– Posaďte se, prosím.
***
Sedí na posteli s hlavou v dlaních. Všechna ta hraná statečnost vyprchala. Jeho ruce, nyní mnoucí oči, se cítí, jako kdyby mu již nepatřily. Cítily se jako duchové, připojení k němu nějakým zvláštním mechanismem, nad nímž on sám nemá kontrolu.
Nechce vzhlédnout, protože uvidí obrazy na zdech – ztracených milovaných, uplynulé slávy – a vzpomene si, jak je osamělý. Je tam někde i certifikát za práci v prostředí hlubokého vesmíru. Pracoval jako horník na asteroidech, což je velmi nebezpečná práce, byť dobře placená. Muži jeho rodiny pracovali stejným způsobem a většina z nich zemřela. Je posledním, z mužů, z rodiny, všeho. A brzy zemře také.
A přec… a přec ví, že na tom nezáleží, kdyby jen dovolil svému zármutku odpadnout jako stará kůže. Ale nechce to ve své mysli zničit, neboť by to jen znamenalo, že od toho utíká. Místo toho se soustředí; hledí dovnitř spalujícím pohledem, nutí se hledět osudu přímo do očí. Nemrká. Nemrká.
Po chvíli cítí, že něco pod silou jeho pohledu něco povoluje, a jeho nálada se přesunuje od litování se k účelu. Přijímá vtip života. Cítí, jak z něho mizí žal. Začíná cítit, že nic není nemožné.
Začíná očima brouzdat po prospektech.
Okamžitou odpovědí na většinu z nich je odhodit je do smetí. Není tam nic, co by pro něj mohly udělat, nic, co by změnilo věci, nic, co by mu mohly říci, aniž by to již věděl.
Když se dopracuje k navštívence Sester, téměř ji odhodí jako vše ostatní. Poté si všimne, co vlastně navštívenka hlásá.
Navštívenka obsahuje telefonní číslo a pod ním řádek, „Není to to, co si myslíte.“
Zamračí se a vytočí číslo. Když odpoví hlas a optá se ho, jak dostal informaci o kontaktu.
Na nějakou dobu zmlkne. Hlas trpělivě čeká. Pak začne vyprávět, kdo je a co se stalo.
***
Hlas vycházel z televize. Na obrazovce byl Svatat: jeho UI doktor. K lidskému doktorovi se nedostanete, pokud nejste kapsulýr, nebo nejste ochotni zaplatit přemrštěné poplatky.
– Obdrželi jsme výsledky testu krve, ohlásil hlas. Avatar pohyboval rty synchronizovaně s hlasem a neusmíval se. A právě tehdy věděl, že je to vážné.
***
Setkává se se Sestrou v kavárně. Nad šálkem čaje mu učinila nabídku.
„Doktoři jsou spolehliví,“ říká, míchaje čaj lžičkou, kterou poté odloží stranou. „Dávají tu navštívenku lidem, jejichž úplné profily – psychické, lékařské, ekonomické, všechno – se shodují s tím, co hledáme. Takže víme, že jste pro nás ten pravý.“
„A já teď potřebuji vědět, zda jste správní pro mě,“ odpoví a usrkne si kávy.
„Přesně,“ řekne a vytáhne z baťohu nějaké krabičky. Každá má velikost pěsti, jsou identické, vytvořené z mramoru. „To, co vám teď řeknu, může znít šíleně,“ pokračuje, „ale odteď budete muset mnohým věcem věřit. Ve vesmíru existují síly. Některé jsou dobré, některé zlé. I tajemné. A jedna těchto sil, zlá, se pokouší narušit různé spirituální linie, aby ovlivnila svět různými způsoby. Sestry připravily údernou jednotku, aby ji vykořenily.“
Hledí jí přímo do očí. „Nevěřím vám,“ říká. „Vlastně si myslím, že jste šílená a že tyto krabičky pravděpodobně obsahují oči vašich předchozích obětí či tak nějak.“
Ona potlačí úšklebek a seřadí před ním krabičky, všechny tři do řady. „Jednu zvolte.“
Učiní tak. Otevře ji. Krabička obsahuje malý mramor, purpurová a matný. V okamžiku, kdy jej uvidí, je zaplaven smyslem pohody. Obavy odtávají, zažehávají se v něm souhlas a radost, budoucnost, tak bezútěšná, se zdá být tou nejlepší věcí, která se mu mohla stát.
Ona zavře krabičku a pocit mizí. Otevře další dvě krabičky; jsou prázdné.
