Fermar hleděl naposledy na slunce. Jeho dům byl na jednom z nejlepších míst na asteroidové těžební kolonii, takže když stál u okna obývací místnosti ve večerních hodinách, mohl vidět všechny lodě, které přilétaly i odlétaly.
Jedna právě zadokovala. Fermar se zhluboka nadechl, zatajil na dlouho dech a pak pomalu vydechl. Jeho vlasy byly téměř všechny šedé a jeho ruce byly drsné a vrásčité, přesně jak se hodilo pro muže, který pracoval celý život v koloniích. Všiml si svého odrazu v okně, vykreslený na hvězdnaté černotě. Zdálo se, že se usmívá.
Ozvalo se zaklepání a zvuk někoho, kdo otvírá vnější dveře. Mužský hlas ohlásil, „Je tu, pane,“ a další hlas řekl, „Díky. Dojdu dovnitř sám.“ Ten druhý hlas byl mnohem chraplavější než ten první, opotřebovaný, ale ne grandiózní. Pak se ozval zvuk zavírání dveří.
Do obývací místnosti vstoupil muž. Byl oděn černě, stylem v docela klasické módě, vlasy tmavé a vlnité; nápadný, ale přec ne pozoruhodný. Byl mladší než Fermar o nejméně třicet let, ale nenesl se s tou samou nadřazenou jistotou. Fermar se pohyboval jako člověk uvyklý na silnou gravitaci; tenhle se plížil jako někdo, kdo očekává, že jej kdykoli může obloha vysát.
„Terdene,“ řekl Fermar.
„Ahoj, Fermare,“ odpověděl Terden.
„Vypadni.“
„Není to tak, jak si myslíš.“
„Vypadni.“
„Mám pro tebe nabídku.“
„Mám nabitou zbraň. Vypadni.“
Terden došel k pohovce, posadil se, rozepnul si kabát a odložil rukavice. „Já… chci ti pomoci,“ řekl.
„Chceš udělat mnoho věcí, ale pomoc nebude na tom seznamu nijak vysoko.“
„Já… chtěl jsem se s tebou sejít v potají, ale byl jsem zatčen hned, jak jsem sem vstoupil.“ Jeho šeptavý hlas byl zvláštně modulovaný; začínal pomalu, získával na síle a pak spěchal k zakončení věty, jako kdyby se značil zaběhnout za smysl slov. „Bezpečnost je tady nějak tuhá,“ dodal.
„Samozřejmě.“
Terden si projel rukou husté vlasy. „Takže víš, proč jsem tu.“
„Vaše bestie přicházejí,“ řekl Fermar. „Četl jsem hlášení. Usazují se v oblasti, unášejí lidi. Stejně jak to dělaly kdysi.“
„Právě kvůli tomu jsem tady,“ prohlásil Terden. „Vyslechni mně, ale prvně se posaď, prosím.“
Fermar na něj chvíli hleděl, pak přešel ke křeslu naproti pohovce a posadil se.
„Máš pravdu. Lidé, pro které pracuji… přicházejí, rozpínají se a potřebují nové rekruty, ale nikdo nemusí přijít k újmě. Ty sám bys z toho mohl vyjít zcela nedotčen.“
„Každý dojde k újmě, když přijdou Sanshové,“ řekl Fermar.
„Nechceme bojovat a nechceme, aby lidé umírali,“ ignoroval Terden komentář. „Ty a já, my se známe. Ty si pamatuješ, co se stalo posledně, a já nechci, aby se to opakovalo. Chci, abys nám vydal tuto kolonii a přesvědčil lidi, aby se vzdali, abychom mohli přijít tiše a bez krveprolití.“
„Ty víš, co se stalo za Roků soužení,“ řekl Fermar. „Tak proč jsi sem vůbec přišel?“
„Protože si pamatuji Roky soužení a také dobu před nimi. Pamatuji, jak jsem byl na dlouhou dobu přijat, když jsem neměl kam jít, a pamatuji si na rodinu, která mi ukázala hodně vlídnosti, když jsem si ji vždy nezasluhoval.“
„Pěkně natvrdo, nezasluhovals,“ zavrčel Fermar.
„A pamatuji si Karlu,“ řekl Terden.
