Vstali ještě v době, kdy ještě bylo chladno, a zatímco se písek pouště rozehříval na spalující teplotu, hloubili jámu. Akran velel vykopávkám, vydával příkazy, které byly obvykle ignorovány, zatímco Skar se připojil ke svým mužům a vydával rozkazy, kterých uposlechli. Odpoledne vedro o něco polevilo díky zesilujícím závanům větru, ale úleva měla jen krátké trvání. V podvečer se zvedl vítr, viditelnost klesla a na obzoru se začaly kupit mraky. Písek se dostával do všeho, a veškerá nedůležitá konverzace utichla, zatímco se kopáči soustředili na zem se zatnutými zuby a očima zúženými na škvírky.

Počasí se dál zhoršovalo. Skar začal přemýšlet, zda je to znamení, že jsou na špatném místě, nebo zda by tu vůbec měli být. Vojáci se co nejvíce snažili podepřít to, co z počátku vypadalo jako čím dál hlubší jáma, ale ta se čím dál víc měnila ve studnu. Akran se očividně obával, zda při nálezu knihu zničí déšť, a kráčel kolem jámy a mumlal. Všechno kolem se náhle jakoby měnilo v nepoužitelné bláto.

Bylo těsně před půlnocí, kdy se větry změnily v bouři a déšť do nich bušil ze všech stran, když voják, který na dně jámy kopal, začal mávat na lidi na okraji. Povolali Skara, pak Akrana, a ti tam společně stáli s otevřenými ústy, když voják křikl, aby mu hodili lana a rozsvítili víc světel, mnohem víc.

Pracovali s horlivostí vyděšených, tahali, neboť se neopovážili přestat, ani nepolevili, když jeden voják tahal tak silně, že ztratil půdu pod nohama a sklouznul do jámy. Nic si nezlomil, křičel, ačkoli si možná vymknul kotník, ale Skarovi se zdálo, že zbytek lidí se o to vůbec nezajímá. I Skar byl vyděšený a cítil zvláštní tíži v žaludku.

Nakonec byly všechny lana připevněny a kořist vytažena na povrch. Byla to truhlice o velikosti asi poloviny člověka, vytvořená z kovu a nalakovaná silný, matným nátěrem, který Skar ještě nikdy neviděl. Měl jen na okamžik šanci se na ni podívat, než jej Akran odtlačil stranou, aby se k truhlici dostal, a on se navzdory sobě usmál, spokojen s tím, že alespoň někdo ze skupiny je objevem nadšen. On sám jako by měl žaludek z olova. Truhlice by tu neměla být, ani jinde, vyjma v textech Písma.

Než Akran mohl učinit cokoli pošetilého, Skar nařídil vojákům odnést truhlici do tábora. Jeden z vojáků se jej optal, zda ji mají donést do jeho stanu, ale Skar zavrtěl hlavou a nařídil, aby ji dali do Akranova. Viděl na jejich tvářích, že s jeho rozhodnutím souhlasí, i když to porušovalo protokol; Akran byl docela čilý rozrušením, zatímco vojáci byli vyčerpaní. Ve skutečnosti chtěl Skar tu věc v Akranově stanu, protože věděl, že by neměl pokojný spánek, kdyby byla v jeho.

Vojáci odtáhli truhlici do akademikova stanu, kde trousila hlínu a vlhký písek na podlahu. Zanechali ji tam a mlčky odpochodovali, nechaje Akrana nakloněného nad truhlicí v tichém ohromení a Skara stojícího za ním, který netušil, co udělat dál. Jeho dilema bylo vyřešeno, když jej Akran požádal, aby vypáčil víko truhlice.

„Co prosím?“

„Ta truhlice. Potřebuji ji otevřít. Myslím, že máme někde v nářadí páčidlo.“ Mávnul na velký vak, který byl v koutě stanu. Vojáci se střídali v jeho nošení.

Skar si nemohl pomoci. „Jste si jist, že bychom tohle měli udělat?“

Akran jej obdařil jemně káravým pohledem. „Právě proto jsme tady, vojáku. Vypáčete to, prosím.“

„Je tu vůbec nějaká spára?“ zeptal se Skar, cítíce se jako dítě, které odmítá jít do postele.