„Velmi málo lidí na to reaguje,“ oznámí. „Ale viděla jsem, co vy. Jste na ně naladěn, což znamená, že je můžete najít.“
„Co po mně chcete?“ optá se.
„Otočte se,“ řekne. Učiní tak a slyší, jak krabičky přerovnává. Nakonec se otočí zpět, ukáže na jednu krabičku, ta opět obsahuje mramor. Udělají to několikrát a vždy vybere správnou krabičku. Pokaždé, když je krabička otevřena, se cítí naživu a šťasten. A přec, když je zavřena, nepotřebuje víc; je spokojen s krátkým zábleskem. Zmíní se o tom Sestře a ta přikývne, zjevně potěšena.
„Nevím, co jste viděl,“ řekne, „protože pro každého je to různé. Já vidím sněhové vločky, jak v krabičce jemně víří. Jiní lidé vidí barvy, další o tom mohou vyprávět jen v pocitech. Vaše mysl si vybere to, co dokáže zpracovat.
„Chci, abyste opustil svůj život,“ řekne. „Pojďte s námi. Pomozte věci napravit. Neexistuje mnoho lidí, kteří mohou učinit to, o co žádáme vás.“
Stále si není jist. Ale no tak, pomyslí si, co ještě mohu ztratit?
***
– Výsledky nejsou dobré. Je mi to líto, řekla UI.
Věděl, že jí to líto není, je to lže. Ale v tu chvíli to věděl a přijal předprogramovanou odpověď jako malou útěchu.
***
Je na palubě lodi Sester. Jsou ve vesmíru s označením vysoké bezpečnosti a něco skenují. Začíná cítit hryzání netrpělivosti, ale potlačuje je. Je pravda, že již nemá času nazbyt, ale vše, na čem záleží, je, že každý okamžik myšlenek na zhoršení je okamžikem ztraceným. Rozhlíží se, snaží se vše zachytit tak, jako kdyby to bylo poprvé. Kovové stěny a zábradlí, světla ve stropě, tlumené šedi a zeleně nošené lidmi kolem něj. Je to spíše potlačené, a přec je to dokonalé, i kdyby jen kvůli tomu.
Ozývá se výkřik a posádka vybuchuje v oslavách. Našli stopu.
***
Seděl tam v šoku, zatímco mu AI říká, že ještě bude žít něco mezi šesti a osmnácti standardními měsíci. Není nic, jak by tomu mohli zabránit; v určitém okamžiku mozek jednoduše přestane posílat příkazy, aby se plíce nadechovaly a srdce stahovalo. Jeho mysl se rozhodne, že je čas se zastavit. Existují nějaké omezené pokusy s automatickým vybavením, typ vyjednavače, ale aby fungoval, ale za žádných okolností by se nesměl vyčerpávat, ani meditovat či odpočívat. Nepít, nikdy nedělat něco, co by mohlo způsobovat odchylky od normy. Nikdy nesledovat filmy, nikdy se nezamilovat. Nic.
– Je to volba mezi žitím a umíráním, řekla UI, a on to pochopil.
***
Loď ničí každého piráta, kterého na místě najde, a její senzory zachycují další stopu. Velící Sestra, ta samá, která jej naverbovala, je velmi potěšena. „Ne vždy to najdeme,“ řekne, „a i poté nemáme ponětí, zda nás povede na správné místo.“
Postupují dál.
***
– Existuje šance, že můžete žít déle. Šest až osmnáct měsíců je průměrná doba; neexistuje nic krom základních zákonů pravděpodobnosti, jež říkají, že nemůžete žít plný život.
Přemýšlel o tom.
– Takže bych mohl zemřít za deset let? Optal se.
– Ano.
– Nebo mohu umřít zítra, řekl.
– Ano.
UI jej na okamžik sledovala, pak řekla, že šance je, že to bude do roka a půl.
Neptal se, kolik lidí žilo za tuto hranici. Nechtěl to vědět.
***
Prošli ještě dalšími dvěma střety. Alespoň měli štěstí, že našli stopy, jež je zaváděly dál. Sestra mu řekla, že někdy stopa vychladne a pak se musí vrátit na první políčko.
Posádka se živě bavila mezi sebou připoutaná k sedadlům, čekaje na pilota, až vyřídí posledního piráta. Být nepřipoután uprostřed boje bylo jako riskovat zlomení vazu. Členové posádky po jeho stranách se hádali, zda je tohle druhý či třetí střet, jeden tvrdil, že první střet by se neměl počítat, zatímco druhý zastával stanovisko, že by měl. Byla to zcela nesmyslná hádka a on to věděl moc dobře. Bylo to něco, co jejich hlavám bránilo myslet na fakt, že každým okamžikem mohou zemřít, buď upáleni na škvarek, nebo okamžitě zmraženi na kost ve vesmíru s vybuchujícíma očima.
