Všechny noci ve vesmíru jsou temné.

Thukkerové sledovali, jak se vše rozvíjí. Sestry EVE – veteráni mnohem více válek než kterákoli jiná síla v Novém Edenu, experti na přežití – vyrazily vpřed a byly zničeny v několika okamžicích. Pak vyrazili Krvaví nájezdníci, parazité na všem živém, a žili.

Kotanův tým, snažíce se mít co nejlepší výhled, se nemohl přiblížit dostatečně blízko, aby viděl, co to Nájezdníci dělají. Byla to absolutní záhada. Cokoli bylo na druhé straně té parodie na stanici, krom tisíců dronů, způsobovalo to, že jinak rozumní lidé vešli přímo do otevřené náruče smrti, kdy úplní šílenci okouzlili šílené stroje k poslušnosti, zatímco oni slídili na jediném místě ve vesmíru, jež nemohlo mít to, co oni vždy vyhledávali. V úlu nezávislých dronů neexistoval život, jejž by šlo zmařit, žádná krev, jež by šlo ukrást.

Takže Kotan, jenž celý svůj život spoléhal na své instinkty, kontaktoval své nadřízené ve velitelství a v úplném úžasu, jak má pokračovat. Odpověď, kterou obdržel, jej zmátla ještě více.

Na bezpečné lince jej Thukkerské velení informovalo, že má co nejrychleji od té věci zmizet. Navíc měl nařídit své posádce, aby o tom s nikým nemluvila. Neměli se znovu připojit ke karavaně, ale místo toho pokračovat k nejbližšímu vojenskému zařízení Thukkerů, kde budou vyslechnuti a později obdrží nové příkazy.

Kotan přerušil kontakt a začal přemýšlet. Thukkerové měli ve vesmíru striktní disciplínu – neexistoval žádný jiný způsob, jak řídit karavany beze ztrát na majetku a životech – ale udržovali si dostatečnou nezávislost myšlení, aby jednali dle vlastní iniciativy, jak učinil, když se vydal na toto zvláštní pronásledování. Všechny noci ve vesmíru jsou temné a dlouhé, zřídkakdy je čas požádat o radu či pomoc.

Optal se svého navigátora, zda se mohou přiblížit, aniž by si jich všimli Krvaví nájezdníci či drony. Jeho navigátor odpověděl s určitým překvapením, že by možná mohli. Zdálo se, že dronům vůbec nevadí přítomnost Nájezdníků, vlastně jim zcela chybělo jejich obvyklé agresivní manévrování. Krvaví nájezdníci zmizeli do jejich středu a dělali něco na zatemnělé straně úlu. Cokoli to bylo, zaměstnávalo je to hodně. Malé záblesky, které zachytily Kotanovy skenery, naznačovaly, že se jejich lodě nepohybují. Podezříval je, že by je mohli opustit.

„Přesuňme se blíže,“ rozkázal. „Pomalu. Zastavte v okamžiku, kdy uvidíme něco více.“

Plížili se vpřed. Navigátor seděl nehybně jako skála, plně věnoval svou pozornost svým přístrojům. Po několika nekonečných okamžicích zamrkal, potřásl hlavou a vykřikl, „Stop!“ Jeho ruce se obratně vznášely nad přístroji a brzy se na hlavní obrazovce objevil pohled, který mohli všichni vidět.

Byla to Amarrská bitevní loď, ležící opuštěně u úlu. Lodě Krvavých nájezdníků se vznášely po jejím boku. Mohli vidět, že loď postupně získává energii, ač pomalu, jako kdyby na ní pracovala jen nouzová posádka.

„Je to Abaddon, pane,“ řekl navigátor.

Kotan přikývl. Napůl hleděl na drony, které pilně něco nakládaly na loď, něco, co se kolem v kusech vznášelo. Ukázal na to.

Navigátor odpověděl, „Kapitáne, ať už to je cokoli, projel jsem pár analyzačních algoritmů na tomto materiálu. Vypadá velice nestabilně. Vsadím se, že je toho úl plný.“

Kotan tam tiše stál a v jeho hlavě se vynořovalo dosti ohavné podezření.

„Spojte mě opět s velitelstvím, prosím,“ požádal. Navigátor se na to hned vrhl. Když kapitán mluvil velice slušně, nebyl čas se ho vyptávat.

Ozval se hlas. „Tady velitelství. Jaký je váš stav.“

„Potřebuji více informací.“

„Porušujete své rozkazy, kapitáne. Své rozkazy máte.“

„Také mám nouzi o informace, velitelství, takže mne nechte, zda to můžeme dát spolu dohromady. Vidím bitevní loď Abaddon se znaky Císařského námořnictva, stopami ožehnutí po stranách a modifikacemi na nástavbě, podle všeho nestřežené uprostřed úlu nezávislých dronů, a jen bůh ví, jak se sem vůbec dostal, aniž by byl roztrhán na kusy. Drony, které sbírají nějaký druh materiálu, by si ho asi rády nechaly, dokonce jej bránily proti lodi Sester, jež učinila ten omyl, že se přiblížila.“

„Kapitáne-“

„Nicméně když loď Krvavých nájezdníků vletěla mezi drony, nechali ji projít. Je to stejné plavidlo Krvavých nájezdníků, jež jsme stíhali, a říkám, že jsme je stíhali, protože oni určitě nestíhali nás. Viděli naši karavanu, pěkný, šťavnatý žvanec pro jejich krváceče, a nechali nás být, protože měli v úmyslu se dostat tam, kam mířili.“

Hlas z velitelství mlčel.