Akademik ukázal na tenkou linku, která objížděla střed truhlice. „Tady v polovině. Pokud to trefíte přesně, pečeť se poddá, takže truhlici nepoškodíme.“

„Měli bychom tohle dělat? Kdyby… jestliže je Kniha uvnitř, mohlo by ji mnoho věcí poškodit. Vítr, vlhkost vzduchu, cokoli. Neměli bychom ji odnést do -“

„Bezpečného, pěkného výzkumného institutu, kde hromada nudných starochů se bude koukat na truhlici, aniž by ji kdy otevřeli,“ dokončil Akran. „Otevři truhlici, prosím.“

Skar neměl na výběr a musel poslechnout. Našel páčidlo a potěžkal je v rukou, prohlížeje si truhlici a Akrana, který se nad ni opět naklonil, aby studoval rytiny. Skar tam tak na okamžik stál, ztracen v temných myšlenkách, pak si odkašlal a nechal akademika ustoupit, než začal s páčením.

Pečeť praskla lehce a Skar zmaten ustoupil, než si uvědomil, že samozřejmě bude muset pomoci Akranovi víko zvednout. Přinutil své ruce ke klidu a pevně uchopil víko, používaje ke zvedání tolik síly, jak jen mohl, aby neohrozil vychrtlého a slabého akademika, který držel druhou stranu. Bylo mu příjemné použít na truhlici sílu, i když to zavánělo svatokrádežnictvím.

Jakmile sundali víko, přinutil se pohlédnout dovnitř, navzdory všemu doufaje, že spatří jen prázdnotu.

Truhlice obsahovala další truhličku, tentokrát vytvořenou z mramoru a vyzdobenou nepředstavitelně ozdobnými rytinami. Skar na ně pár okamžiků hleděl a pocítil, jak cosi v jeho mysli se odpoutává, ale hvizdot větru a bušení deště jej přivedly zpět. Mramorová truhlička měla také spáru uprostřed, ale nebyla zapečetěná, a Skar cítil, jak se jeho oči přitahují k jednomu rohu, kde vyčníval zahnědlý kousek svitku. Maličký, potrhaný kus Knihy prázdnoty koukal okrajem do tohoto světa.

Skar rychle vyšel ven, odpochodoval pár kroků za něj, kde tiše zvracel, a pak se vrátil zpět do stanu. Zdálo se, že si toho Akran ani nevšiml.

„Tak, teď když ji máte, co uděláte?“ zeptal se Skar, snažíce se co nejvíce o klidný hlas. „Otevřete druhou truhličku?“

„Ne. Byl jsem si téměř jist, že uvnitř bude druhá truhlička, a chtěl jsem vidět, jak vypadá. Ten kousek svitku, co kouká ven, je opravdu velké štěstí, takže kousíček odstřihnu a provedu pár testů. Krom toho se budu soustředit na truhlici, zdokumentuji některé dekorace pro budoucí studium a provedu pár počátečních testů na pečeti, abych se ujistil, že je tak stará, jak má být. Neočekávám, že toho teď v noci moc naspím,“ dodal s ironickým úšklebkem.

„Takže nebudete studovat knihu,“ řekl Skar.

„To až zítra.“ Akran kývnul směrem k dalšímu dobře nacpanému vaku v koutě stanu. „Nechám vaše muže rozložit chirurgický stan, ten uzavíratelný se sterilní vnitřní vložkou, a pak se na ni podívám. Představ si to. Zítra bude v našich rukách. Jen si pomysli, jaké nové pravdy může obsahovat!“

„Neexistují nové pravdy,“ řekl Skar slabě, ale Akran se již otočil zpět k truhlici. Když Skar pochopil, že již není potřeba, otočil se a zamířil do svého stanu.

Připravil se ke spánku, ale nedokázal přestat se soustředit. Byl dobrý v tom, že se dokázal soustředit na nadcházející úkoly – a poté, co nalezl víru, stal se opravdu dobrým v tom, že dokázal odrušit veškeré narušující myšlenky – ale jeho mysl se nyní zmítala, a on sám si nebyl jist tím, co by měl udělat. Cítil, že by Kniha neměla existovat. Neměla by existovat na jakékoli úrovni, neboť její pouhá přítomnost přinášela Boha do fyzického světa, kde vůbec neměl být.

Kniha byla pomýlená, Akran byl pomýlený, celá tahle záležitost je pomýlená.