Fermar vyskočil, jako kdyby byl uštknut, spaloval Terdena pohledem a skoro chtěl něco říci, ale zaváhal a pak tam jen tiše stál. Nakonec vypadal, jako kdyby z něho vyšel vzduch, a ztěžka se posadil.
Oba muži nehybně seděli. Po nějaké době Fermar řekl, „Pití je ve dřevěné skříňce, v salónku. Bez ledu.“
Terden vstal a odešel do vedlejší místnosti. Ozvalo se cinkání skleniček, pak se vrátil a předal Fermarovi pití, zatímco jednu skleničku si ponechal. „Byla tam jej jedna láhev,“ podivil se.
„Nefušuji moc do alkoholu,“ řekl Fermar. „Jen pro hosty.“
„Jsem tu vždy rád hostem,“ usmál se Terden a usrkl, aby se pak zašklebil. „To je síla.“
Fermar držel sklenici v napřažené ruce, jako kdyby na ni zapomněl. V očích měl vzdálený pohled. „Proč jsi o ní začal mluvit?“ zeptal se.
„Když sem přijdeme, kdo asi tak bude v čele?“
Fermar položil sklenici a hleděl na Terdena.
„V těžkých časech jste mi všichni moc pomohli,“ řekl Terden. „Ale to už je pryč. Teď je nová doba. Vzpomeň si na Melvueho.“
„To jméno znovu nezmiňuj,“ řekl Fermar chladně.
„Bylo to… vyvrcholení Roků soužení, nebudu předstírat, že se tento pojem nevztahuje na Sanshy, protože ti přišli, když už tak bylo všechno dost špatné. Takže co se stalo? Vůdce těžební kolonie je jednou v noci kontaktován ve svém domě průzkumníkem, jako jsem já, a dostane nabídku, stejnou jako teď ty, a tuto nabídku přijme. My… přijdeme, bez úmyslů na násilí, ale pak si někteří lidé vezmou do hlavy, že chtějí bojovat. Tak bojují a je jim ublíženo, některým se podaří uniknout a jiným ne, vše kvůli tomu, že vůdce kolonie se snažil s námi rozumně domluvit, zatímco jiní lidé se rozhodli špatně.“ Terden se naklonil. „Tohle se nemusí stát znovu.“
„Že to ze všech lidí říkáš zrovna ty.“
„Oni přicházejí, Fermare,“ řekl Terden. „A nyní jsi vůdcem ty. Ale já vím, že ty dokážeš své lidi držet pod kontrolou, takže ti nabízím stejnou dohodu, jakou oni nabídli kdysi.“ Zaklonil se a čekal na odpověď. Když žádná nepřicházela, dodal, „Víš, nedělají to takhle vždy. Někdy… prostě jen přijdou, zvláště když hladoví po lidech, a věř mi, když teď kapsulýři ztenčují jejich řady, jsou teď obzvláště hladoví. Ale já tě znám, takže jsem zažádal, abych sem mohl přijít, abych věci urovnal.“
Fermar řekl, „I tentokrát bychom mohli bojovat. Mám kontakty a slyšel jsem o příchodu Sanshů. Zaopatřil jsem nás zbraněmi.“
„To je hloupé,“ řekl Terden. „Hloupé a sebevražedné.“
„Mají mou dceru. To víš,“ odpověděl Fermar. „Vy lidé jste na druhé straně všeho.“
Umlkli. Terden se rozhlížel. „Jo, vím. Díky za připomínku. Snažím se ti pomoci, ty nevděčná stará fosilie.“ Opětoval Fermarovi pohled. „Nechtěl jsem vynášet na pořad dne rodinu, ale když už jsme u tohoto tématu, jak se daří tvé ženě?“
„Je mrtvá,“ odpověděl Fermar.
„To opravdu? A právě proto tu nemáš žádné její fotografie?“ zeptal se Terden. Mávnul rukou ke stěně. „Vidím fotografie tvé dcery, ale ne manželky. Není to překvapivé?“
Fermar mlčky seděl. Terden dodal, „Myslím, že pro tebe je mrtvá. Což je obvykle trošku odlišné, ačkoli to teď vychází obdobně. Kdy jsi ji ztratil? Po našem příchodu? Dlouho poté?“
„Proč se na to sakra ptáš?“ zeptal se Fermar.
