Dej mi tu součástku, prosím. Díky.
Ammatar – ano, tahle část chvíli zabere, ale buďme všichni opatrní. Ceníme si našich rukou a nohou – Ammatarský mandát je klam a faleš. V temných starých dnech, kdy Amarrská říše držela náš lid zcela v porobě, Nefantarové opravdu pomáhali těm pokryteckým vrahům. Když konečně přišla vzpoura, krčili se pod křídly Říše a byly jim darovány planety. Nikdo doma je již nenazývá Nefantary, takže se objevilo nové jméno. Byla to urážka, ale naši lidé to převzali s neskrývanou pýchou. Ammatar. Poloautonomní frakce Minmatarů pod záštitou Amarrské říše. Hlava se z toho motá.
Ne, ještě s tím nehýbej. Musí se to usadit. A ujisti se, že jsou tvé ruce čisté, až s tím začneš hýbat. Jakákoli špína později jen způsobí kouř.
Je to prohnilé. Je absolutně prohnilé, abychom na tomto místě mluvili jen pravdu. Minmatarští sympatizanti tu nejsou vítáni, i když každý z nás je Minmatarem, bez ohledu na to, jak moc to odmítáme. Jsme malá skupina, jen my a naši milovaní, stále se zmenšující. Ale nejsme Amarrové. Jsme rození Minmataři. Lidé našeho národa jsou unášeni a zotročováni těmi samými vůdci, kterým Ammatarové slouží. Z toho se opravdu hlava motá.
Ano, tam je to dobré. Opatrně.
Jsem Ammatar jménem, ale rozený Minmatar, i když jsem byl naučen Amarrskému myšlení ve škole, má pravá povaha prosvítá. Naučil jsem se myslet a uvažovat sám za sebe. Kromě toho, nikdy nebylo těžké prohlédnout jejich lži. Data není těžké získat. Lidé je jen musejí hledat.
Byl jsem učen, že my Nefantarové, ten zrádný kmen Minmatarů, jsme kolaborovali s nepřítelem a byli odsouzeni za naše úsilí k závislosti. To jsme byli učeni. Zjistil jsem, že to nemůže být pravda. Ani to nedávalo ten nejmenší smysl. I kdybychom odložili ideu, že celý kmen by zradil svůj národ nepříteli, pod hrozbou smrti a mučení a čeho dalšího, stalo se to příliš snadno. Ne na konci, kdy by každý byl vyčerpán a utahán a unaven válkou, ale na počátku, když stále ještě měli odvedence ochotné bojovat. Nemohl jsem věřit, že tato volba byla učiněna v dobré víře našimi lidmi, odkládajíce naše nejlepší zájmy stranou.
Ne, samozřejmě jsem o tom nikdy nemluvil. Nechali by mě zabít.
Ale měl jsem pravdu. Stěží jsem si mohl představit rozsah toho, co udělali, ale měl jsem pravdu.
Během velké Minmatarské vzpoury Nefantarové kolaborovali s okupujícími Amarrskými armádami, neboť další kmen, Starkmanirové, měli být vyhlazeni. Vůdcové Nefantarů přijali poslední ze Starkmanirů, skryli je mezi našimi lidmi ve velkolepé síti klamů a pak umožnili, aby byl celý kmen Nefantarů ovládnut Amarry, společně se Starkmaniry. Chráněnými těmi samými monstry, kteří se snažili o jejich zkázu a zničení.
Nevěděl to nikdo krom pár vyvolených. Nedokáži si ani představit organizační problémy jejich plánů, čirého zoufalství při hledání řešení, jakéhokoli řešení – a ocelové nervy, které museli mít, když věděli, že jedinou měrou jejich úspěchu bude nenávist jejich rasy až do konce věků. Budou vědět pravdu a nikdo jiný ne, a kdybych mohl jít se stejnou vznešeností nadcházejícími střety, byl bych ohromen.
