Když výsadkové lodě přilétaly, Jeb i já jsme odpočítávali poslední sekundy do naší smrti – když ne z rukou invazních vojsk, pak z rukou našich lidí, z nichž někteří přísahali, že zemřou na nohou a vezmou s sebou všechny, útočníky i zrádce. Zrádci byli zjevně ti, kteří nechtěli zemřít a raději by strpěli jho Caldarských opratí.

Ale když výsadkové lodě přistály, srovnávajíce se zemí při dopadu celé kopce, a jakmile se jejich vrata otevřela a armády vypochodovaly, aby se s námi střetly – slunce ozařujíce jejich kovové pancíře, prach víříce v oblacích za synchronizovaného dupotu jejich nohou – nikdo nijak moc nebojoval.

Jeb a já jsme se kryli – už na tom ani tak nějak moc nezáleželo, neboť kdybychom chtěli být v bezpečí, již dávno bychom utekli do hor – a sledovali jsme, jak Caldarské jednotky pochodují přes nás. Zdálo se, že nejsou vázáni stejnou gravitací jako my.

Čekali jsme na výstřely, které nikdy nepřišly. Pár lidí s šíleností v očích sprintovalo k vojákům, někteří třímaje zbraně či jejich napodobeniny. Nevím, zda Caldari měli příkazy nestřílet, nebo zda byly jen tak disciplinovaní, ale poslední, co jsem viděl naše rebely, byla stoupající stopa prachu, pozvolna mizící. Byli obklopeni armádou, odzbrojeni a zatčeni. Někteří zůstali ležet na zemi, nehybně spoutaní; další byli odvlečeni, rozzuření a nepoddajní, k nejbližšímu křoví a hladině a tam nenuceně hozeni. Největší útočnou akcí, kterou provedli proti našemu lidu, bylo umlčení těch nejhlasitějších rebelů, což znamenalo více úlevy pro mě než pro ně. Není nic tak nesnesitelného jako řvoucí rebel, vědomě klesnuvší na bezmocného slovního útočníka.

Šeptem se mě Jeb optal, zda jsme ztraceni, a já nevěděl, co mu říct. Část mne – asi ta vzbouřenecká část, ačkoli jsem ji tak necítil – chtěla říct ano. Další, citlivější část předpokládala, že ve svých rokách můžeme mít nový svět.

***

Byli jsme stagnující kolonií Gallentské federace, založenou tak dávno, že byly naše historické záznamy o založení neprůkazné. Naši vůdci, jací byli, tvrdili, že to dokazuje, jak jsme tu dlouho. Pravdou bylo, že jsme jen měli odfláknuté záznamy.

Pro většinu z nás to nebylo místo snadného žití. Zdroje byly skromné, to málo, co jsme si vyrvali, bylo silně kontrolováno naší místní vládou. Měli jsme něco málo obchodních spojení se sousedními planetami, ale z převážné části jsme si obchody drželi doma. Strach naší vlády ohledně závislosti na cizích vedl k přemrštěnému zdanění veškerého mezihvězdného obchodu, přičemž populace z většiny, byť s reptáním, tuto politiku podporovala. Vlastně jsme se naučili netoužit po něčem, co nemohlo být snadno získáno. Byli jsme uzavřeným systémem – propojeným, komplexním a neprůhledným – a mnoha monopoly, favoritismem, pokoutným jednáním a protekcionářstvím, jimž jsme dovolili zde zakořenit, nechali jsme se přesvědčit, že je to jediný způsob, jak řídit planetu, a tak podivně jsme se tím pyšnili; jako kdyby naše korupce byla znakem naší nezávislosti.

Frakční války nás zcela překvapily. Za temných nocí jsme hleděli ke hvězdám a viděli jsme, jak se některé za vysokých rychlostí pohybují, zatímco jiné vybuchují. Byli to kapsulýři, o nichž jsem slýchal příběhy, kteří bojovali v bitvách, o nichž jsem ani nemohl snít. Bojovali o kontrolu nad územím – bojovali, k mému údivu, o nás.

Nebyli jsme zvyklí být předmětem plánů kohokoli, tím méně, že se o nás bojovalo s takovou zuřivostí. Trousila se k nám hlášení o Gallentských úspěších, Gallentských výbojích a nadvládě námořnictva Federace, což nás ještě víc znervózňovalo: Nebyli jsme hloupí, i ti nejpatriotičtější z nás velice dobře věděli, že Gallenťané, i přes naši moc, by nebojovali jen v Gallentských soustavách jako je ta naše, kdyby byli na cestě k vítězství.

