Krvaví nájezdníci z dálky sledovali smrt svých malých lovců. Loď Sester EVE, kterou měli sledovat, si zpečetila osud u největšího úlu nezávislých dronů, jaký kdy Antar viděl.

Bylo to ohromující pohled. Loď Sester, která po nějakou dobu byla v klidu, se najednou přiblížila a byla okamžitě zaměřena drony. Pár obrovských strojů se k ní přiblížilo a zjevně zapojilo do nějakého druhu dialogu. Nájezdníci nezachytili jakékoli přenosy, ale jelikož drony nikoho nezačaly vraždit, Antar usoudil, že musí udržovat nějakou konverzaci.

Nedlouho poté se drony opět začaly pohybovat, přiblížili se k lodi Sester jako k lapené kořisti a doslova ji roztrhaly na kusu. Poslední, co Antalův tým z lodi viděl, než ji drony zcela obalily, byl záblesk levoboku, jenž vypadal jako kus zohýbaného kovu.

Část Antalova týmu se chechtala a jásala – jako Krvavý nájezdník dlouho nevydržíte, pokud si nedokážete užít děs – ale byl to nervózní smích, ovládaný obavami, co by se stalo jim. Někdo se optal Antara, zda je budou následovat, a on využil šance svou posádku uklidnit.

„Ať chcípnu, jestli jo. Spojte mě s velitelstvím HQ,“ řekl s šílenou hranou statečností. „Někdo nás tu chtěl, tak ať nám sakra vysvětlí, o co tady jde.“

Komunikační obsluze trvalo mnohem déle než obvykle získat odpověď od základny Nájezdníků. Na okamžik se Antar zabýval myšlenkou, zda i on sem byl přiváben jako nějaký druh kořisti. Musel sám sobě přiznat, že by to nebylo zklamání. Hrál svou roli zbožného věřícího a bujného požitkáře a za některých dlouhých nocí uvažoval, co se stane, až se naplní veškeré volné prostory jeho duše. Lepší být obětován něčemu, co něco znamená, i kdyby to měli být nepřátelé, než zhynout bezdůvodně.

Obsluha na něj zamávala a vyrvala jej z jeho úvah.

„Velení, jste tam?“ ozval se Antar.

Hlas odpověděl, „Vydržte, prosím.“

Antar zdvihnul obočí při pohledu na obsluhu, která pokrčila rameny a zdvihla ruce s dlaněmi nahoru.

Krátce poté se ozval z reproduktorů jiný hlas. Byl praskavý a škrábavý, že Antar cítil chlad. „Zdravím, Nájezdníci! Nemáte ani ponětí, jaké štěstí máte.“

Kapitán ten hlas poznal, ale nedokázal si vzpomenout odkud. „Můžete se identifikovat, prosím?“ řekl hlasem, jenž byl prost jakékoli výzvy.

„Jistě, kapitáne. Jmenuji se Omir Sarakusa. Kdysi dávno vyrazila Amarrská skupina kacířů vstříc štěstěně a slávě pod jménem Sani Sabik. Jsem vůdce jedné z jejich odnoží, skupiny jménem Krvaví nájezdníci. Už jste o nás slyšeli.“

Antalův žaludek se změnil v led. Každá tvář na můstku na něj pohlédla. „Pane, je mi ctí. Opravdu.“

„To je milé, kapitáne,“ odtušil hlas a Antar mohl přísahat, že v něm bylo něco, co cítil jako zcela nelidské, „Ale právě teď bych rád slyšel vaše taktické zhodnocení situace.“

„Pane, hledíme na úl nezávislých dronů – vlastně monstróznost – a před pouhými okamžiky jsme viděli, jak bal roztrhána na kusy loď Sester, kterou jsme měli nařízeno sledovat. Ať už šel kapitán po čemkoli, vybral si tu špatnou cestu.“

„To je hanba, kapitáne. Právě jsem vás chtěl požádat, abyste šli stejnou cestou.“

Antar opravdu netušil, zda v Sarakusově tónu je humor nebo vážnost. Snažil se nemyslet na fakt, to šílenství, jež bylo tématem života Krvavých nájezdníků, často spojovalo obojí.

„Jaké jsou vaše myšlenky, kapitáne?“

„Že bych si raději měl dokončit své záležitosti, pane,“ zariskoval Antar.

