Před přibližně patnácti sty lety, hned po ukončení Morálních reforem, kdy Amarrská říše začala prvními krůčky rozjíždět další průzkum a expanzi do vesmíru, kráčeli po poušti planety Athra dva muži, kteří hledali posvátný předmět, jeho objev by mohl, dle jednoho z nich, otřást základy Říše.

Tito dva muži měli při sobě i tým vojáků, jejichž hlavním úkolem bylo během mise přijímat rozkazy od jednoho z nich a střežit druhého, a nestěžovat si, když byli nuceni si zacházet, vracet se nebo dokonce se pokoušet o vykopávky uprostřed ničeho. Byli to pouštní vojáci s roky zkušeností, jak žít v písečných dunách a suchém větru, a nebyli vybráni jen pro svou nezdolatelnou oddanost Říši, ale kvůli jejich prokázané schopnosti žít – a hlavně neumřít – v těchto zlatavých pustinách.

Důvodem zacházek, vracení se zpět i výkopů byla lehká roztržitost jednoho z vůdců výpravy – teologického výzkumníka jménem Akran, muže před šedesátkou, který si česal nepoddajnou hřívu vlasů, jen když se měl zapojit do debat či přednášek; velice ctižádostivý člověk, jehož mysl žila v knihách, zatímco tělo konalo vše, aby přežilo. To on byl katalyzátorem a pilířem této výpravy, který strávil značné množství času mimo své výzkumy, aby argumentoval a přesvědčoval i ty nejvýše postavené členy Amarrské společnosti, aby nakonec dosáhl výsledku, že, když už ne z jiného důvodu, aby ho umlčeli, mu dali minimum peněz a lidí, aby mohl vyrazit na svou výpravu.

A tak byli vojáci i archeology, vedenými člověkem, jenž hledal utajené místo, jež věky nikdo nenavštívil, a jak tak cela skupina putovala uprostřed země nikoho, kde nebyly žádné přírodní zdroje, nic nábožensky význačného, ani nic životaschopného, připadalo tomu druhému vůdci, silně věřícímu muži jména Skar, že tohle je opravdu zatraceně debilní. Skar byl kapitánem čety, která měla najít posvátný předmět, a navzdory jeho silné víře v Boha a vše svaté, si ani nebyl jistý, zda věří v jeho existenci, neboť ač to bylo zmiňováno v Písmu, jež mu dávalo víru, která byla samozřejmě opravdová, také věřil, že je to opravdové tím samým způsobem, jak byla opravdová víra; hmatatelnost mimo samotnou realitu.

Skar sdílel přesvědčení členů týmu, že z této cesty nevzejde nic hmatatelného, ale Akranovo vlastní přesvědčení bylo neotřesitelné. Výzkumník vytvořil nový styl teologické teorie, když předpokládal, že dokáže triangulovat umístění posvátného předmětu z Písma, kdy vzal údaje, u kterých se předtím předpokládalo, že spolu vůbec nesouvisí, a poté, co udělal rozruch v síních i tisku, představitelé se ve své moudrosti rozhodli, že by mu mohli dát povolení a něco peněz, aby mohl vyrazit na svou cestu, a udržet tak misi na akademické úrovni, místo aby riskovali, že se na něj budou soustředit tisk. V tom věku výbojů byly mnohem naléhavější věci, jimž chtěli věnovat svou pozornost, a až tato Akranova mise selže, o čemž si byli jisti, mohli by to využít jako zástěrku, kdyby potřebovali přesunout pozornost veřejnosti od jiných ožehavých záležitostí; a navíc, jak byl Skar tiše informován, i když by mohli nechat výzkumníka zavraždit, později by se mohl objevit někdo se stejnými informacemi, který by nebyl tak snadno ovladatelný.

Konečně, když den došel ke svému konci a slunce radostně začalo svůj zchlazující sestup, řekl Akran skupině, že dosáhli svého cíle a okamžitě začnou kopat, na což Skar reagoval tak, že pokud začnou, bude to Akran sám, neboť ostatní využijí svou energii na to, aby se dožili zítřka. Na jeho rozkaz skupina vyložila výbavu a začala rozbíjet tábor na blížící se noc, účelově ignorujíc Akrana, který rozhodně nechtěl být odsunut na druhou kolej. Vojáci rozložili své stany, béžové a bílé, a rozestavili je v půlkruhu tak, aby zachytily hlavní nápor písečné bouře, kterou večer očekávali, a pak postavili Skarův a Akranův osobní stan, větší stany z mnohem dražšího materiálu, který dýchal, zahříval i chránil. Skarův stan byl zbarven obdobně jako vojenské stany, jen měl zlaté pruhy, které spirálovitě sbíhaly od středu k vnějšímu okraji, zatímco Akranův stan byl tak světle modrý, až byl téměř azurový, což byl neortodoxní ústupek od stylu, který požadoval od výrobců stanů, protože mírné, filtrované světlo prosvěcující skrz mu mělo pomoci studovat a chránit posvátný předmět jejich hledání.

