Keeler probíhal troskami města. Dospělí se možná báli, ale pro děti to byl potemnělý, poničený ráj.
Planeta Caldari Prime byla nedávno obsazena Caldarskými vojsky po více než stu letech Gallentské okupace. Keeler byl Gallenťan a stejně tak jeho rodiče.
Kvůli rostoucímu napětí bylo město ještě rozdělenější než před invazí, což zabránilo okupujícím vojskům šmahem zmasakrovat Gallenťany při svém útoku. Keeler si pamatoval den, kdy přišel déšť; hrom a meluzína, rudé mraky v noci, černé tvary vysoko na obloze. Poté, co bylo místní vojsko srovnáno se zemí, obloha znovu potemněla a z oblaků sestoupily obří tvary. Když dorazily na zem, zvířily kouř a oheň z čehokoli pod sebou, co přeměnily v trosky. Trupy se otevřely a vyběhly armády Caldarských vojáků, a jakékoli jednotky, které dokázali Gallenťané shromáždit, neměly šanci. Keeler utekl z dohledu, než aby viděl, co se stalo, ale zvuky slyšel. Další týdny byli rodiče v takovém šoku, že o tom nedokázali mluvit.
Ale děti to viděly jinak, neboť to bylo děsivé i vzrušující jako každodenní dětský život, a ty, kdo viděly věci, které neměly – krev v ulicích, střely pálené do těl – to pouze zapojovaly do jejich imaginárních světů, nutných více než kdy dříve, a pohřbívaly to tak hluboko, že to vyplouvalo jen skrze fantazii. Keeler to viděl jako dvě zvířata, jedno velké a neohrabané jako bezzubý starý pes, jemuž maso visí na kostech, a druhé jako štíhlou krutou kočku s napjatými svaly, zmítajícími se pod kůží, připravenou zaútočit a kořist roztrhat.
Když se Keeler blížil ke své skrýši v tichosti pozdního večera, uslyšel zvuk.
Všechny děti v tomto městě, Gallentské i Caldarské, měly skrýše jiným utajené, malá města úkrytů, a jestliže někdo nalezl skrýš někoho jiného, nechával si to pro sebe. Skrýše byly posvátné, stejně jako byly všechny tajné cesty přes střežené části města.
Kdyby si to invazní vojáci uvědomili, pravděpodobně by dominovali počátečnímu odporu města, ale děti neměly žádné vážné důvody jim pomáhat, navíc ani oni neměli vážné důvody, aby se vybavovali s dětmi.
Keeler se zastavil, vlastníce všechen čas světa, a naslouchal. Ozýval se vítr a tak si nejprve myslel, že hluk vydává něco vlajícího ve větru. Když naslouchal dál, odlišil chraplavý zvuk, nepravidelně přerušovaný záchvaty kašle. Někdo byl v jeho skrýši.
Pro dospělého by to mohlo být agonizující dilema: utéct a doufat, že nedostane kulku do zad; najít stráž a riskovat zrazení jednoho ze svých; nebo vlézt dovnitř a prozkoumat to. Pro dítě žádné dilema.
Keeler vlezl dovnitř.
Muž zalezl hluboko do Keelerovy skrýše, zastavil se až v okamžiku, kdy mu v cestě zabránila stěna. Ležel tam ve fetální pozici, zjevně spal. Uvnitř bylo dost málo světla, ale i tak Keeler poznal, že jeho šaty jsou starým Gallentským armádním oděvem. Byl potrhaný a špinavý, navíc promočený, což bylo v chladném klimatu Caldari Prime špatnou zprávou. Na sobě měl muž ještě sněhový poprašek, což znamenalo, že tu není dlouho. Ti, co zbyli z předchozí okupační armády – jež média nazývala partyzány, místní bojovníky za svobodu a Keelerův táta zatracenou osinou v zadku – ustoupili na venkov a do hor, kde se stále drželi a spoléhali na odlehlá města a vesnice ohledně zásob. Když se Keeler ptal, jak mohou přežít za takových podmínek, jeho táta se na něj podíval a řekl, že ano, pro městské dítě jako ty na mrazivém venkově nic není krom možná jídla, které civilizovaná společnosti potřebuje. Ale nebesa jim pomozte, až budou potřebovat právníky.
V příšeří si Keeler všiml něčeho, co vypadalo jako malé kousky čtvercového papíru ležící na zemi, z nichž některé byly nasáté krví, jež pocházela z mužových nohou. Natáhl se a jeden kousek sebral, zjistil, že je tlustý, vlažný a mnohem sušší, než by měl být. V jeho rukou šustil.
Voják si odkašlal a řekl, „Stimbalíčky. Tělesné teplo.“
Keeler ztuhl. Myslel si, že muž spí.