Pramínek zpráv nakonec vyschnul a my začali mluvit tlumenými hlasy. Zanedlouho poté Caldari přišli.

***

Nejvyšší stupeň Gallentské vlády nad naší kolonií byl sám o sobě jednotkou elity. Já ani Jeb, stejně jako ostatní jako my, jsme nikdy nemohli doufat, že tam prorazíme. To nejlepší, co jsme mohli očekávat, byly individuální odměny za dobře provedené služby: přídavky a bonusy, používané jak mazivo navždy otáčejících se kol. Zjevně to nebyl dokonalý systém, navíc rozhodně nebyl spravedlivým, ale fungoval tak, jak byl. Mohli jsme žít s nitkami tak dlouhými, že jsme cítili, že ty správné jsou tahány ve správou dobu, a že jsou, v tomto neprůhledném systému, alespoň jakž takž průhledné.

Nicméně to byl ubohý systém pro ubohý svět, takže když Caldari dorazili, věděl jsem, že jsem zrádce, protože ve svém srdci jsem je vítal. Kdybychom na jejich svět přilétali my, rachotili bychom svými kulkami; ale oni přišli v tichosti, rychle a efektivně, a těmi nejjednoduššími tahy připravili naše churavějící tělo o hlavu.

Samozřejmě jsme protestovali, někteří z nás podleji než jiní, ale činili jsme tak s vědomím, že nemůžeme doufat v zavedení nějakých změn. Pro nás Gallenťany, nyní porobenými cizí vládě, to bylo velmi frustrující, ale jako pro jedince na zkorumpované stagnující kolonie to byla – alespoň pro mě – provinilá úleva, chovaná v malé naději, že nová administrativa by mohla přinést nějakou rovnost a příležitosti. Ačkoli člověk uprostřed území Federace by se mohl cítit víc spjat se svými vládci, někdo i mnohem více nažhavený do boje proti okupantům, tady jedinou věcí, jež nás činila Gallenťany, byly vlajky na našich vládních budovách a nevyřčená politika, že každý člověk dělá sám pro sebe.

Přišla nová vláda. Naše žití pokračovalo. Jeb a já jsme měli pořád stejnou práci se stejnými nadřízenými a stejnými povinnostmi, za nocí jsme snili stejné povědomé sny, teď možná o něco jasnější, o bohatství a příležitostech. Chvíli trvalo, než se vše usadilo, ale nakonec se tak stalo: protesty skončily, lidé dál pracovali za svou mzdu, a všichni, co se pokusili nějakým způsobem svrhnout systém, byli buď uvězněni – krátce, bez ohlasů nebo špatného zacházení – či jednoduše ignorováni.

A k mému bezmeznému zklamání to Caldari – efektivní, disciplinovaní, metodičtí Caldari – začali zcela kazit.

Prvním omylem, který udělali, bylo ohlášení nového guvernéra. Gallenťané jsou zvyklí, že mají hlas, byť může být ignorován. Náš nový guvernér, Caldarský diplomat zjevně zkušený ve vedení Caldarských asteroidových kolonií, byl uveden do úřadu s týmem představitelů, jakmile dorazil na planetu. Místní vysílání nás informovalo o jeho zkušenostech a naznačovalo, že nás povede k velkým věcem, ale mlčelo, když přišlo na podrobnosti jeho pozice: jak dlouho tu bude, jaký rozsah moci má za nynějšího režimu, jaké přesné změny nás čekají. Nedostatek informací, násobený děsivým nezájmem zahrnout do toho místní populaci, posloužil k rozdmýchání vzpoury víc, než mohla jakákoli útočná akce. Věděli jsme, že jsme bezmocní od okamžiku, kdy armády přistály, ale to bylo vědomí spoutané s tou dobou, navždy spojeno s okamžiky, kdy proti nám pochodovaly stříbřité armády. Tento nový vývoj bušil na první notu naší budoucnosti, věstil, že odteď budeme zcela podřízení přáním neznámé, nepoznatelné moci.

Vše, co měli udělat, bylo vyslyšet nás. Zeptat se na náš názor, předstírat zájem; vše by potom šlo mnohem lépe. Místo toho bylo jejich osudem vládnout populaci, která již tak byla pesimistická ohledně budoucnosti, a která neměl důvod pomáhat svým pánům vylepšovat jejich úděl.