„Protože… jediný člověk, který pro tebe něco znamená, je nyní Karla, a já nevěřím ani na okamžik, že jsi vůdcem kolonie, protože jsi tak chtěl. Je to proto, že jsi rozumný člověk s dobrou hlavou mezi rameny, který toho již tolik ztratil, že nyní jen chce čekat, než jej život dožene a sežere poslední dech.“
Terden znovu upil a tiše dodal, „Mohl bys Karlu vidět.“
Fermar se nadechl. Své vlastní skleničky se ani nedotkl; sáhl po ní, zaváhal, pak jí uchopil, ale nezvedl, držel se jí jako závaží. „Co že jsi řekl?“
„Nemohu zaručit, že spolu strávíte víc času, ale alespoň se znovu setkáte. Je v dostatečně blízké oblasti, takže by sem mohla být přivedena, a já jsem Sanshovi řekl o jejím spojení s tebou. Ale tohle se nestane, budete-li bojovat.“
„Takže oni nepošlou Karlu, když budu bojovat?“
„Ach, oni rozhodně pošlou Karlu, když budete bojovat. Se zbraní v ruce. A tohle bude první dům, do kterého vstoupí. Zadokují, obsadí to tu, ale nevstoupí do žádného domu, dokud nevstoupí do tvého, vytáhnou tě ven a proženou ti kulku mozkem. Udělají z tebe příklad.“
Fermar na chvíli Terdena sledoval a pak řekl, „Věřím ti. A když už o tom mluvíme, ten zavšivenej podvodnej vůdce kolonie, jehož jméno jsi předtím zmínil. Jak se mu daří?“
Terdenův tón hlasu se změnil z konfrontačního na vysvětlovací. „Melvue učinil správnou volbu, takže se mu daří dobře, těší se ze života.“
„Opravdu?“
„Absolutně,“ řekl Terden bez zaváhání.
Fermar odpověděl, „Víš, je to zajímavé. Protože naposledy, co jsem ho viděl, byl připoután k židli ve zvukotěsné místnosti a moc života v něm už nezbývalo.“
Terden, zrovna upíjející ze sklenice, ztuhnul.
„Máš pravdu,“ pokračoval Fermar. „Učinil správnou volbu, tehdy, když byl vůdcem kolonie. Bylo to jeho právo, nikoho jiného. A my jsme na to nezapomněli.“
Fermar se sklenicí v ruce pomalu vstal a došel k Terdenovi, přímo se nad ním tyčil. „Ztratil jsem Karlu, kterou jsme mi vy vzali, a ztratil jsem svou ženu, která nedokázala vydržet ztrátu a následky. Sanshové mi zvali vše, a ten mizerný výsměch lidské bytosti, kterou jsme měli za vůdce kolonie, jim vytyčil cestu.“
Vylil obsah své sklenice na podlahu vedle Terdena, který střelil pohledem na svoji sklenici a pak vzhlédl se zmateným výrazem.
Fermar pokračoval, „Celé roky jsem ani nemohl normálně myslet. Ztratil jsem Karlu a chtěl jsem ji zpět za každou cenu. Získal jsem kontakty, potuloval se kolem a začal jsem se dovídat o lidech, kterým sloužíš, ale nebylo nijak možné se k ní dostat, ba ani odhalit, kde je.“ Přiklonil se blíž. „Nakonec, po dlouhé době, jsem vystopoval našeho starého vůdce kolonie. V té době byl špiónem, pracujícím pro vás v jiné kolonii, hlásil její rozložení a přibližoval se k jejím představitelům.“
Terden chladným tónem řekl, „A ty jsi ho odhalil. Aby byl mučen a zavražděn.“
„Během čehož jsem odhalil, že život mezi Pravými otroky není nijak potěšující. Vlastně je přímo prohnilý. Jste unášeni a předěláváni do nemyslících tvorů, podřízených rozmarům jediné osoby, která si k srdci nebere vaše vlastní zájmy, a nakonec vás dovede k šílenství. Nezáleží na tom, jakou úroveň implantátů máte; existuje určitý práh, za nímž se začnete bouřit proti nedostatku svobodné vůle, a nakonec vaše podvědomí pochopí, že je v pasti. V dlouhém běhu času je to převelice bolestivé, ačkoli příznaky se objevují neobvyklými způsoby. Nikdy jsi nepřemýšlel nad tím, jak ochotně tito lidé umírají pro svého pána? Člověk by si myslel, že ani tyhle udělátka nejsou schopna vymazat pud sebezáchovy. Ale jakmile jste otroky příliš dlouho, zjevně chcete jen a jen zemřít.“
Terden si zavdal dlouhý, pomalý lok. „Jsem dokonale… v pořádku,“ řekl.
