„Jeden z vašich mužů je mrtvý a já vím, kdo jej zabil.“

Komptroler stanice hleděl na ženu, která stála na opačné straně jeho kanceláře. Byla Gallenťankou od hlavy k patě, z každého aspektu její pózy vyzařovala vnitřní kombinace arogance a klidu. Také byla starší než on, ale nicméně docela atraktivní na svůj věk, což jej u sebe dost překvapilo.

„Jsi jeden z našich vězňů, dostala ses přes naše strážné,“ řekl. „Mluv, dokud můžeš.“

„Ti lidé, co nás napadli – ti, které jste pustili do stanice – se pokusili dokončit práci. Přišli do vězení a chtěli nás popravit, ale nám se podařilo uniknout. Váš strážný neměl takové štěstí.“

„Pokud mluvíte pravdu, což zjistíme velice brzy,“ odpověděl komptroler a zadal na holovideový povrch svého stolu kombinaci, „proč bych vás neměl hodit opět rovnou do vězení a vypořádat se s tím sám?“

Žena začala pomalu kráčet k němu. Napjal se, ale ona zdvihla ruce k hlavě a řekla, „Pohov, vojáku. Nejsem ozbrojena.“ Dál se k němu blížila, a když byla v polovině místnosti, všiml si, že byla zjevně zraněna: To, co bral za rtěnku, byl krvavě rudý šrám, na němž byl rozprostřen tenký film léčebného prášku, který doposud nedokončil svou magii.

„To vám udělali?“

„Udělali toho víc,“ řekla krátce. „Ale přežili jsme. Jen se na nás podívej, drahý. Podívej se, co můžeme na oplátku udělat.“

Dokončil zadávání sekvence. Semínko dat se rozbalilo na desce jeho stolu, šíříce své digitální okvětní lístky do každého rohu. Žena tam tiše stála, zatímco si vše četl.

Nakonec opět pozdvihl hlavu, podíval se jí přímo do očí a optal se, „Proč bych vám to měl dovolit udělat?“

Došla ke stolu a naklonila se nad něj, kdy zarazila klouby do desky stolu. Viděl, jak klouby zbělely. Jeho pohled opět přejel na její tvář, všímaje si po cestě i jiných detailů, které byly až příliš blízko a voněly až moc dobře.

„Uvidíš, že jsme tohle už dělali nesčetněkrát,“ řekla tichým tónem. „Uvidíš, že jsme pomáhali policejním složkám, říšským i pirátským. Uvidíš, že nám lze důvěřovat v tom, co děláme. Zjistíš, že je mnohem lepší riskovat lidi jako jsme my, než své vlastní lidi, a my to uděláme tak tiše, že vaši občané to nezjistí, dokud jim nebudete připraveni říct, co se stalo. A pokud to není dost,“ zamumlala, „no, tak tady mně máš. Gallenťané nemají hranice. Máš nějaký důvod si myslet, že nemohu udělat něco, co chci?“

Komptroler na ni chvíli zíral. „Podle toho, co jsem viděl, ne, nemyslím si to,“ řekl nakonec. „Máte šest hodin, než na ně pověsím stráže. Najděte ty odpovědné lidi a předejte mi je, živé. Pokud to splníte, vydokujete z této stanice poté, svobodní a s našimi díky.“

„Poděkování bude vzájemné, pane. Setkáme se brzy,“ řekla a poslala mu vzdušný polibek. Hleděl na ni, jak vychází tak pomalu, jako sem vstoupila, a nikdy si nevšiml potu, který jí stékal po zádech, ani jemného třesu jejích rukou.

***

Existovala jemná rovnováha mezi skvělým úspěchem a sebevražedným selháním. Četnost jizev na mužových zádech vyprávěla o úspěšném, byť spíše o zvratovém, životě skákajícím na vážkách.