Připrav se to vyjmout za pět sekund. Jinak to začne reagovat, a buď budeme muset začít znovu, nebo tě budeme seškrabovat ze stropu. To je pak zápach, to ti řeknu. Zápach je dobrým indikátorem toho, že se něco podělalo.
Ano, to a ty na stropě, jasně.
Myslím si, že jsme nikdy nepomysleli na to, že se velké kmeny vrátí. Vždy nás tady v Ammatarském mandátu byla malá skupina, spojená věcí a naší láskou vůči ostatním Minmatarům, bojující za právo našeho lidu navrátit se do právoplatných domovů. Zdálo se, že nikdo jiný na této zapomenuté planetě nemá zájem probudit pravou povahu; ani zbytek Minmatarského národa nechtěl nic mít s námi. Chtěli osvobodit své bratry, ano, ale jen ty, co byli Amarrci zotročeni, ne nějaké idiotské Nefantary, kteří dobrovolně prošli jejich branami.
Pak jednoho dne obloha potemněla a oni si pro nás přišli.
Minmatarská republika, vedená Staršími, vpadla do výsostného prostoru Amarrské říše a vrhla obrovskou flotilu na obranu Říše, kterou přeměnila na prach a potrhané písmo. Přišli do Ammatarského mandátu, přistáli na naší planetě a vytáhli naše lidi, všechny, co přišli. Ale i v té šílenosti invaze byli velmi selektivní v tom, koho s sebou vezmou: mohli jste jít, když jste chtěli, ale byli určití lidé, jejichž přítomnost byla jednoduše vyžadována, a nastával velký rozruch a problémy, neboť někteří jako pitomci nechtěli odejít. V té době jsem nechápal, proč si vybrali určité oblasti, komunity a jedince. Nyní vím. Přišli si pro Starkmaniry.
Kdyby naši lidé nepozbyli smyslů, všichni bychom s nimi odešli. A kdyby invaze uspěla tak, jak bylo plánováno, jsem si jist, že bychom odešli. Ale invaze byla zastavena tou prokletou superzbraní, ovládanou tou Amarrskou děvkou. Jakmile se k nám donesly zprávy, že vypařila dobrou polovinu naší flotily – té velkolepé flotily, u které jsme stěží začali chápat, že ji Minmatarové vytvořili, a dokonce i použili v boji – zhroutili jsme se. Mysli byly tak přetížené událostmi měnícími svět, že obyčejné události na zemi byly jednoduše přecházeny.
Právě teď tu věc nechceš vzít. Podívej se na hřbet mé ruky. Vidíš transplantáty? Věř mi.
Jakmile se prach usadil, a my jsme přijali fakt, že Minmatarové přišli a odešli, myslel jsem, že začíná nová éra Ammatarů. Ještě než jsem pochopil plný rozsah toho, co jsme udělali pro Starkmaniry, pochopil jsem, že jsme bez vůdců, mimo nynější sféru zájmu Amarrské říše, a zalidnění rasou, která právě viděla, jak naši blízcí členové přišli ve velkém počtu a nakopali nepřítele. Byla to ta největší příležitost v historii Ammatarského mandátu, aby zažehnul vzpouru a prorval si cestu z té spletité sítě Amarrů navždy.
Podělali jsme to. Úplně jsme to podělali.
Mysleli jsme si – my, co se sami nazýváme revolucionáři – že máme čas. Po vřavě a zmatcích Minmatarské invaze, a po ztrátě vůdce Mandátu, a chaosu, který za sebou zanechala, nebylo tu skoro co dělat na denním základě. Nemůžete mít revoluci, když nemáte jídlo ani úkryty, a ačkoli invaze byla bezbolestná, není třeba tolika snahy, aby to destabilizovalo produkční a distribuční systémy planety. Každý se do toho musel vrhnout a zajistit, aby naše ekonomika dál fungovala.