A takhle to pokračovalo. Námořnictvo možná provedlo rychlé obsazení, ale byrokracie si doslova doklopýtala k moci. Bohové vědí, že naše staré zřízení nebylo bezchybné, ale aspoň jsme si na její kazy zvykli. Pak přišli Caldari a učinili tu nehorší věc, co mohli: Přinesli změnu, ale uhasili naději, že by mohla být k lepšímu.

Jeb a já jsme pozorně sledovali novou moc, stejně jako ostatní. Četli jsme záznamy z jednání, slušně mluvili s představiteli, drželi jsme jazyk za zuby, zatímco jsme vstřebávali veškeré informace, co jsme mohli.

Čím víc jsem pochopil, tím bylo jasnější, že to není selhání meritokracie, toho majáku nové Caldarské vlády.

Místo toho to byla chyba nového guvernéra, který dohlížel na každý proces po samotné invazi, a který jasně nebyl vhodný k vládnutí. Jeho lidé byli stejně zkorumpovaní jako předchozí vláda, ale neměli ani osobní konexe, ani hlubší pochopení koloniálního života, aby přinutili komunitu fungovat s těmi všemi úplatky.

Gallenťan ve mně získal navrch.

Dával jsem pozor na všechno, viděl nesčetné problémy, a zaznamenával jsem si způsoby, jak by to šlo napravit. Má práce asistenta nižší úrovně mi dávala příležitost cestovat, takže jsem jí co nejvíc využil. Nepokládal jsem otázky o práci či čemkoliv, co by mohlo být považováno za podezřelé; ale i tak, nemusel jsem. Dělal jsem akorát to, že jsem se lidí ptal na ně. Nakonec se jejich hovor stočil na práci a téměř všichni mi velice rádi vyprávěli o příkořích, které by mohla být napravena, neboť lidé mají sklony být přirození, když mluví s někým, koho považují za stejně bezmocného, jako jsou oni.

Trvalo to týdny. Jediný, s kým jsem to sdílel, byl Jeb, který se jevil, že souhlasí s většinou toho, co si myslím já. Dlouhé, bezesné noci plánování; dlouhé, opatrné dny hledání správných lidí, se kterými by se dalo promluvit, těch správných skulin v pancíři, které bylo dobré pomalu prorazit.

Nakonec přišlo rozhodnutí. Nejvyšší vedení – guvernér a velká část jeho týmu – mělo být vyměněno. Tvrdili, že se kolonie stabilizovala – což byla pravda – a že je nyní možné stáhnout hlavní vedení a nahradit je místními lidmi. To vše byla pravda. Nebylo ani zmínky o strašlivých selháních, které nastaly během krátké doby guvernéra v úřadu. To již nebylo důležité.

Zmiňovala se jména. Objevilo se moje; jednou, pak znovu, pak tolikrát, že mě hlasy pozvedly k moci.

***

Ještě nejsem úplně na vrcholu – ten patří Caldari – ale vystoupal jsem na jednu z nejvyšších pozic, které může Gallenťan v kolonii zastávat. Jeb je nedaleko za mnou.

Je to zvláštní doba. Naučila mě víc, než jsem kdy chtěl vědět o tom, jak se toto místo řídí, co je to za spletitý úkol tahat za nitky.

Meritokracie je opravdová, pozoruhodná věc. Je to něco, po čem jsme vždy toužili. Záleží na výkonosti. Jste-li dobří v tom, co děláte, jste odměněni; a jestli ne, jste odtlačeni, abyste udělali místo někomu, kdo vaši práci udělá. Je to prospěchářství, jež dle zákonů mělo povstat u Gallenťanů. To, že se tak nestalo, že vyvřela z té černé výhně, která je Caldarským korporátním světem, je svědectvím jejich schopnosti se přizpůsobit a naší největší pohanou.

A v tomto novém světě nám dovolují tvořit, takže nepřestávám přemítat o tom, zda dědictví Tibuna Hetha, toho nejvyššího vojevůdce Caldarského státu, a jeho tažení zničit Gallentskou federaci jakýmikoli prostředky, není dál dotahovaná do konce. Neboť převládly počty, které jsou stejné jako včera a dny předtím.

Kolonie funguje lépe než kdy předtím. Lid teď nic jiného nestrpí. Každému, kdo selže ve službě meritokracii a lidu na úrovni, jež je vyžadována, nesmí být dovoleno blokovat cestu ostatních.

Převládly počty. Znám Jeba od dětství.

A právě takto nás obracejí proti sobě. A já už ani nevím, jaké je to být Gallenťanem.