Skar ležel na lůžku a cítil, jak chlad půlnočního písku se vpíjí do jeho kostí.

Nedokázal z hlavy dostat ty mramorové reliéfy. Rytiny, které se zakřivovaly a stáčely do sebe, jako hadí, co požírají své ocasy. Kličky a kudrlinky, jež vypadaly jako slova, ale při bližším ohledáním se rozpadaly do abstraktních symbolů, které nevypadaly jako něco, co by kdy viděl v Písmu.

A ten kousek svitku, co vyčníval, jako kdyby se snažil protlačit z nějaké strašlivé prázdnoty do tohoto světa, přímo do jeho hlavy.

Otočil se na bok, pak se otočil na druhý, a pak ležel na zádech, hledíce na strop stanu, nevidící a blížící se panice.

Před lety, když se oddal a stal se konečně věřícím, byl jeho pád do víry děsivý i osvobozující najednou. Pamatoval si ten pocit, ačkoli na něj jen zřídka myslel. Byl to okamžik tichého uvědomění, kdy pochopil, že se rozhodl již před dávnem, a jen dovolil, aby jej jeho činy dohnaly.

Ležel tam na lůžku, bez spánku a nepokojem v hlavě, a přemýšlel, na jaké činy to ještě čeká.

***

„Akademik je mrtvý.“

Shromáždění vojáci na něj hleděli. Bylo ráno. Skar stál před Akranovým stanem.

„Musíme připravit tělo k převozu,“ řekl. „Potřebuji dva dobrovolníky, aby vybalili chirurgický stan a předělali jej na rubáš. Je to opatrná práce, a pokud má někdo problém s další částí – všichni víte, co to bude – raději se nehlaste. Zbytek zahází jámu, připraví vše k odchodu a trochu si odpočine. Za soumraku vyrazíme.“

Dva muži vstali a mlčky minuli Skara a vstoupili do Akranova stanu. Skar je následoval.

Akademik ležel na zemi. Jeho kůže byla bílá a rty modré. Nikde nebyla krev ani viditelné známky příčiny smrti. Vojáci se dali do práce a rozdělili stan na několik dílů, aniž by porušili jeho dezinfikovanou vrstvu. Akran měl v Amarrské společnosti dobré postavení a několikadenní převoz jeho těla za pouštního vedra by neprospělo ničí kariéře.

„Necháme ho tu až do večera,“ ohlásil Skar. „Posbírám jeho věci a odříkám obřady.“

Vojáci přikývli a dokončili výrobu rubáše. Společně s Skarem zabalili Akranovo tělo a zapečetili jej v rubáši co nejtěsněji. Mumifikace byla důležitá, ale musela být provedena správně. Volné konce by během přepravy mohly zničit celou misi.

Jakmile se postarali o tělo, oba vojáci opustili stan. Skar zůstal a rozhlížel se kolem, co by měl udělat jako první. Obřady byly důležité, ale musely být řečeny s čistou hlavou. Navzdory profesionálnímu chování teď čistou hlavu neměl.

Akran byl mrtev. Akran byl mrtev a Kniha prázdnoty leží v tomto stanu.

Skar přemýšlel nad tím, že ji spálí, ale vymanil se z této řady myšlenek. Existovalo kacířství, ale existovalo i něco horšího.

Došel k mramorové truhličce, která stála neotevřená na malém pracovním stole. Kousek svitku stále trčel z jedné strany. Akran se nedostal k tomu, aby odstřihl kousek. Skar kvůli tomu cítil z nějakého důvodu lítost.

Truhlička stála samozřejmě zcela nehybně, ale rytiny jako kdyby se zmítaly.

Skar přemýšlel o víře a o zkouškách víry.

Zhluboka se nadechl, pak sáhl na víko, sundal je, uchopil oběma rukama svitek, pozdvihl jej k očím a začal číst.

