Když Antar sledoval svou posádku, jak pomalu rozjíždí konec světa, zjistil, že je stále obtížnější vidět to jinak než svůj vlastní konec.

 

Před dlouhou dobou zjistil, že plný rozsah života vyžaduje zážitky potěchy i bolesti; zbožnosti i hříchu. Prozkoumal temnou stranu s nadšením a těšil se z toho, co nalezl. U Krvavých nájezdníků nejen nalezl druhou chybějící část své duše, ale i spřízněné duše, jež sdílely stejný cíl. Náboženství a požitkářství se konečně spojily v kult, který pro Antara představoval nejsilnější pouta, která kdy cítil k nějaké skupině lidí. Našel sám sebe, konečně svůj domov.

Částí těch pout byl vzájemný hlad, který chtěl víc, který nikdy nemohl být nasycen. Bylo to opravdové potěšení života jakéhokoli z nich, mít misi, jež nemůže být splněna; protože kdyby dosáhli konce cesty, nebylo by kam jinam jít.

Antar kráčel lodí, zkoumal její kovový interiér. Udeřil rukou do chladného kovu. Tahle mrtvá věc byla koncem Krvavých nájezdníků.

Jakmile se vaše sny vyplní, uvažoval Antar, vše, co chcete, bude pryč a vám nezbude nic než zemřít v rezignujícím tichu. Hromadná sklizeň nasytí jakoukoli možnou poptávku, kterou mají Sani Sabik ohledně krve, a kdyby zjistili, že jejich žízeň stoupá do ještě větších výšin, síla této superzbraně, používané moudře, by vystavěla Krvácející farmy dostatečně velké, aby byla žízeň zcela utišena. Byli na konci.

Antar pro sebe nepředvídal takový konec. Očekával, že zemře v plamenech.

Takže když pozorný člen posádky ohlásil blížící se plavidlo Thukkerů, a když viděl, kam ta loď míří – ne k jejich lodi ale k dronům a úlu – usmál se a pak se zašklebil tak, že se musel otočit.

A řekl svým lidem, ať se nebojí.

***

Většina Nového Edenu nikdy neuslyší o hrůzách Antalových činů, ani o statečnosti posádky Thukkerů. Byly vidět jen následky, jež následoval, a bolest miliónů, jež trpěli osudem, jenž by nasytil i ty nu nejzanícenější žízeň Krvavých nájezdníků po rozsáhlé zkáze.

Antar ani Kotan necítili bolest. Existence posádek na všech lodích byla ukončena, aniž by lidé byli vědomi o svém okamžitém zničení, jelikož částice jejich fyzických těl byly roztrhány a rozptýleny do prázdnoty rychlostí blížící se rychlosti světla.

Pro ně to bylo dobře.

Ze všech lidí, již byli dotčeni událostí, kterou spustili, byl jejich osud nejmilosrdnější. Ani jeden z kapitánů nevěděl, že obrovská hromada isogenu-5, jenž explodoval před jejich očima, byla spojena s četnými hromadami ještě s větším množstvím, shromážděných za velmi specifickým účelem, a záměrně rozptýlenými pro hvězdokupě Nový Eden i mimo ni.

Ani nemohli vědět, že prastará rasa, jež je rozmístila, měla nejen vizi větší než dnešní chápání vědy, ale také technologickou převahu, nutnou k vykonání svého potenciálu.

Ale všechny nástroje, bez ohledu na to, zda jsou jednoduché či složité, obsahují podvojnost účelu. Oheň může poskytovat životodárné teplo, nebo upálit maso od kosti.

***

„Jsem si jista, že to bylo pokryto během směrování,“ uvedla Dr. Garciová, tak hlasitě, aby přitáhla pozornost lidí v místnosti. „Ale Cassandra by nám řekl, kdyby tu byl problém.“

Mladý technik se ve svém křesle přikrčil. Jako nejnovější člen týmu by nejraději nebyl tím, kdo ohlásí, že nejpokročilejší solární sledovací systém Federace neočekávaně selhal.

