Sestry dosáhly zdroje své cesty a zjistily, že je zvláštní a děsivý.

Jeden z navigátorů přivolal kapitána na můstek. „Pane,“ řekl tónem mrtvě chladným jako šklebící se měsíc, „myslím, že tohle budete chtít vidět.“

Byl to gargantuánský výtvor. Zastiňoval hvězdy. Kapitán za celý život neviděl něco takového.

Na některých místech byla vidět skála s kusy nerefinované rudy trčící z povrchu jako úlomky kostí z otevřené zlomeniny. Celá skála byla stěží vidět, protože byla téměř celá pokryta složitou architekturou kovu a elektroniky, vrstvy na vrstvě, jež se proplétaly jako žíly mechanického bohy, mrtvého či snících. Lidské oko stěží mohlo najednou shlédnout celý výtvor, ani pochopit jakoukoli součást: výklenky a praskliny, jež byly tak velké, že by dokázaly pojmout celé bitevní lodě, střapaté špice, jež trčely všemi směry jako antény poslouchající nepochopitelné zvuky; bloky, jež vypadaly jako napůl postavené hangáry pro titány; a zdi, na každé straně, poseté tisíci a tisíci třpytivými okny, žhnoucími v temnotě světlem obrovského neznáma. Byla to stanice stanic, koláž staveb, jež jakoby se snažily dosáhnout očí pozorovatele.

Výtvor vzal Sestrám hlas. A teprve poté, co to dokázaly rozdýchat, zjistily, že to není mrtvé. Nepohybovalo se to, neboť pohyb naznačuje život, ale bylo to obydlené, ovládané; a cokoli obsadilo či vytvořilo toto monstrum, hemžilo se to po povrchu.

Byly to nezávislé drony: Šílené, myslící stroje tak blízké cizímu životu, jaký kdy Nový Eden spatřil. Plazily se po povrchu stanice po stovkách, neustále opravujíce či upravujíce cokoli. Když kapitán uhnul pohledem, znechucen i uchvácen stejnou měrou, spatřil stovky delších, možná tisíce, jak prolétávají mnoha otvory stanice a další poletují poblíž modré hvězdy.

Navigátor řekl, „Pane, tohle je zdroj. Ta signatura, kterou hledáme. Je to tady. Ta… věc je toho plná.“

„Mluvte dál,“ odpověděl kapitán. Oči všech byly upřeny na strašlivé drony. „Co hledáme? Nevěřím, že to jsou drony.“

Navigátor, potěšen, že má něco jiného, na co se může zaměřit, se zahleděl do svého datatabletu. „Pane, celý úl je skladištěm materiálu nazývaného isogen-5. Je to pozoruhodné, pane. Opravdu udivující.“

„Povídejte.“

„Ten minerál je šíleně vzácný, pane. Provádím skeny už mnoho let a jsem samozřejmě velmi obeznámen s veškerými teoriemi, ale nevzpomínám si, že bych někdy o něco takového zakopl. Podle naší databáze je tak vzácný, že bych pochyboval, že já či vy či kdokoli jiný bychom jej za svůj život viděli, kdybychom jej nehledali.“

„Hodně vzácný, co?“

„Pane, tak napůl se doteď věří, že je to pouze teorie. Téměř o něm nic nevíme krom toho, že je nepředstavitelně výbušný a nacházený v přítomnosti hvězd typu O. Modrých hvězd.“

Kapitán pohlédl na hvězdu v dálce a povzdechl si. „Ne, zjevně to někdo našel první.“

„Kdo, pane?“

„Jamyl Sarum.“

Kapitán odtrhl pohled od obrazovek kamer a pohlédl na data, jež mu navigátor ukázal. Isogen-5 žhnul jasně jako výheň v úlu nezávislých dronů, ale i všude kolem se vznášely malé řeřavé uhlíky. Drony to sbírají, uvědomil si.

Znovu upřel svou pozornost na úl dronů. Jeho počáteční znechucení rychle nahradil údiv a obdiv. Drony sbíraly isogen-5 jako kombajny, poslouchajíce nějaké přírodní zákony, jež byly Sestrám zcela cizí. Ba i zde, na tomto místě zvláštního a šíleného života, existoval řád a rutina. Kapitánovi se vracelo sebevědomí. On i jeho tým sem byli přivedeni, aby viděli, to co měli, a komunikovat s těmito entitami. Ve vzájemné pokoře a bratrství.

„Pane, je tu ještě něco. Ukazuje se to na našich skenerech jen kvůli tomu, protože víme, že to máme hledat.“

Malá červená tečka se vznášela uprostřed obrazovky, někde ve změti úlu. Obsluhující muž to přiblížil, znovu přiblížil, zaměřoval jejich senzory, dokud se celá obrazovka nezaplnila blýskavým povrchem zdi úlu.