Takže jsme se upnuli na naše procesy – jo, pokračuj, ale buď s tím opatrný – upnuli jsme se k procesům, které známe, zahrabali jsme se ještě hlouběji do vyjetých kolejí a pokračovali s familiárnostmi po nějakou dobu. Podněcování vzpoury mezi vyděšenými, nezabezpečenými davy by nefungovalo, ne když nepřijde reakce a odpor shůry. Potřebovali jsme pevné zázemí pro naše aktivity, potřebovali jsme lidi nebojící se dalších změn. Potřebovali jsme víc času. Někteří z nás měli tu velkolepou sílu trpělivosti; jiní ne.
Když nám řekli, že to přebírá Ardishapur, myslel jsem si, že je to požehnání.
Ten chlap je známý jako Amarrec tvrdé linie. Ze všech dědiců Císařského trůnu je nejvíce tím, co se drží starých způsobů zla a zkázy Říše. I ta děvka císařovna je pokrokovější než on. Takže když jsem slyšel, že mu byl přidělen Mandát, radoval jsem se, neboť jsem věděl – myslel jsem si, že vím – že to bude další nátlak na náš lid k cestě za nezávislost. Budou trpět pod Ardishapurovou pekelnou vládou jen tak dlouho, než pochopí, kde se skrývá jejich pravý osud, a pár pochyb, zanechaných v hlavách z Minmatarské invaze, zmizí, čímž přejdou na naši stranu.
Naši bratři v Říši, kteří jej znali, nás varovali, že ten člověk nesmí být podceňován, ale my jsme jejich tvrzení ignorovali.
Dobrá. Já ignoroval jejich tvrzení. Ale stejně tak i ostatní.
Mysleli jsme si, že přijde s ocelovou rukou, vrhne se do davů, čímž je podnítí povstanout proti němu. Že nabídne pekelné ohně zatracení lidem, kteří spatřili jinou cestu ž tohoto zatraceného polovičního života, který žijí v Mandátu, a kteří budou hodně přemýšlet o tom, co se to na ně snaží Říše hodit. Že nás přinutí přejít k jeho víře a do lepkavých rukou Říše, s chrámy na všech ulicích, s modlitbami falešnému bohu za všech nocí.
To by bylo dokonalé. Bylo to vše, co bychom potřebovali; porobu našich lidí, která je přivede přímo ke mně. K naší věci, myslím.
A on přišel, ale co učinil, bylo mnohem horší.
Postavil zatracené školy. V každém sousedství.
Přivedl si s sebou síť Amarrců, kteří zapadli do každé volné pozice, opuštěné utíkající administrativou, a kteří převzali tato místa, jako kdyby byli předurčeni na nich být. A okamžitě se jali stavět nebo opravovat nutné stavby – školy, nemocnice, důležitá centra různých druhů – a začali posilovat vnitřní podporu, než aby se snažili posílit naše vztahy s Říší. Učinil z Ammatarského mandátu opět nezávislé království, nepodřízené vrtochům Říše, ale podřízené jen jeho vlastní vládě, a schopné soběstačnosti bez zásahů autorit Říše.
Přinesli i tu jejich pokřivenou víru; to samozřejmě. Ve všem, co učinil, byly náboženské podtóny, v každé škole i nemocnici. Pro naši vzpouru a lidi jako my to nebylo nic nového, takže nám to v žádném ohledu nevadilo. Ale lidé, obyčejná populace, měla rozpoznat, co je za tím skryto. Měli být podníceni, že jejich příležitost se konečně osvobodit a žít jako řádní Minmataři, jim byla upřena a byla nahrazena tímto náboženským klamem, který Amarrové nazývají náboženstvím.
Neboť jsem byl přesvědčen, že ať už jim vnutí jakékoli Amarrské náboženské rituály, jejich životy, po všechny ty nesčetné generace, odhodí tyhle kecy hned, jak dojdou domů. Nastanou nějaké nepokoje při přizpůsobování, ale každý pravý Minmatar je odvrhne.
