„Toto je spirála, v níž jsme; dlouhá vlna vlnící se jedním konstantním směrem, aniž by kdykoli dorazila na břeh. Poslouchejte.“
Seděl jsem s nimi v jídelní síni naší nové lodi. S některými přítomnými jsem pracoval po roky. Jiní byli pro mne noví a přidali se k nám jako součásti procesu, jež jsem nyní cítil jako procesí.
„Vše vás vede tam, kde máte být.“
Jsem členem Útočiště, korporace, jež patří dobročinným Sestrám EVE. Zatímco Sestry jako celek se zajímají o zdokonalení lidstva, jejich podčásti se snaží dosáhnout cíle zcela jinými. Korporace Sestry EVE, což je největší část frakce Sester EVE, se skládá ze záchranných dělníků a specialistů na pomoc, a všichni jsou přesně tím typem lidí, jež byste chtěli vidět v předvečer zkázy. Korporace Potravní zásobování se specializuje na byrokracii pomoci a má sklony rozšiřovat svou působnost do diplomatických záležitostí.
Poslední z frakcí korporace Sester – můj vlastní domov a doména mé působnosti – je Útočiště. Je to vědecky zaměření organizace pracující v oblasti založené na víře, kombinujíce zaměření na světské pátrání, které náboženská disciplína propůjčovala zvláštní horlivost pro práci. Jejím zaměřením je brána EVE, červí díra, jež se zhroutila před tisícovkami let a způsobila odstřižení od Země v Novém Edenu. V nynější době, strašlivá mezihvězdná válka, co stála nesčetné množství životů, také způsobila navýšení aktivity u Brány EVE. Tým, vedený mnou, vyšetřoval tuto novou anomálii a nakonec odhalil zvláštní signaturu, jako kdyby brána odpovídala na něco jiného ve vesmíru.
Signatura neměla vztah k jakýmkoli předchozím datům a tak byla většinou vážených vědců zlehčována. Ale já cítil, že bychom se na to mohli podívat. Věřil jsem, že se vše děje s nějakým důvodem, že velká brána mi nevydá ten jediný klíč, pokud bych nebyl schopen něco odemknout.
***
Bylo potřeba hodně trpělivosti, jež někdy vysychala, a energie, jež byla často spotřebována, ale nakonec jsem si udělal spojení. Mnohé věci se děly, když začala brána pulsovat, ale jednou z význačnějších událostí byla minmatarská invaze do amarrského vesmíru, a znovu objevení se Dědičky Jamyl Sarum, jež odrazila útočníky u svého prahu.
Konflikt, jenž spatřil obrovskou flotilu válečných lodí trhanou na kusy, je zahalen záhadami a povídačkami. Někteří tvrdí, že Jamyl si jednoduše přála vůlí výbuchy minmatarských lodí; další, že bájní minmatarští Starší zjistili, že se jejich vpád zastavil a nařídili sebevraždu. Existují povídačky o amarrské superzbrani zabudované do bitevní lodi Abaddon, ale nic nebylo prokázáno, žádná data nebyla zveřejněna.
Ať už to bylo cokoli, čas invaze korespondoval se špičkou aktivity Brány EVE. Navíc, jakmile jsem pečlivě vytřídil skrovná data o záznamu z toho významného dne nad Mekhiosem, objevil jsem stopy té samé signatury nalezené u brány EVE. Ty dvě mají spojení, uvažoval jsem; ty dvě musí mít spojení. Věděl jsem, že po něčem jdu.
***
Získal jsem malou loď a fár skladů výzkumného vybavení – zájem o bránu zabíhal v Útočišti dost vysoko, takže mí kdysi striktní nadřízení byli najednou ochotni nechat své lidi zabývat se různými výzkum – a začal jsem výzkumný expedient s cílem určit, zda lze najít někde jinde v Novém Edenu anomální signaturu. Navzdory sporým důkazům, s nimiž jsem musel pracovat, jsem musel bojovat s neustálým nutkáním přitáhnout na palubu celou korporaci. Čím dál jsem putoval po této temné nové cestě, tím víc jsem si byl jist, že po ní kráčím z nějakého důvodu, jenž nakonec ovlivní osudy všech mých bratří. Tato jistota se utvrdila v okamžiku, když jsem odcestoval na Mekhios a nalezl jsem nejen jasné stopy signatury, ale i náznaky, kde by mohla být nalezena. Tyto náznaky měly tvar malých prasklin v prostoru, malé kapsy anomálie, kde byly fyzikální zákony obráceny naruby. Byl příliš malé, aby ovlivnily lodě, jež jimi prolétaly, a příliš prchavé, aby byly použitelné pro vědecký výzkum. Ale byly tam, přítomné – lze-li říci, že existuje okno do jiného světa – a jako má titaniová víra, obdobné okno do jiného světa zvláštních divů, mne vedly neúprosně k mému konečnému cíli.