Zdálo se, že voják slyší jeho myšlenky. Pomalu se otočil na záda, podíval se zpříma na Keelera a pravil, „Neopovažuji se usnout. Naslouchám kvůli vetřelcům.“ Jeho tvář se zkřivila v úsměv, který se změnil v kašel. Voják si přiložil ruku k ústům a snažil se jej utlumit. Když to přešlo, dodal, „Na okamžik jsem tě neslyšel.“
Keeler nic neřekl. V tomto zničeném městě nebylo co říkat.
„Ohlásíš mě?“ zeptal se muž. V jeho hlase byla vyrovnanost, tón duševní vyrovnanosti. Žádné náznaky povýšenosti od dospělých, kteří dodávali „dítě“ ke všemu, co řekli, ale ani žádné nucené kamarádíčkování. Voják s ním mluvil jako s rovným.
Keeler zavrtěl hlavou a spatřil, jak voják zhluboka vydechl.
„Proč jsi tady?“ optal se Keeler.
Muži chvilku trvalo odpovědět, využil to k pomalým a hlubokým nádechům. Keelera zajímalo, zda je těžce raněn. Jeho nohy vypadaly opravdu špatně; cáry oděvu, které byly ovázány kolem jeho stehen a kotníků, byly krví úplně temné.
„Mám zprávu,“ prohlásil. „Důležitou.“
„Komu? Tajnou vojenskou zprávu?“ Keeler nad tím chvilku přemýšlel, vzpomínaje na příběhy z knih a videí. „Nebo pro své milované?“ dodal.
Voják se zašklebil. „Proč by to nemohlo být obojí?“ otázal se.
Keeler na to neměl odpověď. Místo toho řekl, „Doručím ji za vás.“
„Nemohu tě žádat, abys ji dodal,“ řekl muž. „I kdybych mohl, neudělal bych to. Musím ji doručit já. Ale požádám tě, abys mě nehlásil. Slibuji, že tě neohrozím.“
„Vojáci mě nikdy nechytí. Jsem v bezpečí,“ řekl Keeler.
Voják se štěkavě zasmál, zaklonil se a zavřel oči. V šeru se na jeho tváři leskl pot. „Jsem si jist, že to dokážeš,“ řekl unaveným hlasem. „Pravděpodobně lépe než já v tuto chvíli. Ale dostal jsem se až sem. Dokonám to.“
Na chvilku hleděl na Keelera, ale Keeler měl pocit, že jej voják nevidí. Nakonec se jeho oči v důlcích obrátily v sloup a on zaklonil hlavu s výdechem. Keeler tam chvilku stál, čekal, zda voják ještě něco řekne. Nakonec se setmělo tak, že nebylo vidět, a když uslyšel tiché vojákovo chrápání, vyrazil na cestu domů.
***
Večeřeli, což byla věčná záležitost měřená tikáním hodin na stěně. Keeler pomalu promíchával jídlo na talíři jednou rukou, hlavu měl opřenou o druhou ruku sevřenou v pěst. Jeho táta mluvil o možném povýšení.
„Mluvíš o tom, jako by se nic nedělo,“ přerušila ho máma.
„Stále se snažím stoupat nahoru, drahá,“ odpověděl na to otec. „Na některých místech máme nové vedení, ale zabere jim roky vyřešit vlastnické záležitosti s Caldarci. Do té doby, kdokoli je užitečný, může zůstat.“
„Jsou i jiné změny,“ řekla. „Nebo ses v poslední době nedíval ven?“
Otec pokrčil rameny a hleděl do jídla.
„Všichni ti mrtví-“ Pak se matka vzpamatovala, vrhla na Keelera pohled a pokračovala, „Všechna ta tyranie, to pro tebe nic neznamená?“
„To, co pro mě něco znamená, je má rodina a jídlo, které dávám na stůl,“ řekl Keelerův otec velice tiše, hledíce matce přímo do očí. „Právě teď jsou milióny mrtvých z miliard stále živých, zničené domy v městech, jež stále stojí, ztráty peněz v ekonomice, která tak nějak dál funguje a dává jídlo na tento stůl, takže ostatní je nedůležité. Musí být.“ Aniž by se podíval na talíř, nabodl kousek hovězího, vrazil ho do úst a vzdorně žvýkal vystupujícími svaly.
Ozval se zvuk, jak Keelerova máma praštila s vidličkou, pak vzala talíř, vstala a řekla s třesem v hlase, „Najím se v kuchyni.“
Poté, co odešla, položil Keeler tiše svou vidličku na z poloviny plný talíř.
„Ty nebudeš jíst?“ optal se jeho otec příliš hlasitě.
„Nemám takový hlad,“ odpověděl Keeler. Dodal, „Tati, můžu si vzít zbytek? Prostě to sním později.“
Táta na něj chvilku koukal, pak asi přijal nabídku k smíru, usmál se a řekl, „Jistě. V pohodě.“ Pak, jako téměř vždy, dodal, „Ale nejdi spát moc pozdě.“
Keeler přikývl. Jeho rodiče měli příliš mnoho starostí, než aby se mu svěřovali. Jak sám věděl, nikdy si ho nekontrolovali před usnutím, takže pokud si umyl všechnu viditelnou špínu, neměli důvod si myslet, že chodí takhle pozdě ven. Zabalil si zbytek večeře, odnesl si ji do pokoje, oblékl si svůj průzkumný oděv – šedý a hnědý, život v prachu a špíně – a odešel oknem a teplým jídlem v ruce.
