Jmenuji se Janus Bravour. Je mi třicet dva let. A brzy zemřu.

Místnost přede mnou je obrovská. Patřila vysoce postavenému caldarskému řediteli, který, stejně jako většina jeho druhu, byl na opačné straně barikády během vzpoury. Měl bych raději menší místnost. Místnost této velikosti znamená, že nedokážete vidět vše kolem sebe, nedokážete obsáhnout veškeré události, jež se dějí v jejím prostoru. A to je důležité. Když jste členem vedení Caldarského státu, musíte obsáhnout veškeré události v jejím prostoru, jinak se vymknou kontrole.

Tato místnost se vymkla kontrole.

Vykuchali jsme okázalejší architekturu – můj vůdce a vládce státu Tibus Heth si velice užil to potěšení vytrhat klece, v nichž byly šelmy, a svařit je v bednu, jež nyní slouží jako nová kancelář toho ředitele – ale základy, méně brané pomíjivosti, které byly opravdu Caldarské, jsme ponechali. Zůstal písečný vodopád a laseroví ptáčci, kteří prolétají vzduchem, a tiché znaky, vrhané na podlahu, jež se mění z jednoho významu na jiný.

Jmenuji se Janus Bravour. Sedím v místnosti s písečným vodopádem, jenž stéká po jedné stěně, písek šumí, jak stéká neviditelnými stružkami pod podlahu.

Rekonstrukci jsem schválil. Beru život vážně, jak musím v těchto vážných časech. Jsou mezi námi i tací, co považují život za pouhý vtip. Pohrdají prací, kterou jsme vložili do přestavění této říše, rozebírajíce jí, abychom ponechali jen čistotu našeho Státu, a chtějí jen vidět život, jenž se vrací do starých kolejí. To jsou naši nepřátelé a ty beru velice vážně.

Ptáčci poletují nevšímavě vzduchem. Jejich pohyby mi dávají trošku naděje, ač možná poblouzněnou. Všímám si, že vždy létají ve dvojicích či hejnech. To jsem nikdy nespatřil.

Jmenuji se Janus Bravour a jsem hlavní operační úředník celé říše. Jsem pobočníkem nejslavnější osoby světa, občanského revolucionáře jménem Tibus Heth. Pod Hethovým vedením jsme svrhli vedoucí těleso naší říše, opět jsme získali planetu, jež je naší kolébkou, a vyrazili jsme do války.

Tibus Heth má mnoho nepřátel. Tak, rozšířeně, je mám i já.

Heth je impulsivní člověk, ovládaný hlomozícím spodním proudem emocí. Je skvělým vojenským stratégem, ale jeho expertízou je bojiště, v kouři a krveprolití. Tichý boj, který probíhá v každodenních záležitostech vedení říše, nechává, abych řekl pravdu, na mně.

Podporuji Hetha a to, čeho dosáhl, a vsadil bych na něj život. Ale nejsem impulsivním člověkem, což je důvod, proč doplňuji jeho vládu, a tak já a on se nikdy nepodíváme do očí. Sloužím zájmům Státu, stejně jako Heth, ale necítím, že sloužím po jeho boku. Každý z nás táhne Stát určitým směrem a tímto tahem je toto neustálé hnutí stále na stejném místě, díky čemuž má Stát sílu dál existovat.

Kdybychom byli milenci, což nejsme, vedli bychom teď naši sdílenou domácnost a přemýšleli bychom, zda přátelství a sdílené ideály nás přenesou hádkami v časech nadcházejících.

Závidím ptáčkům jejich synchronizovaný let. Kdybych zkusil to samé, okamžitě bych zemřel. A přec musím zůstat v nějakém druhu pohybu, bez ohledu na to, jak nehybně se zdám. Okamžik, kdy se přestaneme hýbat, přestaneme být životaschopnými lidmi a staneme se oživenými slupkami, tiše čekajícími na smrt.

Nyní vše vidím tak jasně. Předpokládám, že vychází z toho osobního odhalení, které mám z vlastní smrtelnosti. Zemřu, a tak má mysl zabírá každičký poslední detail, který může, než přijde finální rozhodnutí.

Vidím to příliš jednoduše. Ale kvůli daným okolnostem myslím, že je to omluvitelné.