Červená tečka se změnila v obrys. Byl to Abaddon, amarrská bitevní loď.

„Je to na druhé strany stanice, pane. A má neustále zapnutá maskovací zařízení, bezpochyby nějakým zdrojem energie ovládaným drony. Zachytil jsem to, protože obsahuje isogen-5.“

Kapitán otevřel ústa k otázce, ale odpověď vletěla sama do jeho hlavy jako ohňostroj. Pochopení jej zasáhlo tak těžce, že se musel chytit zábradlí a jeho klouby náhlou námahou zbělely.

„Pane? Jste v pořádku?“

Ještě se tomu neodvážil uvěřit. Bylo to tu, ale nemohlo to být tu. „Chci, abyste mi potvrdil pár věcí,“ řekl, vyslovujíce každé slovo s převelikou pečlivostí. „Zaprvé, signatura, po které nyní jdeme, ta, kterou jsme zachytili u brány EVE, se shoduje se signaturou ze záznamů z osudového boje mezi Amarrskou říší a invazivními silami Minmatarské republiky.“

„Pane-… no, ano.“

„A z mých vlastních výzkumných dat, dostupných jen posádce této lodi, tato samá signatura mě poté vedla přímo na dvůr samotné Císařovny, a nakonec na toto místo, kdy nacházíme Abaddona.“

„Ano, pane.“

„Chci, abyste proskenoval tu loď. Jakýmkoli způsobem. Řekněte mi, zda je na ní něco neobvyklého krom toho, že je skladištěm pro isogen-5.“

Místnost ztichla. Každý cítil, že se něco děje.

Po velice dlouhé době operátor ohlásil, „Něco tu je, pane. Nemohu vypustit pořádné skenovací sondy, jež by se dostaly přes drony, ale data, jež prosakují z energetických systémů Abaddona a našeho zaměření na signaturu isogenu-5 mi umožnily načrtnout části vnitřku lodi.“

„A?“ zajímal se kapitán.

„Vypadá to jako loď, kterou jsem nikdy neviděl, pane. Ať už je uvnitř cokoli, je to nějaký obrovský mechanismus, jenž zabírá velkou část vnitřku lodi a rozhodně využívá isogen-5. Příďová nástavba lodi má několik otvorů, jež nejsou na designu tohoto typu lodi obvyklé. Nějaký druh technologie odpalovačů částic, která je namontována na hlavní zbraně. Nedokáži vysvětlit její funkci krom toho, že vypadá jako nějaké hybridizované vodiče.“

„A isogen-5 je součástí toho všeho?“

„Pane, kdybych nevěděl lépe, řekl bych, že isogen-5 je používán jako palivo pro celý stroj. Nebo jako munice.“

Kapitán zhluboka vydechl. Jeho víra byla odměněna.

Je to ono. Celá věc; zbraň i střelivo. Plamen a palivo. Bájná superzbraň a isogen-5.

Bylo tam vše, co potřebovali.

„Pane-“

Pustil se zábradlí a zhluboka se nadechl. „Pojď za mnou, Haatanene. A ty taky, Joro, i Beteal.“

S pouhým nadzdviženým obočím vstali kapitánův zástupce i oba hlavní navigátoři a následovali kapitána do blízké zasedací místnosti.

Kapitán počkal, dokud všichni nevstoupí a poté za sebou zavřel dveře. Posadili se u velkého stolu, jehož deska byla z matného skla, stejně jako holotablety. Kapitán vyvolal menší verzi hlavní obrazovky a poslal ji na stůl. Rudé obrysy Abaddonu se vznášely před očima týmu.

„Máme tady volbu,“ řekl kapitán. „Nevěřím, že je to nějaký druh volby, ale každý člověk potřebuje cítit, že je na cestě, kterou chce jít.

„Na druhé straně toho úlu je superzbraň, kterou Jamyl Sarum použila na odražení Minmatarské invaze. Je to největší, nejmocnější zbraň, jakou svět zná.“

Odmlčel se a pohlédl na své lidi.

„Chci ji,“ řekl.

Nesnažili se promluvit, což bral jako dobré znamení.

„Zjevně se k ní musíme dostat přes drony. Není možné, abychom to udělali silou, ne v naší situaci. Veškeré spojené síly Sester by to dokázaly, měli-li bychom štěstí. Pravděpodobněji bychom potřebovali přizvat další spojence, což by vedlo k neřešitelným diplomatickým sporům, nebo bychom o zbraň jednoduše přišli. Nějak se sem dostala; předpokládám, že jednoduše zmizet nemůže.

„Než vám učiním svou nabídku, chci, abyste zvážili povahu této ohromující skvělé zbraně. Není to konec života, nic tak dramatického; ani to není největší dělo na světě. Je to počátek nové éry míru a rozkvětu. Je to páka, díky níž srazíme na kolena Říše, je i vraždící kapsláře.“

Znovu se odmlčel a pohlédl každému z nich do očí.