Pak se rozlehl výbuch, jak byl poslední pirát roztříštěn na kusy, a poté nastalo ticho.
Reproduktor zapraskal. „Tak to je vše, přátelé. Znovu jsme nalezli stopu, tentokrát to vypadá na mateřskou žílu.“
Se zatajeným dechem vyrazili osudu vstříc.
***
A pak, bez jakéhokoli varování, se začal smát.
UI byla vyvedena z míry.
– Chcete, abych se na okamžik vypnul?
– Ne, řekl, stále se dusíce smíchem.
Věděl, že to není šok, alespoň ne zcela. Bylo to přijetí faktu, který jej udeřil jako kladivo.
– Vše je teď jasné, řekl. Všechna pravidla se změnila. Velkolepý vtip konečně dorazil ke svému vyvrcholení.
UI zůstala zticha, ačkoli nevěděl, zda je to z úcty k mrtvému, nebo jen kvůli tomu, ž nemá žádné rutiny, aby se vypořádala s takovým druhem reakce.
– Vše je teď jasné, opakoval. Víte, měl jsem jednu příbuznou osobu.
– Vím, řekla UI.
– Moje prababička. Zemřela loni. Vždy jsem obdivoval její sílu, její vůli žít pro okamžik, jednoduchost, kterou ve věcích viděla. Vždy jsem se snažil osekat svůj život, aby se vyrovnal jejímu, odděloval jsem složitosti. Ale není to jen tak něco, co můžete dělat. Nemůžete vše ignorovat a nutit se myslet jednoduše.
Teď blábolil, ale nemohl přestat.
– Pravá jednoduchost a čistota účelu přichází jen v okamžiku, kdy čelíte všem složitostem, a prožili jste je dlouho – a dost hluboko – projdete jimi, jako kdybyste prorazili bariéru přímo na druhou stranu.
– A vy jste nyní prorazil bariéru? Optala se UI.
– Právě teď. Dosáhnete jednoduchosti ne tím, že utíkáte před složitostmi, ale jejich přijetím, vědomým vydáním se bystřinám života, a, smějíce se, pochopíte, že vše je nedůležité a nad vámi to nemá moc, že život je jedním velkým vtipem s naší smrtí jako vyvrcholením, a že nezáleží, zda je pro vás ten vtip srandovní, nebo zda bude dovyprávěn až do konce, to je srdcem humoru a srandy.
Přestal se smát a téměř lapal po dechu. UI na něj hleděla.
– Chcete nějaké prospekty? Optala se nakonec.
***
„Rozviňte se! Rozviňte se! Jedem, jedem, jedem!“
Vyběhli jako krev prýštící z rány. Kolem nich se prohnaly drony v bojové zuřivosti. Pilot zaměstnával piráty, držel jejich pozornost na sobě.
Všichni byli vlastnoručně vybráni agenty Sester. Každý z nich ihned míří ke stejné zničené lodi. Vypadá stejně jako stovky vraků kolem, ale oni vědí své.
Je první, který doběhne. Neukazuje se to na skeneru, to je jistota. Je to kulovitá věc, purpurová a matná jako mramor, jenž viděl, a překvapivě netečné. I když to není s ničím spojeno, zdá se, že se to nechce hýbat. Třem to zabere, než to uvolní, a až se jim to povede, cítí to, jako vytrhávání třísky z holé kůže, jako vytahování trnu z Božího oka.
Koule k němu volá, ale štěstí, jež nabízí, je protkáno zmatkem, cítí spodní proudy pochyb a šílenství. Ignoruje toto volání, jak nejlépe umí, soustředí se na přenesení věci na loď. Sestry mu řekly, že koule bude očištěna.
Instinktivně ví, že umístění předmětu mělo za cíl přivábit nešťastné cestovatele, vytvořit z tohoto místa smrtící past. Ale ve hře je víc než to. Lze cítit, že zakopli o temnou tapisérii a podařilo se jim vyříznout jedno z vláken.
Hledí na své ruce. Třesou se z námahy vyjímání koule. A cítí se znovu jeho součástí.
Ve svém skafandru se usmívá.
***
Laskavě přijal prospekty, vstal a tiše odešel z kanceláře vstříc svému životu.