„Navrhujete nějaký jiný způsob, jak se tam dostat?“

„Mno, pane,“ řekl Antar, „Má posádka i já jsme Krvaví nájezdníci do morku kostí a nemohu poctivě říci, že se bojíme smrti. Ale kdybych si mohl vybrat, raději bych měl smysluplnou smrt. Předpokládám, že jsem sem měl přijít s nějakým důvodem, takže předpokládám, že za těmi šílenými stroji je něco, co je dobré získat.“

„To je pravda, kapitáne. Pokračujte.“

„Nikdy jsme spolu nemluvili, pane, ale ze stěží skrývaného pobavení ve vašem hlasu předpokládám, že víte, co tam je a jak se tam dostat. Ale má-li to nějakou cenu, mým způsobem jednání, máme-li se dostat přes ty vražedné drony, by bylo přivolat celou armádu Krvavých nájezdníků a kohokoli jiného, kdo by nás podpořil, a tyto kovové bestie rozstřílel.“

„To není špatný plán, kapitáne. Dle vašich nynějších vědomostí usuzuji, že je to jediný smysluplný plán.“

„To by mohl být přesný souhrn. Pane.“

„řeknu vám, proč to nebude fungovat. Věc, která je na druhé straně těch dronů, je stroj, který chtějí Sestry, je velmi ceněná a velmi žádaná téměř každou velmocí v Říších i mimo ně. Pouhé shromáždění flotily by přitáhlo příliš mnoho pozornosti, než bychom se připravili. Rychlý útok na úl dronů by dopadl stejně, ale nikdy bychom se nedostali tak daleko, protože jakmile by každý spatřil, co je na druhé straně, prorval by se přes vlastní lidi, aby se tam dostal první.“

„Pane, co je na druhé straně?“

„Superzbraň Císařovny Jamyl Sarum, synu. Konec světa.“

Kapitánovi to vyrazilo dech.

„Máme přátele, kapitáne, kteří nám to v tomto procesu hodně usnadnili. Mají špióny v řadách Sester – dokonce se i v minulosti střetli se Sestrami při lovech zvláštních relikvií, byť žádná nebyla tak velkolepá jako tato – a byli dokonale spokojeni s tím, že nám Sestry ukáží cestu ke zbrani. Za krátko vás spojím přímo s nimi. Máte poslouchat jejich instrukce do písmene. Učiníte-li tak, mám důvod věřit, že náš Úkol skončí použitím největší ničivé zbraně známé lidstvu. Rozumíte, co to znamená, kapitáne?“

Antar to ve své hlavě viděl. Zbraň, obklopená armádou jejich lidu, letící do vesmíru Říší jako jed do žíly. Vznášejí se nad jinými loděmi, vesmírnými stanicemi městy na planetách, pustošíce vše v dohledu. Milióny lidí, miliardy, vyhlazené nezastavitelnou silou. Bude to největší sklizeň, jakou kdy sekta spatřila. Největší jatka v celé lidské historii. Vyhladí veškerý život. Bude to vyvrcholení bytí Krvavých nájezdníků; úspěšné splnění všech jejich cílů. Konec cesty.

„Rozumím, pane,“ řekl, a opravdu rozuměl, do všech důsledků.

„Cítím ve vašem hlasu pochyby, kapitáne, i na tak dlouhou vzdálenost. Máte nějaké výčitky ohledně nepředstavitelné sklizně, kterou nám tato zbraň daruje?“

Měl. „Vůbec ne, pane.“ Ani v nejmenších nemyslel jatka. Něco jiného se mu míhalo hlavou, ale tento okamžik nebyl na přemítání.

„Pak víte, jak je důležité, aby vše šlo dle plánu. Opakuji, splňte příkazy našich přátel a dostanete se odtud nejen v jednom kuse, ale také jako hrdina lidu Sani Sabik.“

„Ano, pane.“

Spojení se přerušilo.

Krátce poté se s nimi opět někdo spojil. Promluvil nový hlas, který kapitán neznal. Zněl jako bez emocí a mrtvý. Řekl, „Posloucháte?“

„Ano,“ odpověděl Antar.

Hlas pokračoval, „Pošleme vaší lodi rozsáhlí balík dat. Jakmile jej přijmete, plně ověříte integritu dat, protože jakákoli chyba vás zabije a nás bude stát celou misi. Tento balík dat je přístupový klíč, jenž upraví programování dronů, nestaví jejich původní stav a vám tak udělí bezpečný přístup. Toto vám svěřujeme do péče, neboť nesmíme být viděni v této oblasti, ale budeme očekávat odměnu. Jakmile zbraň zabezpečíte, dovezete ji na jmenovité místo, kde si ji prohlédneme. Máme zájem o teorii té věci, ne o její využití.“

A v jejím napodobení, to jsem si jist, pomyslel si Antar, ale nic neřekl.