***
Jako světla hvězd mne tyto malé praskliny vedly na krátké a hlasy ježící návštěvy, ale jen jednou jsem riskoval ztrátu své stopy. Bylo to při výletu do hlubin vesmíru patřícího Krvavým nájezdníkům. Krvaví nájezdníci, ohavná vesmírem putující sekta kultu uctívajícího krev, také nazývaná Sani Sabik, si zrovna užívala útok na tamní stanici a malé kapsy antireality vířily kolem toho místa. Bylo to, jako kdyby stopy vedly různými směry, z nichž jedna asi vedla hlouběji do propasti světa Krvavých nájezdníků. Krátce jsem zvažoval ji sledovat, ale odolal jsem pokušení a upřel pohled na bezpečnou cestu, jež vedla zpět do vesmíru říší. Bude více času putovat po temných cestách později.
Ta stopa mě vedla k velmi věřícím: ke dvoru Amarrské říše. Navzdory rozdílům jsem si nemohl pomoci a musel jsem respektovat tento lid a tu ohromnou moc, již jim dala jejich víra.
I jejich přítomnost na tomto světě byla ohromující. Míjely mne ze všech směrů obrovské lodě, zlatavá zář jejich trupů odrážela plameny slunce. Z dálky jsem mohl zahlédnout Císařovnin domov na stanici Rodinné akademie u Amarru, kde dokující karavany nesly znaky a vlajky královského rodu. Přinutilo mne to hloubat nad něčím, co jsem nedokázal vysvětlit: ne minulost, která mi chyběla, protože cesty mých předků se nikdy neprotnuly s urozenými, ale možná budoucnost, jež by mohla obsahovat více slávy, než jsem si kdy představoval.
Tak jsem vážně přemýšlel a vytvořil plán, proplížil jsem se se svou lodí do nejsvatějších míst pravděpodobně nezpozorován, hledal jsem s šílenou horlivostí něco, co jsem ještě nechápal, s čím dál větším strachem, že ani nepoznám, zda jsem to našel. Signatura tu byla, ale také strážní lodě, a ač jsem věřil reputaci Sesterstva, že mne dostane alespoň přes vnější kruhy Amarrské bezpečnosti, byl jsem si jist, že bych se brzy objevil v nechtěné společnosti ozbrojených mužů bez sklonů ptát se na cokoli mimo úsečných otázek s namířenou zbraní, tím méně s nabídkou na volný průchod. Posbíral jsem data, které jsem mohl, zatímco má malá lodička se krčila u obřích nečinných válečných lodí, a odletěl jsem pryč s vírou, že má přítomnost nebyla zaznamenána či pochopena.
***
Zpět na základně Sester jsem strávil několik dní a nocí zpracováním dat, poháněn oslepujícím ohněm spravedlivé víry v mou věc. Nakonec jsem zjistil, že jsem již byl blízko zdroje, protože poslední údaje naznačily, že signatura je nejjasnější v T-IPZB, hlubinách území Krvavých nájezdníků. Byl to děsivý i opojný okamžik, to pochopení, že stopa vedla dál a nakonec mne zavedla do temných částí vesmíru. Ale já věřil, v sebe i svou věc.
Shromáždění expedice do území Krvavých nájezdníků vyžadovalo dobrou posádku na dobré lodi, vybavené nástroji i zásobami nutnými pro takové nebezpečný podnik. Také to vyžadovalo oficiální povolení, o něž jsem náležitě požádal, a které bylo stručně zamítnuto.
Byl jsem zdrcen, spálen na popel a prach. Mé vize velkolepé budoucnosti, ač jen hrubě zformované, se rozplétaly. Svět byl uprostřed mezihvězdné války, říkaly Sestry, a i když respektovaly práva pracovníků Útočiště pokračovat ve svých vědeckých zkoumáních, nebyly lodě, zásoby, cokoli, co by mi mohly dát.
Bylo to zcela šílené, a bylo by to směšné, kdyby to nebylo tak tragické. Mohl jsem cítit spirálu události, cestu, po níž kráčím, jak se zakřivuje a uzavírá do smyčky. Přesně jsem věděl, kam musím jít a i když jsem měl nějaké náznaky ‚proč‘; jemné ‚proč‘, jistě, ale měl jsem víru a věděl jsem, že je to nutná věc.
V mém zoufalství jsem začal sdílet informace s kýmkoli, kdo byl ochoten poslouchat. Cíl jsem si nechával pro sebe, ale dal jsem lidem, jež jsem znal, vědět, že musím podniknout velice důležitou misi, která zahrnuje bránu EVE, Krvavé nájezdníky a možná i pravdu, co se stalo toho osudného dne Minmatarské invaze.
A jen tak se smyčka ztratila. Vždycky to tak bylo, když chceme pomoci lidem, kteří naši pomoc potřebují. Svět pro nás našel cestu, co se muselo stát, se nám stalo. Cítil jsem se požehnán a ospravedlněn.
Byla mi dána loď, byly mi dány zásoby, byla mi přidělena posádka.
***
Pohlédl jsem na své lidi. Půjdeme tam, kam nikdo nikdy nešel a budeme hrát svou roli ve větším schématu.
Vše vás vede tam, kde máte být, řekl jsem jim. Dal jsem jim své jméno a vyrazili jsme s vírou.