Například výsledek malé EMP bomby, kterou pečlivě sestavoval, měl potenciál pro jeden velmi pozitivní výsledek, ale i stovky nehezkých následků od selhání v kritickou chvíli po nekontrolovanou aktivaci během testování. První případ by jej velice pravděpodobně okradl o jeho jediné opravdové protiopatření vůči protivníkově mechanizovanému útoku, zatímco to druhé by mu způsobilo epileptický záchvat a infarkt těsně předtím, než by to přerušilo veškeré elektrické procesy v jeho mozku.

Při pájení drátků v bombě si pobrukoval, pečlivě hned spoje pokrýval vodivým gelem a izolantem. Zcela tím žil.

Jeho okolí bylo strohé: prázdné skladiště na okraji centra stanice, dostatečně blízko průmyslovým oblastem a dostatečně daleko od davů, takže si jej nikdo nemohl všimnout. Měl pracovní ponk a židli, obojí z plastu, generátor a nějaké to analytické vybavení pro bombu, nestatické plastické plátno, které rozložil po betonové podlaze, aby nepoztrácel věci, a přenosnou konzoli pro dokončení hackovacích prací.

Odložil pájedlo, podíval se na blikající obrazovku konzoly za sebou a povzdechl si. Měl před sebou dva úkoly. Prvním a nejdůležitějším bylo hacknout v operačních procedurách stanice povolení týmu oddokovat. Byla to úniková cesta, na níž záleželo víc, než na misi. Druhým bylo připravovat protiopatření vůči dronům, které byly proti nim použity. To byla pomsta, na které záleželo v některých ohledech, které měl problémy slovy vyjádřit.

Otočil se ke konzoli a chvíli na ní pracoval. Byla to složitá činnost, která vyžadovala rychlost, pozornost a instinkt pro adaptaci. Vlastní systém Guristas byl jedním z největších příkladů chaotického hackování ve vesmíru, který strkal svá nesčetná tykadla do nesčetných prasklinek v systémech Říší. Trikem bylo nedotýkat se jej přímo, neboť to byla náladová bestie, ale nechat to přijít k sobě. Vytvořil velkou dávku falešných dat a připravil špatně chráněné vysílací úložiště v blízké opuštěné těžební kolonii. Byly to nesmyslné věci, ale měl náznak smyslu, což bylo vše, co datatykadla Guristas potřebovaly, aby to sevřely a přitáhly pro pozdější analýzu; a tím činem vzaly i pěkný malý balíček velmi slušných požadavků, aby prosím umožnily určité lodi vydokovat, než si to mohly rozmyslet.

Trvalo nějakou dobu, než se veškeré množství dat vetkalo do systému Guristas, kdy s děsem v srdci zjistil, že si bezmyšlenkovitě hraje s dráty EMP bomby. Velice pomalu je položil zpět a odsunul svou židli, aby byl mimo dosah, zaklonil se s rukama za hlavou a nechal svou mysl se toulat, než konzole dokončila poslední průběhy programu.

Vytvořil si z toho život, v mnoha ohledech. Když osvobozoval otroky, měl na výběr dvě cesty: čistou, jako konzole, kterou měl za sebou, nebo špinavou, například bombu. A jestliže měl být k sobě upřímný, nejraději upřednostňoval špinavou. Právě to dělal, když se přidal k této žoldnéřské posádce, místo aby bojoval za pravou věci Minmatarů. Část ze zisku z mise si dával stranou a pak posílal svým přátelům v podzemí, aby mohli osvobozovat své bratry a vylepšovat jejich úděl, a dle toho, jak se tomuto týmu vedlo, rozhodně to přebíjelo unikající život z těla ležícího někde v jámě, se zbraní v jedné ruce a vlajkou v druhé. Tohle dle něj byl úděl Minmatarů. Viděli jste příležitost, bez ohledu na její neobvyklost, a začali jste s ní něco dělat. Šli jste po ní.