Nikdo nenapsal protokol pro řešení takovéto situace, takže stisknutí ekvivalentu „panikového tlačítka“ zdálo rozumnou akcí. Teď se každý služebně starší výzkumník stanice natlačil do operačního centra počasí, netrpělivě čekajíce na vysvětlení něčeho, u čeho neočekávali, že bude hodno jejich času.

Důstojník ochranky zamumlal kletbu. „SCOPE si toho právě všimlo,“ zabručel se zavrtěním hlavy. „Musí být novinářská okurková sezóna. Zatracení slídiči.“

Pohled Dr. Garciové vypaloval díry do nováčka. Všichni v místnosti přišli na to, že bude do hodiny vyhozen zpět na Univerzitu.

„Ukažte nám, co máte.“

Technik krátce popsal své akce před spuštěním přehrávání. Telemetrie se zpomalila na snímky jen zlomky milisekund dlouhé, aby to mohl každý vidět.

Každé čidlo v Cassandrově hromadě pokročilého solárního sledovacího zařízení vyletělo na nepředstavitelnou úroveň: subprostorovou, gravimetrickou, elektromagnetickou, ba i další, hodnoty zachycené z vysoké polární oběžné dráhy z průletu družice nad hvězdou typu O, půl AU od místa, kde zrovna stáli. Zdrojem tohoto strašlivého výronu energie byla silná exploze, přibližně triangulována na lokaci zdroje mezi planetu a samotné slunce.

Cassandrovo poslední hlášení bylo, že se silné magnetické pole hvězdy po explozi změnilo.

Dr. Garciová zamrkala. „Nemožné,“ zamumlala. „Tohle hvězdy nemohou udělat…“

Jako kdyby si na něco důležitého vzpomněla, mrkla na hodinky. „Před jak dlouhou dobou se to stalo?“

Technik před odpovědí zkontroloval své přístroje.

„Asi před třemi minutami.“

***

Zdálo se to jako nepravděpodobné místo, kdy by šlo postavit metropoli.

Seyllin I bez jakékoli atmosféry byl pekelným světem, jehož denní teploty na povrchu byly tak vysoké, že tavily olovo. Ač byla planeta hluboko na území Federace, mohla být soustava na okraji nevýznamné hranice, nebyla hodna propáleného paliva, aby se tam někdo dostal. Před šedesáti lety opustil nezávislý inspektor jménem Braggs Seyllin vedoucí pozici v Dobývání materiálů, aby se postavil na vlastní nohy. Pln nekonečného optimismu pravého průkopníka přísahal, že vybuduje těžařskou říši, která bude soupeřit s korporací, jež započala jeho kariéru.

Po četných letech a neúspěších, jež vyčerpaly celé jeho bohatství, konečně narazil Braggs Seyllin na zlatou žílu – doslova – na TLXX-01, jméno soustavy v katalogu Federace, jenž později získal jeho jméno. Hluboko pod povrchem krátery zjizvené pustiny byla pokladnice přírodních zdrojů, včetně hojnosti těžkých kovů žádaných snad každým výrobník sektorem ve hvězdokupě.

Seyllin nevyděšen obrovskou logistickou výzvou těžby takových plodů sehnal kapitál, jenž potřeboval, od vlád, korporací i soukromých investorů, aby vybudoval svou vizi, jak by měla vypadat těžební operace: odloučená osada, vedená lidmi ovládajícími vybavení místo dronů, pracujících místo lidí. Kdyby to byl jakýkoli jiný svět či člověk, investoři by ten nápad nikdy nepřijali. Ale hojnost podpovrchového pokladu na TLXX-01 vyvažovala úsilí – a Braggs Seyllin byl nakonec schopen splnit nejen sliby investorům, ale i miliónům prospektorů, posléze nalákaných příležitostí pracovat a vzkvétat.