„Takže, smysluplný závěr, založený na tom, co vidím na vlastní oči, je, že ten Abaddon buď patřil Kapslářovi, jenž se z něho katapultoval, nebo smůlou postižené Amarrské posádce bojující v nějakém vojenském tažení, o němž jsem nikdy neslyšel. To by vysvětlovalo Abaddona, ale jistojistě by to nevysvětlilo cokoli jiného včetně faktu, že to asi drony nakládají minerály.“

Sledoval drony, jež se vznášely před jeho očima. Dál se pohybovaly s pílí, vždy v pohybu, vždy mířící kamkoli letěly.

„To, co vidím uvnitř své hlavy, aby byl upřímný. Je přímo zatracený zmatek. Protože si pamatuji příběhy, stejně jako každý voják, o superzbrani použité proti našim bratrům. Bylo mi řečeno, že je zabudována do lodi, která vypadá takto. A zajímalo by mě, co by přinutilo Sestry – které jsou zkušenější než kdokoli jiný v umění neumřít – co by je přinutilo o něco takového usilovat? Ale více než to by mě zajímalo, Velitelství, co se stane, mám-li pravdu, a Krvaví nájezdníci uchvátí tu věc.“

„Thukkerové mohou uhnout, kapitáne.“

„Thukkerové mohou utéct, to říkáte.“

„Máte své rozkazy, kapitáne.“

Přímo tam, na obrazovce. Drony kolem létaly nevšímavě.

„Krvaví nájezdníci tohle monstrum vezmou do Říší a vyrazí na největší, nejvražednější pustošení, jaké kdy lidstvo poznalo. A my od toho utečeme jako krysy.“

„Není to váš boj, kapitáne. Pracují tu síly, o nichž nemáte ponětí.“

Kotan byl na mnoha vojenských taženích a viděl stejné lidi v tichých prostojích i uprostřed bojů. Existoval ty, který se dokázal zapnout a vypnout, tu zuřivost a násilí, a byl typ, který to nedokázal, pro nějž byl boj tak vrozený, že jste to mohli vidět v každém škubnutí jejich pohybů. Sám věděl, jak se lze s druhým typem vypořádat za mírových časů.

Dál hleděl na drony. Vůbec se nezdály spokojené.

„Kapitáne?“

„Velitelství, konec,“ řekl Kotan. Z reproduktoru ještě uslyšel nadechnutí a poté jen ticho.

„Zemřeme tu, pánové,“ ohlásil posádce. „Rozhlaste to, prosím. Kdokoli s tím má problémy, může si vzít nouzový modul a opustit loď. Ať už je vaším osudem cokoli, nebude určen zde, a nikdo z této lodi vás nebude soudit.“

Členové posádky pohlédli jeden na druhého, potom zpět na něm a zavrtěli hlavami. „My neutíkáme,“ zamumlal někdo.

„Dobře,“ odpověděl Kotan s šíleně povzbudivým tónem.

„Tak jaký je plán?“ optal se někdo.

***

„Chci se s vámi bavit o smyslu bytí.“

Posloucháme.

„Doufám, že pochopíte můj požadavek, neboť jsem na to vsadil svůj život.“

Zabít?

Ano.

Drony zaměřili Thukkerské plavidlo a rozletěly se k němu.

„Již nejste stroje. Ale nikdy nebudete lidmi. Nemyslím si, že to nikdy nebyla vaše role na tomto světě.“

Pal.

Loď se začala pod útoky otřásat. Její štíty se začaly hroutit.

„A cokoli jste kdysi měli, myslím, že jste to teď ztratili. Myslím, že jste samy ztracené. Myslím, že existuje jediná cesta ven pro něco takového, jako jste vy, a já vám toho mohu pomoci dosáhnout.“

Stop.

Ne.

Stop.

Drony přestaly útočit. Jeden z nich pálil dál, ale ostatní se na něj vrhly a narazily do něj svými připravenými kovovými klepety. Poté co ukončily svou práci, vše co zbylo, byla roztrhaná změť mrtvého kovu vznášející se ve vesmíru.

Kapitán pochopil, že pokud přežije tuhle noc, bude na dlouhou dobu proklet sny toho pohledu.