***

Bylo to psáno ve starém jazyce, ale dávalo to smysl takovým způsobem, jako to někdy prastaré texty dokážou, kdy chápete jejich smysl, aniž byste museli být schopni pochopit přesnou gramatiku či tok myšlenky. Obsahem byla litanie pravd, nejprve ustanovujících základní poučky pro důvod filosofie, pak základní kameny základů. Jak Skar četl, všiml si, že věty se progresivně zkracují, gramatika již není tak tajemná jako spíš čistě cizí; slova byla skládána dohromady tak, jak by neměly být, ale nyní mnohem lépe vyjadřovaly vyšší význam. Věty se stále zkracovaly, když pojmy, které popisovaly, se staly o jednu úroveň abstraktnější a určitější, čímž přidávaly komplexnost nejen pojmům, ale i souhře mezi nimi. Staré idey se objevovaly v nových formách, které ovlivňovaly nejen text kolem nich, ale i kapitoly, které byly daleko před nimi, včetně původních pojmů v nekonečném opakování. I rukopis se změnil; slova se začala splétat, smyčky a kličky se změnily ve vlastní zrcadlové vzory, jednotlivé znaky byly prodlouženy, zkoseny nebo načrtnuty jen z části. Skarova mysl se snažila udržet krok s tokem informací, ale nebylo to vědomé úsilí. Jakmile se filosofie nevyhnutelně obrátila k Bohu, Skar začal srovnávat poselství s tím, co si pamatoval z Písma. Opět zjistil, že nemusí na to myslet; dělo se to automaticky v nějaké části jeho mozku, do které nedokázal vstoupit. Informace přicházely, nefiltrované smysly či synapsemi, a pochopení tryskalo ve stále větším množství, neodmítnutelné a nezastavitelné. Věty se spojily v celá slova, víceslabičná a komplexní, z nichž každá udávala pravdy, které si Skar těžko dokázal předtím představit. Slova se stala kratšími a mnohem zdobnějšími, rozbíhajíce se do různých rozměrů. Bylo tam slovo, o němž věděl, že je pravda, a další, které bylo posmrtný život, a spravedlnost, a jsoucno. Ani tak neodhalovaly nové pravdy, jako mu připomínaly to, co vždy věděl, ale odfiltroval to. Slova byla čím dál víc vlnitější. Vypadaly, jako kdyby se na stránce zmítaly. Skar si promnul oči, ale nepomohlo to. Skoro to vypadalo, jako kdyby četl i se zavřenýma očima. Slova se změnila v abstraktní symboly. Nebylo to rozpoznatelné písmo. Na stránce byly jen řádky a čárky. Ale i tak se jim dařilo zprostředkovat svůj význam Skarovi. Četl dál a symboly se začaly rozpadat. Jejich řádky se rozdělily a převzaly svůj pravý význam. Všechny byly zbaveny překážejících konceptů. Každý řádek byl zestručněn na tu nejčistší esenci. Každý řádek obsahoval nezpochybnitelný význam konceptu. Byl tu Oheň. Byl tu Chlad. Viděl Černou horu. Temné moře. Let. Tuto Svobodu. Tuto Pravdu. Čestnost. Smrt.

A když Skar došel na konec svitku, cítil, jak v jeho nitru všechno povoluje, pochopení dotlačené na nejčistší esenci, při němž nemůže nic stát mezi vámi a pravdou, a při němž vaše jediné tvrzení, že jste četli a pochopili Knihu prázdnoty, bylo odmítnout to, zničit to, zajít dál do říše čistých znalostí a bytí. Skar nahlas řekl, „Nečetl jsem Knihu prázdnoty,“ a ona to byla pravda; nečetl, neboť Kniha nyní představovala jen další překážku na cestě, na níž byl po celý život až po dosažení tohoto konce, tohoto průlomu, tohoto odpadlictví; a odmítnutí toho bylo stejně rovnocenné k přeměně jako odmítnutí zbytku světa, že jej s ním ještě něco spojuje. Cítil se na okraji samotné reality, jak tlačí proti ní, prochází skrz a cítí se na druhé straně jako odlišná bytost, druhá osoba, jako byste se cítili, když odejdete po posledních slovech a vyrostete nad realitu, kdy ji vidíte objektivně, ne jako bůh tvoření, ale jako bůh ducha, pozorovatel, skrze jehož myšlenky byl svět stvořen. Vzdáte se svého jemného pojítka a posunete se dál, zcela mimo realitu a na místo, kam vás nikdy nebudou moci následovat, na místo božskosti a nekonečné melancholie uvědomění, kdy za sebou nenecháváte nic než symboly a svět, který se nyní stal svým opakem a je nyní jen chladnoucími uhlíky domnělých myšlenek, vašich domnělých myšlenek, mizejících, blížících se ke konci, a nyní konečně zmizelých.