Hlas povídal dál, „Jakmile dokončíme naší prohlídku, bude zbraň připravena k použití u vaší frakce jakýmkoli způsobem, jakým budete chtít. Můžete využít dronů dle potřeby pro zásobování palivem. Měli byste pochopit, že jakýkoli pokus porušit podmínky této dohody, například nedoručíte-li včas loď na dané místo, bude to mít strašlivé následky pro vás i vaši frakci.“

„Uděláte z ní past, že ano?“ řekl Antar, méně otázku než rezignované oznámení.

„Samozřejmě,“ odtušil hlas, méně odpověď než zjevné udání faktu. „Nějakým způsobu už tak bude upravená, ale o to se postarají drony. Místo aby vyřídily pasti, předají nám kontrolu. Získáme zbraň, nebo jí nezíská nikdo.“

„Jak vám můžeme věřit, že nás nezradíte?“ reagoval na to Antar. Tohle také nebyla otázka, ale cítil, že je to potřeba říci, už jen kvůli posádce, aby věděla, že přemýšlí dopředu.

„Zjevně nemůžete,“ řekl hlas. „Ale můžete nám najisto věřit, že pokud selžete, tak loď odpálíme. Připravte se na přijetí datového řetězce. A přivezte loď ke zničené stanici u planety deset, měsíc dva v soustavě Roua.“

Vysílání skončilo. Někdo z jeho posádky zamumlal, „To je oblast… Společnosti Vědomé Myšlenky, pane.“

Kapitán zavřel oči. „To je,“ odpověděl.

Slyšel navigátora hlásit, „Posílají data, pane,“ a přikývl po jejich přijetí.

Krátce poté se loď vydala vpřed, směrem k obrovskému úlu. Drony ji okamžitě zaměřila a zaútočily.

Loď vyslala data a po krátký okamžik si Antar myslel s perverzní úlevou, že jsou i tak odsouzení k záhubě.

Jeho myšlenky se změnily ve zmatený údiv, když nejbližší drony přestaly útočit, prudce změnily kurs a začaly kroužit kolem lodi, jako kdyby ji chránily. Nechal navigátora najet na obrazovku celý úl, a ten pohled byl ohromující. Bylo to, jako kdyby vlna sdělovacího nesouzvuku řádila na ubohých strojích. Některé, co mířily k lodi, se náhle rozletěly různými směry, některé se vracely k úlu, další k modré hvězdě v dálce, a pěkných pár letělo směry, jež se zdály zcela náhodnými. Další, hlavně drony, jež převážely isogen-5 do úlu, zjevně zvýšily své úsilí, létaly sem a tam s takovou vervou, že jich několik minulo vstup do hangáru a roztříštilo se o zdi úlu. Hrstka dronů se dokonce vrhla proti sobě a začala bojovat, jen aby se hned o okamžik později přestala a mířila různými směry.

Antar viděl, jak většina dronů – přinejmenším těch, které netřímaly isogen-5 – dál otvíraly a zavíraly svá klepeta, jako kdyby lapaly prázdný vzduch. Navzdory radám komunikátora se je pokusil signály pozdravit, ale nedostalo se mu odpovědi. Myslel si, že drony nejsou neschopné komunikace, pouze jsou příliš zaneprázdněny novým programováním, než aby odpovídaly.

Cítil, že může vidět jejich osobnosti, bublající v chaosu. Zdály se změnou velmi zmatené, jako kdyby s ní nebyly potěšeny. Nové vědomí, tisíce let se vytvářející, mohlo teď být náhle vrženo zpět na začátek, jako pes, jenž se naučil toulat, a poté mu bylo nasazeno mstivé vodítko. Všiml si, jak i některé drony převážející isogen-5, které dál pokračovaly ve svých činnostech bez rozpaků, se semtam zastavovaly, jako kdyby se snažily setřást účinky, ale poté se vrátily k zafixovaným rutinám.

Když se loď přiblížila k Abaddonu, začaly mu v hlavě vřít myšlenky paniky a rozpolcenosti. Tohle je vyvrcholení jeho životní práce, poslední vyplnění prázdnoty, jež jej údajně učiní celým, a ačkoli neměl výčitky svědomí ohledně vlády děsu, kterou nakonec spustí, začínal se bát a ošklivit si každý okamžik cesty.