Nechal federační terraformovací experty vytvořit živý, dýchající svět pod povrchem nehostinné planety. Na vytěžených místech, kde předtím byly tlusté žíly vzácné rudy, byly nyní obrovské protínající se jeskyně, schopné pojmout obří lodě, ozařované jemnými cykly umělého slunečního světla; kde voda stékala potoky a vodopády městskou krajinou, která byla stejnou měrou bujnou vegetací i stylovými obytnými čtvrtěmi; kde atmosférické čističe pracovaly s ekosystémem, aby recyklovaly vzduch a proháněly čerstvý větřík kilometry propojených městských bloků a pracovních center.

Ambiciózní podzemní projekt učinil mnohé pro vědu transformování světů, jak dokázal, že těžební průmysl je jádrem identity národa. Celkem byla vybudována čtyři města: Nákladiště (Loadcore), Kovové město (Metal City), Jižní kříž (Southern Cross) a Valimor. Braggs Seyllin zemřel dříve, než bylo poslední z měst dokončeno, ale jeho dědictví se již stabilizovalo. Dvacet let po jeho smrti žilo na TLXX-01 osm miliónů lidí. V době, kdy byla planeta přejmenována na Seyllin I, nazývala tyto podzemní jeskyně domovem více než půlmiliarda lidí. Tato vzkvétající, pulzující městská centra spojovaly systémy magkolejí, jež obepínaly celou planetu. Vrchol produkce většiny přírodních materiálů se rychle blížil, ale ekonomický a kulturní význam Seyllin pro Gallentskou Federaci měl existovat ještě dlouho poté, co měl být vytěžen poslední kousek rudy.

Tohle byly doposud předpoklady.

Přístupové body pro každé z důležitých měst posévaly povrch Seyllinu I. Většina z nich byly vesmírné přístavy, jež umožňovaly výsadkovým lodím dodat pasažéry a náklad v bezpečí zaštítěných oblastí. Planeta měla několik vesmírných výtahů pro těžké náklady, ale ty bylo možno ovládat pouze v noci kvůli extrémním denním teplotám. Hned pod těmito přístupovými body byla síť operačních podpůrných staveb, zcela naplněných lidmi jako výzkumníci v Cassandrově monitorovacím zařízení, mistři nákladových výtahů, mechanici výsadkových lodí a tisíce jiných.

Na denní straně Seyllinu I byli tito jednotlivci svědky jasného výšlehu a poté možná měli zlomek sekundy zaznamenat znepokojivé zvýšení teploty a slyšet svištivý zvuk molekul vzduchu, roztříštěných subatomárním částicemi. Ti uvnitř povrchových observatoří, například Dr. Garciová a její kolegové, začali okamžitě hořet a žili jen tak dlouho, aby to pochopili předtím, než jejich srdce přestala tlouci.

Ti hlouběji byli lépe zastínění a tak ihned nepocítili, že jsou jejich těla probíjena a ničena neviditelným útokem. Místo toho na ně padl závoj děsu, když elektronické systémy podporující jejich životy – včetně těch, které poskytovaly přístup na povrch na denní i noční straně planety – náhle přestaly fungovat.

Zažili ironii – být uvězněni v temnotě, zatímco někde nad nimi to nejrozpálenější slunce v kosmu na ně chrlilo radioaktivní žár.

***

„Tohle není obyčejná erupce,“ řekl představitel CONCORDu. „Takové množství vychrleného materiálu je charakteristické pro supernovu, jenže tady ho není tolik, aby to naznačovalo hrozící úplné zhroucení. Ale vypálené plasma následuje to nové magnetické pole nepředstavitelnou podsvětelnou rychlostí.“

„Takže tvrdíte, že ztratíme Seyllin…úplně.“

„Tak, jak existuje dnes? Ano.“

President si začal nevědomě třít tvář rukou.

„Kolik máme času, než …“

„Méně než pět hodin. Pokud vše zůstane stabilní.“

Souro Foiritan hleděl někam daleko do prázdna. Jeho oči byly skelné; ze slzného kanálku koukala polovina slzy. Uplynulo pár okamžiku, než znovu promluvil.