***
Město, byť bylo nedávno obsazeno nepřítelem, bylo v překvapivě dobrém stavu; poničené, ale fungující. Armáda a záchranáři dokázali provést ohromující práci při odklízení následků invaze. Keeler sledoval jejich postup a spatřil svou první mrtvolu, vytaženou z trosek kasáren. Všude byla obrovská zkáza, ale Caldari útočili na planetu částečně obydlenou jejich vlastními lidmi, takže byly co nejvíce opatrní. Některé incidenty je během invaze přinutili jít do toho těžší rukou, než plánovali, ale většina padlých byla i tak spojována s armádou. Každý znal někoho, kdo zemřel, ale ne každá rodina ztratila nějakého člena. Lidé stále chodili do práce. Jakýsi řád byl obnoven. Nikdo nevěděl, co se stane zítra, objevovaly se protichůdné historky ze včerejšků, ale nyní byli lidé naživu a dál žili. Pro některé, jako byl Keelerův otec, to bylo dostatečné.
Keeler se musel proplétat oblastmi, jež Caldarští vojáci zatarasili. Byli tam mobilní vojáci u kontrolních stanovišť – po invazi používali MTAC ve městech méně – a jejich ladné pohyby v černých teplých uniformách a tenkých šedých přílbách z nich dělali duchy v temnotách.
Dostat se za hlavní kontrolní stanoviště bylo to nejtěžší. Teplo a pohyby zachycující vybavení bylo hojné, ale většinou zaměřené na cesty, které by si vybral rozumný dospělý člověk. A i když vojáci se nechovali špatně k dětem, které chytili, musel být člověk opatrný, neboť rozmrzelý strážný nakonec vedl k vysvětlování rudého ucha rodičům. Obecně se strážní k lidem chovali velice dobře a zatýkali převážně ty, co způsobovali potíže.
V jedné ze stále četnějších hádek nad večeří Keelerova matka poukázala na to, že dočasný mír je jen na chvíli, než se lidé vzpamatují, a že velká občanská vzpoura je nevyhnutelná. Keelerův otec odpověděl, že to tak může být, ale že to není tak, že by byli nahnáni do prázdných budov, zapalujíce nábytek mrtvých lidí, a že si každý člověk musí hodně promyslet, za co přesně bojuje, a co se stane jeho milovaným, pokud by prohrál. Kromě toho, že nemůžeme cestovat mimo určenou oblast, řekl, a nedostatku peněz, se věci zas tak nezměnily. Keelerova matka řekla, že tato křehká napodobenina každodenního života je jen to nejmenší, co ti vrahové mohli učinit, neboť kdyby se tak nestalo, musely by okupační síly zpacifikovat dav rozzuřených lidí, kteří mají spoustu času a příliš málo jídla. Tenkrát také opustila večeři předčasně.
Někdy se zdálo, že žijí ve dvou městech a každý se snaží stát se něčím jiným.
Keeler vstoupil do své skrýše s večeří v ruce a zjistil, že je prázdná.
***
Další večer měli puštěné video, běžnou součást večerů po hádkách, kdy dle slov Keelerova otce prostě chtěli večeřet bez dalších hádek.
Keeler, stále přemýšlející, co se stalo s vojákem, se videu moc nevěnoval, dokud jeho uši nezachytily hlasatelův hlas. Ve městě byl dopaden Gallentský bojovník. Hnědé vlasy, střední postavy. Zraněné nohy.
Podle hlasatel byl bojovník odpovědný za několik smrtí Caldarců i Gallenťanů, včetně civilistů. Pravděpodobně tu byl proto, aby se skrýval u spiklenců či teroristických sympatizantů.
„Sláva, že je vyřízený,“ prohlásil Keelerův otec.
Keelerova matka nic neřekla. Keeler na ni pohlédl a řekl, „Je to opravdu pravda? Byl to vrah?“
Podívala se tvrdě na otce, pak na něj. „Možná,“ odpověděla. „V těchto dnech je těžké něco vědět.“
„Pak možná lžou,“ řekl Keeler s větší empatií, než sám očekával, že najde. „Možná jen chtěl přinést lidem tady důležitou vojenskou zprávu. Nebo zprávu svým milovaným.“
Jeho matka se na něj usmála. Jeho otec zabručel a řekl, „Ten chlap byl vrah. Žádný nebeský posel.“
Keelerova matka vyštěkla, „To nevíš.“
Keeler se na ně chvíli díval a pak se optal s upřímným údivem, „Proč to vždy musí být jedno nebo druhé? Nemůže to být obojí?“
Zatímco se oba nadechovali k rozzuřené odpovědi, zvedl se a utekl z místnosti.