„Ale Velení to tak nevidí. V okamžiku, kdy do toho zasvětíme frakci, je zbraň účinně ztracena. Nezáleží, zda ji odložíme nebo ponecháme pro sebe, Velení by dohlédlo, aby byl tento velkolepý výtvor vynutitelného míru rozebrán. Nanejvýš by ji korporace Potravní zásobování využila k pomíjivým diplomatickým hádkám, ale ani oni by se nesnažili tu věc udržet moc dlouho.

„Takže tu máme superzbraň. A na základě stop isogenu-5 v jejím jádru je to ten samý isogen-5, jaký drony sbírají, takže bych řekl, že jsme našli zdroj paliva. Zbraň a střelivo v našem dosahu. Vše, co musíme učinit, je dostat se ke spoušti.

„Chci, abychom s drony zkusili diskutovat.“

Jejich oči se rozšířily.

„Vyžádáme si průchod ve jménu Sester a lidstva, tím, s čím jsme v minulosti měli takový úspěch. Nikdo, ani ti nejkrvelačnější od Sani Sabik či nejděsivější otroci Sanshů, nám nikdy neodmítli volnou cestu v těžkých časech.

„Byli jsme přivedeni na toto místo za nějakým účelem a já věřím, že to na druhé straně je náš svatý grál.“

Posadil se a zkřížil si prsty pod bradou. Vše, co řekl, cítil jako tu největší pravdu. Zbraň musí být jejich.

„Pane…“ řekl jeden z navigátorů. Pak se zajíkl, odkašlal si a začal znovu. „Pane, byl jsem na mnoha misích pro Sestry a tohle je zosobnění smrti.“

Kapitán na něj pronikavě pohlédl.

Druhý navigátor odpověděl, „Je to… děsivé. Ale nikdy jsem nezpochybňoval své nadřízené. Tohle je to, k čemu jsme se přihlásili.“

První odporoval, „Tohle není to, k čemu jsme se přihlásili. Smrt a zkáza není to, k čemu jsme se přihlásili.“ Jeho tváře byly jasně rudé.

Druhý odpověděl, „Ale teď tu právě jsme, tohle je volba, kterou musíme učinit.“

Tým debatoval a kapitán jí umožnil pokračovat až k hlasování. Krátce poté všichni opustili místnost, rozhodnutí bylo dáno většinou. Což bylo zvláštní, a kapitánovi neznámé, že každá osoba v místnosti měla své vlastní nápady, co by se mělo učinit se zbraní, až bude získána, a co bude provedeno s kapitánem.

Vyšli ven a vydali rozkazy.

Loď vyrazila vpřed. Drony si jich všimli a začaly je zaměřovat, ale doposud nezaútočily. Obsluha cítila tížící váhu stovek různých zaměřovačů zamířených přímo na ně.

Tým otevřel komunikační kanál. Zpráva vyletěla z kapitánových rtů, přes lodní počítač, vysílána všem dronům poblíž.

Zpráva žádala volný průchod ve jménu Sester EVE a lidstva života, dodávajíce, dodávajíce, že to není nová událost. Vysvětlovala povahu jejich víry, což byla pevná skála v nejistých dobách. Pro větší efekt dodávala krátkou historii úspěchů Sester, humanitárních i vědeckých, uzavřená vhodně zjednodušeného opakování jejich požadavku, aby drony uznaly vyšší účel Sester a právo k volnému průchodu a nechaly je projít.

Zdálo se, že zpráva nemá žádný účinek. Kanál nehlásil žádné přijetí či uznání.

Kapitán pochopil s děsivým pocitem, že tyto věci nikdy neměly být žádány, aby poskytly lidem průchod, na základě dobré vůle. Ani nevěděl, zda pro ně dobrá vůle něco znamená.

Nakonec se drony začaly pohybovat. Jeden z navigátorů, člověk velící komunikacím, zavrtěl hlavou.

Kapitán se optal s tónem tak vyrovnaným, jaký jen dokázal, „Říkají něco?“

Navigátor na něj ustaraně pohlédl a řekl, „Pane, myslím, že ano. Ale ani nevím, zda je to odpověď pro nás.“

„Mluv, chlape! Co to je?“

Drony se blížily, jejich klepeta a kleště připravené.

„Pane… je to nekonečný řetězec binárního kódu. Jedničky, znovu a znovu.“

Prvních pár dronů shodilo štíty lodi, jako kdyby prošly mlhou. Druhá vlna se nalepila na pancíř a začala jej trhat svými obrovskými klepety. Děla lodi zničila jednoho či dva, ale než dokázala znovu vypálit, drony se dostaly dovnitř.

A kapitán lodi pochopil, že víra nestačí, protože víra je od přírody slepá. Život potřebuje rozhled. Jsou to mrtví a umírající, jež sami dovolují, aby byli vedeni.5