Ale jeho hlas byl silný.

„Necháme si to pro sebe. Nesmí se dostat ven ani slovo o tom, co se stane, ani k záchranným složkám. Odvoláme je, jakmile dojdeme k času nula. Můžeme…tím způsobem zachránit víc lidí.“

„Je-li to vaše rozhodnutí, respektujeme to. Ale jak víte, SCOPE je technicky schopná organizace, která je dost dobrá v-“

„Použijte veškeré prostředky,“ zavrčel Foiritan a pohlédl směrem k Mentasi Blaquemu a chvíli na něj hleděl. Velitel Černých orlů nepatrně přikývl a poté beze slov opustil místnost.

„Uděláme, co můžeme, abychom je udrželi v klidu,“ řekl president.

Znovu se odmlčel.

„Kdybyste byli tam dole, chtěli byste vědět, že přichází konec světa?“

Obraz se zamihotal a stíny se mihly přes každého muže stojícího v místnosti. Představitel CONCORDu nikdy nezměnil svůj výraz.

„Pane presidente, kdybych teď byl na Seyllinu, myslel bych si, že už to skončilo.“

***

Pilot výsadkové lodi letěl na plný plyn. Kokpit se začal otřásat a přístrojová deska začala ožívat červenými světly.

„Jsme příliš těžcí!“ řval přes vysílačku nákladový důstojník. „Musíme se zbavit váhy-“

„Připoutej se a sklapni,“ vyštěkl pilot a tlačil stroj nahoru. Cítil, jak se sedadlo pod ním otřásá, jak dvojice strojů chrlí do běla rozžhavené plasma na plochu vesmírného přístavu. „Dokáže to, vím to…“

V trupu měl narváno tři sta přeživších, o téměř půl tuny více, než byla maximální vzletová hmotnost, se kterou se mohla výsadková loď Federace třídy Pegasus vznést z planety o hmotnosti Seyllinu. Vojenská varianta byla vybavena dostatkem tahu, aby vezla poloviční množství vojáků v plné polní na bojiště o 1 G. Nyní měla trup plný naříkajících obětí z události na Seyllinu, plus veškeré systémy životné podpory, aby zůstali naživu. Většina z obětí měly strašlivé popáleniny, některé takové, že se jejich oblečení speklo s kůží. Tato dávka byla přepravena jednou stále fungující magkolejí na denní straně planety a vražena pro evakuační frontu. Všichni byli velice nemocní, byli vystaveni smrtelné úrovni záření z modrého slunce soustavy.

Pilot mohl vidět tucty výsadkových lodí, jak krouží kolem vesmírného přístavu; jeho přístroje zaznamenávaly ještě víc, které neviděl. Místní kontrolní věž měla práce až nad hlavu – většina pilotů buď spoléhala na vysílací telemetrii z letadlových lodí nad nimi, nebo vlastní schopnosti a oči, aby se nesrazili. Všichni se snažili najít místo pro přistání, nabrat přeživší a odletět co nejrychleji. A ačkoli to sám neviděl, slyšel, že denní strana Seyllinu I je nepřístupná, omezujíce počet míst, kde se daly evakuace provádět.

Zvukové varování předvídalo selhání motorů, když se Pegasus potácel jen metr nad povrchem. Nákladový důstojník řval litanii vyděšených obscénností, jež by za jiných okolností zněly komicky.

Dál hleděl na obrazovku vnější kamery a sáhl a přehodil dva přepínače na konzole; usazené dělové moduly na čumáku a křídlech výsadkové lodi byly odpáleny a spadly na dráhu. Stroj začal rychle stoupat, zatímco jeho přístroje potvrdily, že si loď dál udržuje strukturální celistvost a přežije výstup do vesmíru.

Stěží opustil vesmírný přístav, když se na dráze usadila další výsadková loď, která byla jen kousek od odhozených věží. Ačkoli byla noc, povrch rozlehlého vesmírného přístavu světélkoval horkem. Přes hledí přilby v režimu IR to vypadalo jako povrch pekla.

