Sprcha stříkala vodu na její skrčenou postavu. Kapky vody jí stékaly po tváři do šatů, jež je vpíjely. Nakláněla se vpřed a vzad, chladila si záda o kovovou stěnu a pak si je opět hřála v přívalu vody.

Jejím tělem probíhaly různé pocity, z nichž nejpřednějším byla únava. Nevěděla, zda to má přisoudit působení adrenalinu po událostech noci, nebo zda je to obvyklé duševní vyčerpání z práce v těžebních koloniích. Měla pocit, že by se tam mohla krčit navždy, smývajíce vše.

Nakonec ji začaly obtěžovat mokré těsné šaty, takže vstala a shodila je ze sebe, nechaje je tam, kde stála. Pohlédla dolů a všimla si pramínků krve, jež se vinuly od hromady šatů k výpusti. Povzdechla si a prohrábla si prsty vlasy.

Zazněl zvuk, někde předaleko. Ignorovala ho, zavřela oči a otočila tvář k tryskající vodě.

Zvuk pokračoval; byl to bzučící zvuk, jako mouchy ve sklenici. Atira si mnula spánky. Zvuk byl vytlačen klepáním, nejprve jemným, poté bušícím.

„Dobrá, přestaň, dobrá, dobrá, vzdávám se!“ řekla a vypnula sprchu. Vymáčkla kapky z vlasů, vykročila z koupelny a vstoupila do chodby, ani by se otravovala sebráním ručníku. Podívala se kukátkem v domovních dveřích a pak je otevřela.

Stál tam Caleb, její parťák. Caleb a Atira byli policisty v místním sboru policie těžební kolonie, a jejich parťáctví bylo vykováno ve křtu doběla rozpáleným ohněm. Člověk musel být zvláštní, aby setrval v této práci, naučil se, jak použít koloniální specializované a často brutální formy spravedlnosti. A bylo potřeba zvláštního člověk, jenž by vás podpořil, když se v tom učíte chodit.

Caleb se podíval na její tě, poté znovu zamířil k očím. Jeho tvář neukazovala žádný výraz, ani překvapení či zájem. Policejní partnerství vylučovalo všechno ostatní.

„Co?“ optala se.

„Řekl jsem si, že se ujistím, zda neděláš něco hloupého.“

„Jako?“

„Zachovávání důkazů. Vytváření povídačky, která bude znít nedůvěryhodně. To mi řekni ty.“ Odmlčel se. „Camráš na podlahu.“

Podívala se na zem, zabručela a zalezla do koupelny. Slyšela, jak Caleb vchází do bytu a zavírá za sebou dveře. Šel za ní, vstoupil do koupelny a jen na okamžik cítila bodnutí nervozity nad celou situací. Ale nevěnoval jí ani jeden pohled, místo toho vlezl do sprchy a uzavřel hlavní přívod vody. Pak se podíval na podlahu a hleděl na hromadu oblečení.

„Vyperu je,“ řekla.

„To bys měla,“ řekl. „A ne když je máš na sobě, nebo tady všude rozneseš krev.“

„No tak, neřvi, zklidni.“

„Kde je tělo?“

Stoupla si před něj s rukama v bok. „Hej!“ řekla. „Věříš mi, nebo ne?“

„To není otázka důvěry a na to ani nepotřebuješ odpověď. Je to otázkou profesionality. Udělali jsme, co jsme udělali, a musíme za sebou uklidit, nebo budeme mít problémy.“

„To všechno vím. Jen jsem si potřebovala vyčistit hlavu. Nejsem stroj jako ty,“ řekla s tonem, jenž byl napůl frustrací a napůl závistivým obdivem.

Přikývl. „Postarala ses aspoň o tělo?“

„Jo, spalovna. Jsem ráda, že jsem zase začala vzpírat. Mrtví jsou strašně těžcí.“

„Víš, měl jsem jít s tebou, ale musel jsem se ujistit, že jsme krytí. Alibi se nevytvoří samo,“ řekl.

Usmála se a položila mu ruku na rameno. „Vím. A cením si toho, Calebe.“

„K službám. Teď se prosím zabalíš do zatraceného ručníku či něčeho?“

Na to se usmála a pozdvihla ruce. „Dobrá, dobrá. Jdu na to, pane.“

Přešla do ložnice, aby si našla čisté šaty, a slyšela jeho hlas, jak na ní houkl, „A co psí známky?“

„V kuchyni!“ křikla na něj a slyšela, jak tam jde. Hodila na sebe nějaké domácí šaty a šla za ním do kuchyně, kde jej našla, jak stojí jak pařez a hledí do kovové misky. Obsahovala dvojici psích známek, jejichž kovový povrch byl částečně rozežrán.