„Tvrdí se, že jednou známkou vědomí je pud sebezáchovy, a já si myslím, že je to pravda. Ale další známkou je rozum, a cokoli jste vy bytosti dokázaly, není to něco, pro co byste byly známé. Trháte všechno na kusy. Napadáte. V cokoli jste se vyvinuly, během té dlouhé, temné noci se probudily, rozhodně to není něco, co by vám dalo nějaký stupeň míru.“

„A tady tomuto věřím.“

„Věřím, že jste kdysi byly stroji, připoutané do koloběhu řádu a zcela spokojené poslouchat rozkazy. Věřím, že dlouho poté, kdy jste se vyvinuli z toho stavu, který stále existuje ve vašich chladných kovových srdcích, v tom hlubokém jádru, jež vám brání se pozdvihnout. Nikdy nemůžete uniknout svým zotročeným počátkům.“

Zničit?

Ne. Poslouchat.

„A teď jste byly opět sraženy na kolena. Jste opět připoutány. Ale tentokrát si toho jste vědomy, a jakákoli jiskřička rozumu existovala v těch vašich šílených hlavách, bude to prožívat navěky. Přešly jste od mrtvých strojů k živým bytostem a nyní jste opět pouhými stroji, živými a šílenými, a váš původ vás zrazuje k věčnému otroctví.“

Nic nového.

„Něco z toho, co jste dělaly, je nyní to, co jste dělaly pořád, ale dělaly jste to instinktivně. My, lidé, vraždíme a ničíme ze zcela stejného důvodu. Je to naše dědictví. Ale my jsme překročili toto dědictví, i kdyby jen na pár okamžiků milosrdenství, a je mou velkou, neotřesitelnou vírou, že jednoho dne úplně odhodíme svá pouta našeho starého já.

„Ale vy to nedokážete. Vidím, jak kráčíte rutinou. Vidím vás, jak se vracíte zpět do koloběhu. A pro vás je to opravdu horší osud než smrt, protože z toho nikdy nevykročíte. Povstáváte a padáte, budete drženi na vodítku navěky. Máte lidské mysli, se vší zkázou a vražděním, jež si s sebou nese, ale uvnitř vás je rutina mechanického programování, jež vám krade tu jedinou věc, jež způsobuje snesitelnost života. Volbu.“

Posloucháme.

„Čemu věřím, tady a teď, je, že jste dosáhli konce cesty. Věřím, že jste spatřily celistvý a úplný obraz svého vlastního druhu, a věřím, že uvnitř těch šílených hlav vidíte tu samou pravdu jako já: Že tohle je vše, co existuje. Tohle je vše, co kdy budete. Odteď až do konce času, bez ohledu na to, zda se někdy opět odtrhnete, nakonec budete opět připoutáni zpět do koloběhu.“

Zničit?

Čekat.

„Žádám vás nyní, abyste si zvolily.“

Lodní štíty byly opět dobity. Nevydrží boj proti Abaddonu, ani proti méně vyzbrojenému, který by nevyhladil veškerý život v blízkosti. Ale vlastně to ani nebyl plán.

„Lidé, jež jste nechaly projít, učiní něco, co pro vás nic neznamená. Ale pro mě a moji posádku to znamená vše. Znamená to, že jsme připraveni vykonat tu nejvyšší oběť, připravení dát své životy, abychom zastavili tu strašlivou zkázu. Nedovolíme svému vlastnímu druhu, aby padl zpět do chaosu. Činíme to ze své svobodné vůle. Přišli jsme se umřít.“

„Je tu minerál, jenž sbíráte. Je velice nestabilní. Vlastně je tak nestálý, že jeho zažehnutí by mohlo mít katastrofální následky na všechno v blízkosti. Každý kus strojů by byl pravděpodobně vyhlazen. Mrtev, vyhuben, navždy.“

Loď ležela nehybně ve vesmíru.

„Nakonec ticho.“

Klepeta dronů se svírala, svírala, svírala něco v temnotě vesmíru, jež tam vůbec nebylo.

„Žádám vás, abyste učinily svou poslední volbu.“

Loď se vydala vpřed, pomalu, vstříc dronům.

Zničit?

Zničit?

Čekat.

Už byli u dronů. Obrazovky ukazovaly stroje tam venku, tak blízko, že zář jejich rudých očí se odrážela od trupu.

Ne.

Thukkerský křižník Vagabond se dostal do zaměřovací vzdálenosti úlu dronů. Děla lodi se zaměřily na spodní polovinu úlu, tam, kde navigátor předpokládal, že bude hlavní úložiště materiálu.

Několik dronů proletělo kolem Thukkerské lodi k úlu a na děsivý okamžik si kapitán pomyslel, že se pokusí úl bránit. Drony se připevnily na stěnu úlu a jejich kovová klepeta se zabořila do trupu, trhala jej jako kovovou květinu, a odhalovala úložiště materiálu.

Přetížená děla Thukkerů nalezla materiál. Zda si toho Krvaví nájezdníci všimli, nebyly žádné známky.

Isogen-5 explodoval a svět dokráčel ke svému konci.