„Vy průzkumníci mají větší autonomii než zbytek,“ odpověděl Fermar. „Tebe si chtějí držet jen v evidenci, ne ovládat tě. Prohlédnou si tě a zjistí, že jsi členem toho vzácného plémě, které se k nim přidalo dobrovolně. Jsi v bezpečí,“ odplivnul si.
Terden na něj hleděl se zatnutými zuby. „Je s tím vínem něco špatného?“ řekl nakonec, kývnul hlavou směrem k louži alkoholu na podlaze a pozdvihnul svou sklenici k ústům.
„Ach, je otrávené,“ řekl Fermar.
Terden ztuhnul s vínem ve svých ústech. Pomalu polknul a pak řekl, „Vždyť mám půlku sklenice v sobě, Fermare.“
Fermar se podíval na rozlévající louži na podlaze. Terden se podíval na to samé místo a přitom upustil vlastní sklenici. Když pak Terden znovu pohlédl na Fermara, měl starý muž v ruce pistoli.
Terdenovy oči se rozšířily a on se začal zvedat, ale Fermar na něj vystřelil, prvně do kolena, pak do obou ramen. Terden padl na podlahu, křičel, a Fermar si u něj pokleknul se slovy, „Než upadneš do šoku, chci ti něco říci. Vím, že se to k Sanshům nedostane, neboť nepoužívají přímé spojení se svými průzkumníky.“
„Zaprvé, víno otrávené nebylo. Chtěl jsem tě trochu zpomalit, zpohodlnět a nakonec odvést tvou pozornost. Což je komické, neboť tohle je přesně to, co dělají vaši druhové, když se chtějí vrhnout na nevinné lidi.“
„Zadruhé, vím, že Karla je v tomto regionu. Je tu už nějakou dobu. Trvalo hodně dlouhou dobu, než jsem pochopil, že jí stěží mohu jít hledat, a kdybych se o to pokusil, buď by mě zabili, nebo ji převeleli někam, kde ji nenajdu.“
„Takže ji přivádím k sobě.“
Terden mlčel, měl dost práce lapat po dechu.
Fermar vstal a zaúpěl úsilím se zvednout. „Jakmile všichni-“ Zaváhal, pak vpálil střelu do Terdenovy ruky. Terden vykřikl a jeho ruka, kterou sahal do svého oblečení, opět vyklouzla. Z jeho ruky se vykutálela malá tabletka.
„Nech sebevražedné dávky na pokoji, děkuji. Chci, aby sis tohle poslechl.“ Fermar se doloudal ke křeslu, ale dál hleděl na Terdena. „Celá tahle kolonie je prošpikovaná výbušninami.“
Terdenův škleb se změnil v překvapení, hleděl na Fermara v upřímném šoku. „Jsi šílený,“ prohlásil.
„Všichni odešli, tedy skoro všichni. Věděl jsem, že vy lidi přicházíte ještě dřív než ty. Stále mám své kontakty, navíc sleduji sluneční větry. Když mě jmenovali vůdcem, řekl jsem jim o svých zkušenostech se Sanshy, a jednou z prvních věcí, kterou jsem udělal, aby vytvoření únikového plánu pro případ, že se tví zaměstnavatelé rozhodnou vtrhnout do oblasti. Což oni učinili, po docela dlouhé době, a já jsem nechal své lidi začít s výcvikem.“ Zamířil zbraní na Terdena a jeho oči se zúžily. „Když jsem zjistil, že ty, ze všech těch lidí, jsi byl vyslán do této části vesmíru, věděl jsem, že nebudu muset dlouho čekat, a že ty budeš tím, koho vyšlou. Když jsem se doslechl, že jsi konečně na cestě, spustil jsem plán a všichni odešli tiše a efektivně. Jediní lidé, co tu ještě jsou, patří do nouzové posádky, a až my to tu skončíme, i oni odejdou. Nikoho tu ty vaše zombie nedostanou. Nikoho.“
„Tvá dcera… sem přijde, „řekl Terden. „Přijde do tvého domu, se zbraní v ruce, a jestliže se nevrátím, nikdy ji zpět nedostaneš.“ Pod Terdenovým tělem se šířila louže krve, jeho hlas se chvěl vyčerpáním.