„On byl pirát?“ optal se Caleb.

„Jo. Spatřila jsem je těsně předtím, než jsem ho hodila do spalovny. Pěkné věcičky, Dokáží přežít explozi, takže jsem se neopovážila je tam nechat. Zítra si z chemičky seženu nějakou kyselinu.“

„Co je s těmi chlapy?“ řekl Caleb napůl pro sebe. „I když se snaží sekat dobrotu, dostanou se do problémů. Nedostali jsme minulý měsíc dva podobný jako on?“

Atira se zamyslela. „No… jo, myslím, že to byli dva.“

„Dobře jim tak. Netuším, proč se tu objevují, ale důstojníkovi nikdo vyhrožovat nebude. Nevím, jak by to skončilo, kdybychom jim ustoupili.“

„A ty… ty přemýšlíš někdy, zda jsme nezašli moc daleko?“ optala se.

Caleb se na ni podíval. „Ne,“ řekl.

„Ne?“

„Kdyby nebylo nás, tohle místo by vůbec neexistovalo. Roztrhalo by se na kusy. Víš stejně dobře jako já, že ten typ lidí, který pracuje v těchto koloniích, není typem lidí, co by měli stabilní rodinný život či osobnost. Ti lidé mají vyšší práh na vše, včetně bolesti a krutosti. Normální lidi můžeš přesvědčit, tedy někdy, ale tihle chlapi to nepochopí, pokud je tvrdě neudeříš. A někdy musíš zajít i dál. Tenhle chlap nás sledoval, vyhrožoval ti a vyprovokoval boj. Tenhle druh věcí tu nemůžeme povolit, a tenhle chlap, ten byl nikdo. Nikomu nebude chybět.“ Chytl ji za ramena a hleděl jí přímo do očí. „Nikdy o sobě nepochybuj, jo? To dokáží vycítit. Nezáleží na tom, co uděláš, nebo jak daleko zajdeš; záleží na tom, jak zareaguješ a že nikdy nezaváháš. Nemůžeš se zmýlit. Pamatuj si to. Nikdy se nemůžeš zmýlit.“

Vrátila mu pohled a přikývla. „Díky, to jsem potřebovala.“

„Dobrá. Budeš v pořádku?“

„Jistě. Jen to musím rozleptat a vše bude pryč.“

„Dobrá. Skvěle.“ Caleb si promnul šíji a povzdechl si. „Poslouchej, postarej se o sebe. Mířím zpět, zajisti, že jsme někde jinde. Uvidíme se pak.“

„Díky, Calebe,“ řekla, když se vzdaloval.

Poté, co odešel, se Atira na chvíli chytla kuchyňské desky a zhluboka a pomalu dýchala. Stále se cítila ve špatné náladě, ale to nejhorší z ní zmizelo. Calebova přítomnost stačila; jeho jasnost úmyslů soustředila její vlastní.

Zvonek u dveří se znovu rozbzučel. Atira se usmála, přešla ke dveřím a otevřela je, připravena Calebovi říci, že se pro něj podruhé nesvlékne. V okamžiku, kdy chytla kliku a začala dveře otvírat, pochopila, že vlastně neví, kdo za dveřmi je, a téměř dveře zavřela před obličejem spíše zakřiknutě vypadajícího muže.

„Atira Malkaanen? Pardon, vyrušuji?“ optal se.

„Ano na první, ne na druhou,“ řekla a prohlížela si ho od hlavy k patě. Byl to muž ve středním věku, ani postavou ani oblečením horník, a vypadal docela neškodně. I tak, uvažovala, vypadali tak i ostatní.

„Jsem inspektor zdrojů,“ řekl muž. „Jmenuji se Johan Serris. Jak možná víte, jsou tu starosti o možném úniku vody v oblasti. Strašně moc se snažíme najít zdroj a teď už hledáme jakýkoli záblesk v našich senzorech, bez ohledu, jak význačný. Ehm, nevšimla jste si nějakého průsaku ve vašem bytě?“

„Byla jsem ve sprše,“ odpověděla Atira. „Mohlo by to způsobit?“

Johan si povzdechl a vypadal poklesle. „Ach. Ano, myslím, že mohlo.“

Trochu si pohrával s lemem košile, pak si toho všiml a rychle vrazil ruce do kapes.

„Přejete si ještě něco jiného?“ zeptala se Atira.