Usmál se, přesunul se zpět ke stolu a dal se do práce. O půl hodiny později měl teoreticky fungující EMP bombu. Opatrně ji položil na zem vedle testovací výbavy, vyřkl krátkou a tichou modlitbu a spustil ji.

Výbava ztratila veškerou energii, zatímco Artenal ne. Bomba fungovala.

Začal z něho vybublávat smích, který se změnil v zalykavý chechot, když se podíval na stůl a viděl, že EMP vlna zcela usmažila i konzoli.

***

Někteří lidé kráčejí katedrálami, zatímco jiní procházejí škarpami. Kralean díky svým starým poutům s Amarrským klérem, měl každou nohu v jiném světě, což mohlo být nevýhodou, pokud potřebujete cestovat rychle, aniž byste na sebe neupozorňovali, ale poskytovalo to výborné zázemí, když jste potřebovali volit si své kroky a kráčeli v tichosti.

Je obecným nesprávným názorem, že piráti a žoldáci nemají víru. Jistě, ti nejhorší měli jen malé sklony pro nehmatatelné. Ale za každým pirátem není jen pouhá stopa obětí – je tam i skrytá masa lidí, jejichž životy jsou ovlivněny či spleteny s životy pirátů. Jsou to lidé, kteří žijí ten život spíše z volby než z nutnosti z ruky do úst, a jejichž skrytou, spíše nevyřčenou nadějí je, že jednoho dne dokáží jakýmsi druhem změny opustit vše a dostat se na lepší místo.

Jejich stísněná víra je možná bezejmenná, ale žhnula tak jasně, že až hořela. Trikem bylo nalézt skryté chrámy.

Kralean putoval stanicí. Navštívil pár kostelů, kde jej uvítali jako bratra ve víře, byť ne úplně stejné. Tam získal informace, kde lze nalézt opravdu zbožné lidi.

Pak navštívil pár domů v nejchudších čtvrtích a viděl mnohé rodiče, pak navštívil ulice a bary, aby viděl jejich rozličné děti. Pořádal proslovy, které byly časově krátké, ale posluchače se zdály velmi dlouhé, a poté, co mluvil po nějakou dobu, začali naslouchat.

Trvalo to docela dlouho, ale nakonec měl docela pěkné stádečko.

Další chybou je mínění, že piráti jsou nejmocnějšími jedinci v jakékoli skupině bezvěrců. Jsou viditelní a hlasití, jistě, a nejvíce se chvástají svou mocí. Ale moudrý pirát – ten, který má správnou směsicí sebevražedných válečnických instinktů a prostého selského rozumu – ví, že není ničím bez podpory lidí ve stínech.

Takže když se Kralean vrátil ze své pouti, byl ujištěn, že kamkoli jeho nepřátelé půjdou a s kýmkoli si promluví, bude jim odepřen úkryt, útočiště či pomoc, a budou se jich stranit jako těch nejnečistějších ze všech.

Neboť moudrý muž je ten, kdo si získá srdce svého stáda, zatímco chytrý muž je ten, jemuž se podaří živit ten dušený a mihotající se plamen, jenž v jejich duších stydlivě plane.

***

Nesměla použít zbraně, ale to bylo v pořádku; existují i jiné způsoby.

Scaara vstoupila do předsíně Ocelového sudu zcela nepoznána. Lidé si tu moc nevšímali nově příchozích, pokud k tomu neměli naléhavý důvody, navíc pomohlo, že nebyla viditelně ozbrojená. Pokradmu si poplácala kapsy, v nichž skrývala pár aktivačních modulů a kovovou ampuli.

Ocelový sud nebyl tak narvaný jako posledně, ale i tak dokázala poznat mnoho tváří. To bylo dobré.

Došla k baru, ale nesedla si. Místo toho tam stála a tiše si měřila sedící patrony, barmana a řady lahví za ním. Zvláštní pozornost věnovala koncům baru, kde seděli pravidelní hosté. Jeden nebo dva z nich, jak se zdálo, zaregistrovali její přítomnost a v jejich očích se zažehla jiskra poznání.