Jejich dva stany byly umístěny na vnitřním okraji půlkruhu, lépe chráněné před větrem a pískem, a ačkoli Skar vítal o něco větší pohodlí, které toto rozložení přinášelo, věděl, že jej to také nutí pobývat blíže k Akranovi, než byl rád, a že možná se bude muset zapojit do konverzace se starým mužem v době večeře.

Jak se ukázalo, večer byl docela tichou záležitostí, veškeré hovory byly tlumené únavou vojáků a zahaleny světlem hvězd z temné oblohy nad nimi. Pohled na oblohu Skara uklidňoval takovým způsobem, který, jak si pomyslel, by ostatním připadal zcela paradoxním. Na jednu stranu to byl nebeský závoj, rozšířená střecha světa, která jej halila ochranným pláštěm a vypadala jako konečným výtvorem, chráníce jej v této malé bublině světa a života; ale ve stejnou chvíli mu ti připomínalo nekonečno, obrovitost světa a nepoznatelnost všech jeho divů; a oba dva náhledy, ač se střetávaly proti sobě, jej neomylně vedly k Bohu. Cítil se jist, že tento druh dvojakosti myšlení, a fakt, že toho byl schopen, znamená, že to promyslel ze všech úhlů víry, vidíce a ověřujíce si pravdy; a že jistota je pro něj důležitá, protože není věřícím člověkem od přírody a místo toho ke své víře došel váhavě, po části života tak temného, že v porovnání s tím byla tato pouštní noc jako oáza radosti a světla. Vojenský člověk je zvyklý na to, že je mu veleno, ale dobrý vojenský člověk je vždy ve velení, hlavně a nejprve sebe sama, a bolelo to přiznat si, že za této nekonečné temnoty, jež ho ze všech stran pohlcuje, se bude muset vydat vyšší autoritě. Náboženství tvořilo velkou část života Amarrské říše, ale bylo to institucionální náboženství vlády a řádu, ne vnitřní, duševní beztvárných zázraků, a ačkoli se každý veřejně hlásil k uctívání Boha nad nimi, to, co činili, bylo vlastně uctívání – zvláště v armádě – byla to vlastně soustava tiché oddanosti a uctívání, kde armáda, pokud nic jiného, byla modernizovanou verzí prastarých klášterů, s tím samým nesobeckým dáváním, a s tou samou touhou dosáhnout vyššího cíle. Ale pro Skara to nebylo dost, a nakonec přišla doba, kdy kostru, na níž pověsil svůj šat víry, cítil jako prázdnou stejně jako sebe sama, a rozhodl se konečně vzdát se svého vlastnictví; byla to ztráta kontroly, kterou vždy odmítal, a frustraci, kterou si palčivě sám sobě přiznával, ale byla to a bude jediná a velká volba: svěřit svůj osud do rukou Všemocného, přijmout bouře života jako pasažér a ne jako veslař, a vidět svět ne jak byl a nic víc, ale skrze nedokonalé oči nositele Boha.

A teď tu byl Akran, obtížný muž, jenž chtěl vidět za oponu, který chtěl hlásat své výklady Božích slov a nepaběrkovat jejich významy ale významy za těmito významy; sečtělý a inteligentní učenec, který dokázal vyčnívat z oblasti teoarcheologického výzkumu, která byla dosti opomíjená, a který již nashromáždil několik ohromujících nálezů náboženských artefaktů, jejichž následkem byla tato cesta do pouště.

Zatímco pojídali obvyklou lepkavou směs tučného masa a brambor, Akran mu řekl, „Jak pomýšlíš na nález Knihy prázdnoty?“

Skar přestal jíst a podíval se na něj. Bylo to poprvé, co po delší době zmínil název předmětu, a slyšet to z Akranových rtů měl stejný nádech rouhání jako dříve.

„Je to pro dobro Boha a Říše,“ odpověděl. „Na tom jediném záleží.“

„Opravdu?“ řekl Akran, který si klidně naložil další jídlo z kotlíku.

Skar nevěděl, zda má být rozmrzelý nebo opatrný. Výzkumník tu možná byl jen díky milosti jiných, ale nedosáhl této milosti tím, že by byl blbý. Oba muži strávili několik nocí utáboření v různých oblastech pouště, ale doposud spolu moc nekonverzovali; Skarova mysl se zaobírala vírou a temnotou, zatímco Akran stále procházel svými poznámkami a snažil se lépe triangulovat jejich kořist. Dnes to bylo poprvé, co byl takhle uvolněný, což Skar bral jako znamení, že provedou poslední výkopy.

„O Knize jsi už slyšel?“ zeptal se Akran.

Skar, samouk všeho, co se týkalo víry, se připravil k odpovědi a pak se zastavil. Neptal se ho, zda četl o svatém předmětu, ale zda o něm slyšel, a tak si uvědomil, že se od něj neočekávalo, aby mluvil o teologii, ale o Akranově výzkumech.

„Vím, že jsem o ní měl pár přednášek. A že jste získal dost podpory z Říše, abyste podnikl tuto cestu. To je vše,“ řekl Skar. Tekutina v jeho misce se olejově leskla ve světle ohně.