„Mno… vím, že je to trochu otrava, ale mohl bych se u vás porozhlédnout, jen tak pro jistotu? Jestli neřeknu šéfovi, že jsem to obhlédl, i kdyby jen zběžně, bude mít mou hlavu.“

Atira zaváhala, ale pak se rozhodla, že bude lepší ho nechat se porozhlédnout, jinak to způsobí nějaké podezření, byť malé. „Jistě, poslužte si,“ řekla a než mohl zareagovat, rychle odešla z dohledu do kuchyně, kde tiše sebrala psí známky zavražděného muže a skryla si je do kapsy.

Johan ji následoval a tiše se rozhlížel. „Máte to tu pěkně uklizení,“ řekl.

„No, znáte nás ženy,“ řekla s vynuceným úsměvem.

Johan přikývl a usmál se, čímž ukázal, že neví. Následoval ji do kuchyně a rozhlédl se, jeho pohled přešel přes prázdnou kovovou misku bez zastavení. Otočil se a vkročil do obývacího pokoje, nic zajímavého tam nenašel, pak jen nakoukl do ložnice a ustoupil bez komentáře.

„Tak, myslím, že jsem tu hotov,“ řekl a tleskl rukama, usmívaje se širokým úsměvem někoho, kdo nechce být na jeho místě.

Atira přikývla, opětovala úsměv a vyrazila k chodbě očekávajíc, že ji Johan bude následovat. Nejprve ano, ale když prošli kolem koupelny, řekl, „Ach, na to nesmím zapomenout!“ a než ho mohla zastavit, vlezl dovnitř a rozhlédl se. Vlítla za ním, vymýšlejíc odvedení pozornosti, ale podle toho, jak ztuhl, bylo už pozdě.

„Co to u Země je?“ optal se.

Byla plná nutkání chytnout toho malého chlapa a prohnat jeho hlavu stěnou, ale bojovala s ním a snažila se rychle vymyslet výmluvu.

„Tomu nevěřím,“ řekl. To si tady perete šaty?“

Přinutila se podívat na zem, předstírala poddajnost a kousla se do rtu, aby skryla úsměv, jenž se chtěl prodrat ven. “… Ano,“ dokázala nakonec ze sebe vysoukat. „To ano. Přesně. U bohů, jak trapné.“

„Paní Malkaanen, ač pochybuji, že tento váš zvyk má cokoli do činění s úniky vody, jistě tomu nepomáhá. Máme tu průmyslová prádelny, kde se o vaše prádlo postarají hned. Proč je nevyužíváte? Proč byste vůbec chtěla plýtvat vodou a dělat to doma?“

Když Johan mluvil, hleděl přímo na ni. Pak opět mrknul na hromadu šatů, aby si všimnul malého čůrku krve, jak se vine od hromady k výpusti.

Jeho oči se rozšířily a otočil se k Atiře, aby něco řekl, ale tentokrát byla připravená.

Trošku snížila hlas a řekla, „Byla to nehoda. Dostala jsem to předčasně.“

Johanova ústa se s cvaknutím zavřela. Několikrát zamrkal a jeho ohryzek poskočil. Pak řekl, „Jasně, dobrá, Myslím, že jsem tu skončil. Ehm, pokud se to znovu stane, já… no nic. Dělejte, co musíte.“

S vážností se usmála. „Díky. Určitě.“

Inspektor odešel a Atira za ním zavřela dveře. Dívala se klíčovou dírkou, a jakmile viděla, že odešel, opřela se o dveře a zhluboka vydechla. Tak, pomyslela si, tohle bylo příliš těsné, ačkoli díky tomu má teď někoho, kdo se pravděpodobně zaručí za její nevinu, když k tomu dojde.

Znovu si prsty prohrábla vlasy, snažíce se rozplést uzly. Někdy si bude muset pořídit hřeben. Možná i nějaký krém na obličej, který byl vodou vysušen. Být jako dáma. Mít věci pěkně srovnané, nejen je někde odhazovat. Jako Caleb, jenž měl zrovna moc práce zajistit oběma alibi na dobu vraždy muže.

Bylo to, dumala při cestě do ložnice, docela nespravedlivé, že takhle musí hrát na důvěru lidí.

Poklekla před šatník, otevřela jej, nahrábla malou krabičku, jež byla skrytá za botami a kabáty. Byla těžká a při vytahování její obsah cinkal. Sejmula víko a dala psí známky k mnoha dalším.

Dnes mají lidé příliš moc důvěry.