověka, abych já mohl být bestií.“

„Co… ale…?“ koktal Blaque.

„Tělo nemůže vydat výkřik, jestliže neexistuje mysl, jež by jej vydala.“

Když nepřicházela žádná odpověď, položil Foiritan ruku na jeho rameno, přiklonil se blíž a pronesl přátelsky, „Střelil jsi pouze klon.“

Blaque hleděl na něj a pak na datapad ve své ruce.

„Imitace,“ dodal Foiritan.

Blaque probodával Foiritan očima. Jeho oči se vypoulily a na krku mu začala naskakovat žíla. Zhluboka se nadechl a začal, „Ty podvodníku. Ty prokletý, budižkničemný poli-“

Jeho tiráda byla ukončena Foiritanovou pěstí, jež se zarazila do Blaqueho tváře tak tvrdě, že ho roztočila a srazila na zem. Senátor nevstal s šokovaným, rozzuřeným či omámeným pohledem, který by člověk čekal od někoho, kdo byl zrovna sražen, ale se zvědavým výrazem. Rudý šrám začal naskakovat na kůži jeho tváře.

„Vítej v novém světě,“ prohlásil Foiritan. „Nezapomeň, kdo jsi.“

„Shozené rukavice, jak vidím,“ řekl Blaque.

„Potřebuji vědět, kde stojíš. Odteď budeš obklopen lží, dezinformacemi a násilím. Měl by sis na to zvyknout.“

Blaque na něj dlouho hleděl, pak na věc na Jehle, pak na křišťálové věže v dálce. Byl etickým člověkem, s vlastním rozumem, ale také praktickým, navíc desítky let ve vojenské službě zakalily tuto etiku celkovým pochopením lidstva, zvláště té zkažené a strašlivé strany, která vystupovala z bahnitých hlubin jen pod tlakem. Skrze rychle stoupající mlhu vzteku pochopil, že za nepřátelské palby člověk nejvíc doufá ve vůdce dostatečně krutého, aby učinil, co je třeba učinit, a slitovného, aby pochopil, proč je to třeba učinit.

„Nejsem si úplně jist, pane presidente,“ řekl Blaque, zatímco jeho vztek se poddával temnému humoru, který Foiritan u svého protivníka vždy obdivoval, „zda tenhle nový řád světa by měl zahrnovat i to, že president buší do svého šéfa vnitřní bezpečnosti.“

Foiritan si dál držel svou pózu, ale Blaque si všiml lehkého uvolnění ramen, když president pronesl, „Uvážím to. Skoro jsem si roztříštil klouby.“

Slunce začalo zapadat. Okolní zvuky zahrady se dle toho uklidnily.

„Potřebujeme nasměrovat lid, a abychom tak učinili, potřebujeme vůdce, který pasuje do tohoto období. Budu bestií, Blaque,“ řekl president. „A ty budeš hromem, jenž oznamuje můj průchod.“