Akran si odkašlal a Skar věděl, prostě věděl, až právě uslyší jednu z těch přenášek. Podíval se na hvězdy, utišil povzdechnutí a tiše poděkoval za to, že byl až do teď ušetřen obracením na víru, pak se podíval zpět do misky a čekal na Akranova slova.

Před celými věky, začal Akran, byl skvělý filosof, jehož jméno je již v historii ztraceno, tak nespokojený s omezeními vlastního jazyka, jak vyjadřovat to, co viděl ve své hlavě, že vytvořil symbolickou řeč, podobnou matematice, díky níž dokázal popsat takové pojmy jako pravda, krása a realita ve specifických pojmech, aniž by musel zacházet těmi všemi definičními bláboly, které určují většinu moderní filosofie. Nebylo to poprvé, co se někdo pokusil o takovou věc, ačkoli je to obvykle doména matematiků a některých experimentálnějších teologiků, a navzdory své slávě inventivní kapacity nebyl zahrnut s moc velkou vážností či zájmem. To trvalo, dokud nedal první náčrt své knihy vybrané skupině čtenářů, kteří si ji přečetli a stali se, často citovanými slovy nešťastného strážníka Říše, který je našel a později zmizel, překrásně šílení. Nebyli katakoničtí, ale mluvili jen za určitých okolností, kdy ze sebe chrlili smršť nesmyslného blábolení, které vždy začalo frází „Nečetl jsem Knihu prázdnoty,“ a pak začali mluvit bez formy a nárazově, ale uchovali si logičnost a vlastně i absolutní jasnost. Mluvili, pokud lze použít tento pojem, o absolutní realitě světa, ve které žili, a jak je to se všemi ostatními organismy, které existují v absolutní realitě, lze říci, že byli šílení, ale nebylo to z nedostatku rozumu, co je ovlivňovalo; spíš to bylo ve smyslu, že zasahovali za pouhou identitu a byli zcela spojení se světem. Ti, co je slyšeli, později udávali, že zvuky, které vstupovaly do jejich hlav, jim dočasně znemožňovaly filtrovat, soudit vyhýbat se nebo ignorovat jakýkoli aspekt fyzických a metafyzických realit, v nichž žili. Zkrátka se jim odhalil celý svět a oni se viděli jako nedílnou součást všeho i mimo vše, jako kdyby byli pozorovatelem i pozorovaným najednou.

V méně osvícených společnostech by se na takové chování pohlíželo jako na kacířské a zajistilo by komukoli do toho zapleteného krátký a čoudivý pobyt na hranici, ale v té době dějin byl Amarr pozoruhodně tolerantní ke scestnému chování. Jak Akran Skarovi podotknul, na náboženskou historii Amarrské říše lze pohlížet určitým způsobem jako na oceán: Síla, s níž stahovala svobodné vyjadřování okrajových elementů do hlubin, přicházela a odcházela jako stoupající příliv na zbloudilé pláži, kdy občasně zaplaví pláž, aby zkrotila a pročistila písčiny myšlenek, a pak znovu ustoupí na dostatečně dlouho, aby umožnila semínkům rozšířit svůj vliv a odevzdat jej větru. V tomto případě byly filosofovy knihy zabaveny a zničeny, lidem, kteří si je přečetli, byla poskytnuta bezplatná léčba, která u některých případů probíhala do konce jejich života, lidem, kteří slyšeli ty lidi mluvit, byla nabídnuta placená dovolená, dokud se nemohli vrátit zdraví do práce, což se nakonec u všech stalo, a samotný filosof dostal na výběr, zda toho nechá a stane se produktivním členem společnosti, nebo bude následovat tradiční zákony šílených proroků a odejde do pouště. Ke zklamání a přec malého překvapení vládnoucích představitelů si filosof vybral poušť, a už se o něm slyšelo jen vzácně. Útržky jeho rozhovorů s pouštními kmeny lze nalézt v různých nižších posvátných knihách, ale povětšinou dávaly jen málo smyslu, ať už kvůli problémům s překladem nebo šíleností filosofa, takže se po dlouhou dobu předpokládalo, že jeho kariéra a životní práce byly účinně zničeny, když poprvé vstoupil mezi písečné duny, aby se nikdy nevrátil a ani nikdy nebyl nalezen.

Dokud nepřišel Akran o dlouhou dobu později a řekl, že tomu rozumí.

Nebyl schopen pochopit celý filosofův dialog s pouštními lidmi, a sám to ochotně přiznával, ale nicméně se mu podařilo sestavit a opětovně přeložit dost, aby přišel na to, kde filosof pohřbil svou poslední kopii Knihy prázdnoty. Právě tady, na místě, kde táboří.

Skar zavřel oči.

„Myslíš si, že ji nenajdeme?“ zeptal se Akran tónem, který Skar nedokázal správně dekódovat.

Skar nad odpovědí chvíli přemýšlel a pak řekl, „Myslím si, že každý z nás si ji musí najít sám.“

Akran se tiše zasmál. „Dobrá odpověď, vojáku,“ řekl. „A nyní se trochu prospím. S boží milostí zítra všichni najdeme to, co hledáme.“