Mýlil jsem se. To přiznávám. Vábení pohodlí přebilo touhu po čestnosti. I u těch, které jsem považoval za zavilé revolucionáře.
Ne, odlož to. Čekejte. Musíme čekat. Už to brzy bude připravené.
Jako představitel Minmatarské ligy jsem se snažil, moc snažil, získat podporu. Měl to být náš čas. Mandát byl v úplném chaosu, lidé našeho původu přišli a ukázali nám cestu, nový vůdce se zprávou přišel, aby si na nás vykonával svou vůli…
Očekával jsem, že lidé se ke mně seběhnou. K nám. Místo toho se shromáždili u nohou toho diktátora Ardishapura. Jako kdyby si nás mohl uplatit.
Samozřejmě, to co učinil, bylo nutné. Samozřejmě to bylo potřeba. Dobrá výuka, čistá voda, fungující ekonomika a tak dále. Ale ne od něj. Za jakou cenu, zdraví a spokojenost? Když je váš život, ať už dočasně utěšitelný může být, je založen na tak falešných a špatně založených hodnotách, tak to jednoduše nemůže dál pokračovat. Bez ohledu na to, kolik dočasného pohodlí vám to poskytne. Jinak zvěčňujete cyklus, který vaše děti a jejich děti budou čím dál obtížněji prorážet, kdy otravujete svůj lid a jejich kulturu touto… metafyzickou falešností, touto nehmatatelnou lží, že tento život je takový, jaký má být. Cokoli nového, co vytvoříte, najde jiskru svého života zažehnutou tou samou lží, čímž rozšířeněji bude rovno lži samotné. Přál bych si, aby někteří lidé tohle pochopili, než odešli se přidat k této lži.
Ale Nefantarové ještě nejsou zcela otráveni. Ne dokud tu jsme my, abychom říkali pravdu. Ale bez nás, bez tohoto společenského protijedu, budou nadobro ztraceni. A naše počty se snižují. Nechali jsme si na sebe vrhnout zbožného vůdce, který ví, jak dominovat mínění veřejnosti tou nejúskočnější metodou: zlepšováním kvality jejich života. Jestliže tohle bude pokračovat, ztratíme Minmatarský ideologický vliv na lid Ammataru, vliv, který máme jen na okamžik. Jestliže máme někdy jednat, musí to být teď.
Teď znamená teď, ano. Také to znamená, že musíme připravit tyhle detonátory. Budeš je mít připravené? Dobře. Brzy vyrážíme.
Byl jsem rozzuřený, ano. Kvůli reakcím Nefantarů, kvůli lidem, které znám.
Ano, kvůli některým víc. Připrav ty zatracené detonátory.
Snažil jsem se přinutit lidi na této planetě k myšlení, protože jsem si myslel, že by myslet měli. Jsem člověk cti a víry, nenechám se šikanovat. A ano, byla to agonizující práce a samozřejmě jsme ztratili po cestě některé lidi, ale na tom nezáleží. Ardishapurova práce musí být zastavena. Ten člověk je masožravec, nabízí jen teplo svých zubů.
Takže mu teď musíme ukázat – ukázat jim, všem – co znamená být Minmatar. Že řád, který vytvořil, je lží, které nesmí být dovoleno existovat. Ne jen kvůli naší věci, ale kvůli těm, kteří trpěli tak strašlivě po celé věky a již tu nejsou, ať už osudem či volbou.
Ano, včetně jí. Rozhodla se odejít.
Cože?
Řekl jsem, že odešla.
Pryč. Alespoň od nás. Přestaň klást zatracené otázky a hned mi dej ty prokleté detonátory.
Nic už tu není. Lidé nás zradili, usnuli na stráži, odvrátili se od nás. Od těch, kteří je opravdu milovali. A nyní musí být probuzeni.
Snad mi mí lidé odpustí a spatří, že jsem vykonal jen nutné činy. Přineste sem zbytek výbavy, prosím.
Začneme s těmi v našem sousedství.
Kde je i ona.