Kromě ptáčků, znaku a vodopádu – které jsou vždy v nějakém ohledu nehmotné, takže je nepočítám k nábytku této místnosti – tu není nic kromě zavřených dveří na druhé straně a stolu, u kterého sedím. Okno za mými zády vrhá pěkně teplý stín na mé pracovní místo, a já vím, že kdybych se otočil, spatřil bych slunce. Snažím se odolat tomuto pokušení.

Na stole jsou tři věci. První věcí je skleněný válec postavený na malé, černé základně. Válec je přibližně o délce a šířce mé dlaně. Uvnitř jsou propojené spirálovité trubičky, podobné vláknům DNA vetkaných do tapisérie, a v těchto trubičkách jsou dvě kuličky stříbřité kapaliny podobné rtuti. Obě kuličky neustále protékají trubičkami, putují jimi navzdory gravitaci a setrvačnosti. Při své cestě se kolem sebe otáčejí jako elektrony kolem jádra, navždy svázané a přec v odstupu. Nikdy se nespojí, ani jedna s druhou, ani s neviditelným jádrem, jež obíhají, a nikdy se nezastaví.

Napadá mě, že já ani Heth nikdy opravdu nebudeme součástí Caldari Prime. Obíháme ji, udržujeme jádro v rovnováze. Kdybychom měli padnout, jádro nebude narušeno, pokud někdo jiný nastoupí na naše místo. Opravdu doufám, že nastane tento případ.

Druhým předmětem na mém stole je obrázek, vyfocený z vesmíru. Pozadí je kaštanové barvy, napůl mezi krví a rzí. V popředí, jestli lze takový pojem vůbec použít na věc tak důležitou, je bílá koule vykládaná zlatými světly a zmraženými masami mraků. Je to Caldari Prime, jádro mé existence.

Třetím předmětem je zpráva, zelenavá zář mihotající se ve vzduchu nad stolem. Sedím smrtelně nehybně ve svém křesle. Jen oči se hýbají. Vše, co jsem kdy učinil, mě přivedlo k tomuto okamžiku: Sedím tu nehybně ve své kanceláři a čtu si zprávu o své smrti.

Tato zpráva je od neznámého odesílatele, nemám vůbec pochyby, že když ji někdo bude později hledat, zjistí, že zmizela. Neobviňuje, dokonce ani nekárá. Je řízná, jasná a upřímná. Píše se v ní, že tato místnost je naplněna jedovatým prostředkem, který byl aktivován přijetím zprávy, a který reaguje na lidský pohyb. Od vstupu do této místnosti ho dýchám do svých plic. Pohnu-li se, mávnu rukou či jen vrhnu poslední pohled na slunce, jež mi září na záda, prostředek se srazí v látku, jež zastaví mé srdce.

Někde v této budově je osoba – pravděpodobně více osob – které opustily oběžnou dráhu svých povinností. Pohnu se a zemřu, a oni zajistí, že bude místnost řádně vyvětraná, než započne jakékoli vyšetřování. Také zajistí, že vyšetřování zjistí, že jsem zemřel z přirozených příčin, a že dostanu pohřeb vhodný státníka. Té cti se mi dostane, to jsem si jist.

A ačkoli to všechno bylo zcela nedůležité – trávící prostředek a zrádci a celkový rozvrh zabere spoustu času a úsilí – není to míněno jako pouhá vražda, ale jako urážka, která mě vtáhla na toto místo. Vstoupil jsem do pasti, kde nic, co učiním, mi nepomůže. Nemám moc zasáhnout. Budu-li jednat, udělám-li cokoli jiného než dokonale nehybně sedět v tomto malém království stagnace, okamžitě zemřu.

Jmenuji se Janus Bravour. Všechny cesty jsou mi otevřeny, a všechny vedou k mému konci.

A právě to mě přinutí se rozhodnout, to pochopení, které právě prožívám, v tomto okamžiku, který je nekonečně krátký i nekonečně dlouhý: že člověk, který je naživu, který je doopravdy naživu, se může pouze udržovat v pohybu, jinak stagnuje, a ta malá jiskřička vzadu v mé hlavě není pouhopouhé rozhodnutí mé nadcházející akce, ale naděje – iracionální, absolutní naděje, jež se vlastně přetváří ve víru, a já musím utlumit při té myšlence úsměv – že těmi nejrychlejšími pohyby dokážu podvést tu konečnou a absolutní smrt, dokážu-li se pohybovat rychleji než světlo, rychleji než samotný čas, dokážu-li vydechnout a nadechnout se a připravit své nervy a vyrazit.