Pegasus zrychloval nahoru. A jakmile byly jeho útroby vyprázdněny, vracel se pro další přeživší.

***

„Každá ovlivněná soustava měla hvězdu typu O,“ uvedl vědec. „A zdá se, že každá z nich měla stejnou událost.“

President Foiritan byl vzteky bez sebe. „‘Identickou‘? Kde jinde jsou tak velké ztráty na životech—“

„Seyllin byl jediný svět s větší populací,“ zabručel poradce. „Soustavy s modrou hvězdou bývají bez povrchového života, jsou prostě-“

„K věci!“

Vědec zrudnul. „Důležité je…ještě to neskončilo. Následek této anomálie teprve začal, ale…bylo to uvedeno v pohyb něčím jiným, něčím, co spojuje tyto subprostorové zášlehy. Spustilo to řetězovou reakci, kterou se zoufale snažíme pochopit …je to, jako kdyby bylo tkanivo času a prostoru vyrváno z pod našich nohou.“

Vědcovy ruce se třásly, ale získal pozornost všech v místnosti.

„Dobrá,“ řekl president klidně. „Vysvětlete nám to, ale rychle.“

Vědec se neúspěšně pokusil uklidnit hlubokým nádechem a začal.

„Tři další soustavy kromě Seyllin hlásí multifrekvenční aktivitu těsně před hvězdnou událostí. Vždy to bylo vysokoenergetické, elektromagnetické záření, druh energie vyzářené při obrovských hvězdných událostech, ale…každá lokace je rozptýlená o hvězdokupě, a…pravděpodobně existují další lokace, o nichž teď nevíme …“

Vědci se vytvářely obrovské krůpěje potu pod paměťovými implantáty na čele z velké váhy, jíž nejvyšší představitelé Federace vrhli přímo na něj.

„Pokračujte…“ řekl president.

„Objevili jsme několik případů bodově narušených turbulencí v soustavách neovlivněných těmi následky hlavní anomálie.“

„Počkat,“ přerušil ho Foiritan. „‚Co jsou bodově narušené-“

„Červí díry,“ odpověděl vědec. „První přirozeně se vyskytující červí díry od zhroucení brány EVE.“

***

„Bez ohledu, jak moc se snažím,“ řekla jemně Císařovna Jamyl, šaty promočené potem, „Smrt mne následuje, kamkoli jdu.“

Pečovatelské drony jí jemně pomohly se posadit na posteli v jejích komnatách. Už se o ni nestarali služebníci, když se střetávala se svými démony. Lord Victor tu praxi ukončil, ne kvůli jejich bezpečí, ale by udržel její osobní záležitosti co nejdál od očí veřejnosti.

„Ještě nějakou dobu nebudeme vědět plný rozsah škod,“ řekl, vzal láhev vody od drona a předal ji císařovně. „Jste si jista, že cílem našeho nepřítele nebyli Sanshové?“

„Ne více než Seyllin, ani Velká divočina, ani nic jiného, kde katastrofa udeřila,“ řekla, přijala vodu a vypila ji. „Ale ani tohle není nic v porovnání s tím, co přijde.“

Victor zapráskal obočím. Sanshové vždy byli hlavním cílem sledování a opatření u Imperiální výzvědné služby. Jejich pokroky v kybernetických technologiích poskytovaly živou realizaci druhů lékařských pokusů, o nichž mohli Amarrští vědci pouze snít. Sanshové dlouho věděli, že jsou sledováni, že jsou jejich dodávkové lodi Victorovými muži sem tam zajímány a rozebírány. Zajímalo ho, zda by mohla být Říše viněna za zničení jednoho z jejich světů.