„Ach, dostanu. Ale ne tím způsobem, jak si myslíš,“ odpověděl Fermar. Opět vstal a došel k Terdenovi, tentokrát však pokleknul na jeho zraněnou ruku. Terden zasyčel bolestí, ale přinutil se mít oči otevřené a hleděl jimi přímo do Fermarových očí.
Fermar pokrčoval, „Jakmile je někdo unesen Sanshy, upraven na Karlinu úroveň a ovládán tak dlouho jako ona, není již cesty zpět. Jedinou věcí, kterou nyní pro ni mohu učinit, je ukončit její neštěstí, stejně jako mé, a také všech, které vy vyšlete na tento mizerný šutr. A jestliže to nedokážu já, z jakéhokoli důvodu, pak to dokáží výbušniny.“
„Vrahu,“ zakrákal Terden.
„Ano,“ odpověděl Fermar klidně. Terdenův výraz mu ukázal, že takovou reakci neočekával. „Poté, co můj tým odejde, všichni zde zanechaní tu zemřou,“ řekl Fermar.
„Včetně mně,“ dopověděl Terden, odkašlal si a sípavě dýchal.
„Včetně tebe.“
„Opravdu jsi zahořklá, mstivá a stará fosilie, že?“ dostal ze sebe Terden, snažíce se posunout tak, aby dál mohl hledět na Fermara. „A ztratil jsi vše. Zkusil ses vzbouřit kdysi dávno, když jsi měl skvělou šanci zachránit všechny, na nichž ti záleželo, ale selhal jsi, takže nyní chceš svou práci dokončit a zajistit, že jsou všichni mrtví!“ Pozdvihl s úsilím hlavu, ale ramena mu nedala žádnou oporu, takže s těžkým dýcháním klesl znovu na podlahu, přičemž jeho zdravá ruka se sevřela v pěst.
Fermar se nad tím zamyslel a pak řekl, „Dokončuji to, co je třeba dokončit. A konfrontuji něco, co nikdo jiný nechce, což je lekce, kterou jste se ty i mnozí další měli naučit již kdysi dávno. Kdyby nebylo lidí jako ty, ty a ten starý vůdce kolonie, nikdy bychom neměli takovéto situace a já bych neztratil svou dceru.“
Nepřišla žádná odpověď.
Fermar si povzdechnul, zamířil pistolí a střelil Terdena do hlavy. Terden sebou při dopadu střely cuknul a pak nehybně ležel v louži své krve.
Fermar položil zbraň do křesla, pak přešel ke komunikační konzoli a aktivoval ji. „Dokonáno,“ řekl.
Krátce poté vstoupilo do místnosti několik mužů. „Jste v pořádku, pane?“ optali se ho.
„Jo, všechno je potvrzeno,“ odpověděl. „Díky, že jste počkali. Byli jste blízko?“
„Prakticky před dveřmi,“ odpověděl jeden z nich a zašklebil se. „Bez obav, neposlouchali jsme. Poté, co jsme uslyšeli výstřel a jeho křik, věděli jsme, že jste ho dostal.“
„Dobrá. Zbavte se těla, prosím, pak nastupte do lodí co nejrychleji. Máte trochu času, ale ne moc.“
Muži přikývli a odnesli Terdenovo tělo z místnosti. Fermar se otočil a chtěl odložit sklenice, když uslyšel, jak se všichni vracejí. V tichosti k němu došli a každý si s ním potřásl rukou. Pak odešli.
Fermar se posadil a čekal. Kdyby s Terdenem prohrál, tito lidé by to po něm převzali, přičemž by aktivovali automatické spouště, které by odpálily výbušniny v okamžiku, kdy se Sanshové dostanou do kolonie.
Nyní, když se jeho podezření prokázaly, bylo třeba jen čekat. I kdyby se mu teď něco stalo, spouště budou dál fungovat, ale on sám doufal, že se dožije exploze. Doufal, že uslyší zaklepání na dveře a spatří další povědomou tvář, i kdyby jen na okamžik, než to všechno skončí.