„Nebudou,“ odpověděla Jamyl, slyšíce Victorovy myšlenky, jako kdyby byly její vlastní. „Neoplakávají své zesnulé tak jako my. A krom toho…“

Dron prodloužil paži, aby jí pomohl se postavit. Byl to zvláštní pohled, vidět ženu tak fyzicky silnou spoléhat na stroj, aby se dokázala postavit. „…budou hledat odpovědi stejným směrem jako my: daleko, předaleko od Nového Edenu.“

Lord Victor ji sledoval, jak odchází od dronu svou vlastní silou, jeden těžký krok za krokem.

„Dostávám se blíže k pochopení všeho,“ řekla. „Přála bych si, aby Marcus mohl vidět, co nebeští bojovníci objeví. Jeho práce bude ospravedlněna.“

„Má paní, nerozumím …“

„Nemusíš,“ řekla a mávnutím ruky jej poslala pryč. „Jen děkuj svému Bohu, že toho byl ušetřen Amarr.“

***

„Musíte to udělat přesně, jak říkám,“ vydechl editor SCOPE, spěšně hledíce přes rameno. „Vezměte to a publikujte tak, jak to je. Nečekejte na potvrzení od ostatních, prostě to udělejte.“

Tiskový asistent zněl nejistě. „Umm, jistě. Kde ale—“

„Poslouchejte mě,“ vyštěkl editor tak hlasitě, že přitáhl pozornost několika fanoušků, přes které se dral dál. Promenáda stanice byla narvaná fanoušky regionálního playoff skyballu, ale nálada pokleslejší než obvykle, jelikož se zpráva o krizi na Seyllinu šířila.

Editor neměl žádné iluze, že by mohl uniknout svým pronásledovatelům tím, že zamíří sem. Jen doufal, že je zpomalí, aby ten asistent udělal to, o co ho žádal, než dostanou i jeho.

„Hoďte tu zprávu přímo na mezinárodní kanál. Shoďte všechno ostatní z fronty, tohle má nejvyšší prioritu. Rozumíte?“

„Nejvyšší prioritu? Tak na to nemám povolení-“

Nespokojený fanoušek narazil do editora ramenem a tak ho napůl otočil. Jeho srdce se na chvilku zastavilo.

„Byl jste autentifikován k zaslání šotu …“

Mohl je vidět: tři muži v černých pláštích. Dav se před nimi rozděloval.

„Milióny lidí s tímto počítají. Pošlete ten šot, než pro ně bude pozdě …“

„No, dobrá, jsem v systému a šot s vaším ID je zařazen. Potvrzujete to?“

„An-!“

Naštěstí měla exploze bolesti v kříži jen krátkou bolest, ale jeho motorické funkce v celém těle od krku dolů jednoduše zmrzly. Viděl, jak se nemotorně hroutí – pád asi způsobil nějaká zranění, ale on nic necítil. Útok přišel zezadu; pravděpodobně z-hůl, pomyslel si a sledoval, jak se sklání Černý orel a konfiskuje jeho sluchátko a datatablet.

Mohl říci, že nebyli jemní ne jeho neschopnou mrtvolu, když ji táhli po promenádě. Vymyslí si pro něj nějaké obvinění, ale dlouho ho držet nemohou. Blaque a jeho kamarádíčci budou čelit palbě protestů a právních hrozeb za uvěznění reportérů SCOPE, ale toho si oni byli plně vědomi.

Což znamená, že účel světí prostředky.

Bezpochyby je Seyllin odsouzen k záhubě. A lidé mají právo to vědět.

Editor doufal, že byla zpráva světu doručena tak, jak žádal, a uvažoval nad tím, proč dělání správných věcí je vždy tak těžké.

***

„Nevíme, kam vedou,“ pokračoval vědec. „Nebo, co tam najdeme.“

Poprvé od počátku krize začal president Foiritan čelit kruté možnosti, že odhaluje něco, co by mohlo být větší, než co se stalo na Seyllinu.

„Mohou z nich vstoupit na naše výsostné území válečné lodě?“

„Ano. A ačkoli nemůžeme předvídat, kde se objeví, můžeme říci s rozumnou sebedůvěrou, že jejich stabilita bude ovlivňována vahou hmoty, která jimi projde.“

„Obří lodě?“

„Možná. Ale ne celé flotily.“

„Ale ne celé flotily,“ zopakoval president, kráčejíce tam a zpět. „Ale, řekněme, smečka zamaskovaných Pustošitelů, využívajících portál mezi Luminaire a New Caldari-“

„Nebo mezi Luminaire a soustavou, jež ani není v této hvězdokupě.“

President Foiritan se narovnal. Jeho tvář byla strohá, ale držel si přísné chování.

„Admirále Rancheli, jak pružné je naše rozmístění flotily podél Hraniční zóny?“

Hlas nesený reproduktory ve zdech kanceláře byl hlasitý tak, že byl slyšet i na chodbě. „Síla naší obrany nebude ohrožena, dokud bude frekvence objevování se červích děr logická. A co se týče lokace, pokud ji můžeme proskenovat, můžeme ji zničit. Ale nikdy bychom nepronásledovali ustupující síly, ne bez záruk, kam to naše síly zanese.“

„Dobrá. Kolik lidí jsme ze Seyllinu zachránili?“

„Jen přes půl miliónu.“

Každý v místnosti viděl, jak Sourovu tvář opouští barva.

„Omezený počet míst pro přistání to ztěžuje,“ dodal admirál Ranchel tlumeným hlasem. „Soudě podle zbývajícího času, mohli bychom to číslo zdvojnásobit. Ale ne víc než to.“

Nikdo neřekl ani slovo. President stál, obklopen svými nejbližšími poradci, zcela neschopný učinit cokoli více.

„Udělejte, co můžete,“ řekl. „Máte-“

Velitel zpravodajského úřadu Federace náhle promluvil.

„Pane presidente,“ zalapal. „Mentas dorazil příliš pozdě.“

***

„Zvedněte to a otočte se! Otočte to, nebo jste mrtví!“

Potřetí se Pegasus vznášel nad přistávací plochou. Pilot mohl vidět lidi, jak spěchají branami a snaží se dostat na startovací plochu vesmírného přístavu.

„Dochází nám čas!“ řvala obsluha z dispečinku.

Jeho mysl putovala, zatímco loď balancovala mezi životem a smrtí. Někdo v tom davu jistě daroval své místo, aby se jiný zraněný člověk dostal na výsadkovou loď, která se kdy dotkla povrchu Seyllinu. Něčí čin laskavosti uprostřed noční můry znamená jeho vznešený konec.

Ten člověk je tam někde, tak blízko něho.

„Proboha, zůstanete tu!“

Bez jeho vědomého souhlasu jeho ruka přitáhla páku. Výsadková loď odpověděla, chtivá letět k letadlové lodi nad nimi a poté pryč od blížící se vlny ohně, jež s sebou přinese konec světa. Útroby lodi byly prázdné, jen jeden nákladový důstojník stál mezi řadami prázdných sedadel, jež byly pokryté krví těch, jež štěstěna či laskavost ušetřily. Pegasus, jako kdyby letěl o vlastní život, se otočil zády k prokletým duším na Seyllinu a pádil pryč. Jeho pilot měl oči plné slz.

***

Planeta Seyllin I zahynula stejně jako jiné světy – některé v Novém Edenu, jiné žádný člověk v zaznamenané historii nepoznal. Úmysly Antara a Kotana již nebyly důležité, protože vesmír jejich původu se tak od základu změnil, že by ho již nepoznávali. Ani jeden z nich si nemohl představit, že následky jejich činů budou tak širokosáhlé, nebo že zlo bude tak rozhodně triumfovat nad silami dobra.

Civilizace Nového Edenu budou oplakávat ty, kteří zemřeli, a budou zaníceně hledat důvod, proč zemřeli. Ale nebudou hledat mezi sežehnutými kousky popela rozdrcených světů.

Budou hledat odpovědi procházením prasklinami ve tkanivu prostoru a putovat do neznáma.