Nikde na ní nebyly zavěšené zbraně, ale měla s sebou něco lepšího. Pomalu vklouzla rukou do kapsy a vytáhla aktivační přepínače zbraní a držela je ve stisklé pěsti. S tichým potěšením si všimla, že ti samí lidé, kteří si jí všimli, nyní seděli zpříma, jako otrokářští psi při poplachu, napjatí a v pozoru. Její pěst vystoupala do vzduchu jako raketa viděná z dálky, a lidští psi sledovali její pomalou trajektorii. Když dosáhla svého vrcholu, stiskla palcem jeden z přepínačů a pak jej odhodila jej na podlahu jako vysátou palivovou nádrž. Stěží měl šanci cinknout o podlahu, když barem zazněl rachot zaklouzávání bezpečnostních dveří na svá místa u všech východů. Bezpečnost stanice měla přednost před osobní svobodou v dobách krize, takže když automatické ovládání obdrželo zprávu, že jednotka musí být uzavřena, pak se tak i stalo.

Všichni v Ocelovém sudu si ji všimli, ale jen viníci povstali. Rychle se vrhli ke Scaaře. Mávla na ně a stiskla druhý přepínač v ruce.

Vysokofrekvenční sirény, kdysi dávno zabudované do každého baru na stanici kvůli kontrole davu, zaječely uši probíjejícím zvukem. Patroni padli jako rozprášení roboti, chvilku si drželi hlavy a poté padli do spásného zapomnění. Jeden z nich se téměř dostal ke Scaaře, jeho ruce skoro obemkly její krk, ale pak padl a zaryl svou tvář do podlahy.

Scaara odhodila i druhý přepínač a tiše odpřisáhla slib, že koupí Artenalovi pořádné pití za úpravu všeho, od aktivace systémů po maličké ušní protihlukové filtry, které uchránily její hlavu před zvukovým útokem.

Pak z jiné kapsy vytáhla kovovou ampuli, dokonalý válec asi tak o polovině délky její rtěnky. Rozlomila pečeť. Ozvalo se ťuknutí a oba konce se prodloužily, jeden zakončený jehelním perem, druhý jehlou. Poklekla k muži poblíž, zarazila mu jehlu do tepny na krku a počkala, než stimulant zapůsobí. Mysl otupující siréna již umlkla, ale nikdo se neprobere ještě nějakou dobu, pokud mu někdo nepomůže dávkou syntetického adrenalinu.

Muž zalapal po dechu a otevřel oči tak zeširoka, že se mu vyvalily. Usmála se.

„Pst,“ řekla. „Tohle bude bolet, ale zkus být v klidu.“

Její pěst se opět sevřela, ale tentokrát v ní držela jen svůj vztek, který potřebovala ventilovat.

O nějakou dobu později, poté, co se přesvědčila, že ano, on je jedním z kontaktů pro Shahounův tým, a ano, mohl by ji říci, kde jsou, a ne, říká úplnou pravdu a jestli by mohla prosím prosím prosím přestat a nelámat další kosti, vylovila z další kapsy jinou kapsli, zlomila její pečeť a zarazila mu jehlu do krku. Tentokrát to nebyl stimulant, ale uspávadlo, dost silné, aby uvrhlo silného člověka do bezesného, neprobuditelného spánku. Jakmile oběť opět získá vědomí, bude zcela neschopná normální komunikace. Nebude chodit. A nebude mrkat.

***

Tým se shromáždil na tajném místě a připravoval se na násilí.

„Bude nám povoleno po tomhle se někdy na stanici vrátit?“ zeptala se Scaara.

„Striktně řečeno jsme nic špatného neudělali, krom toho, že jsme je stáli život jednoho strážného,“ řekl Kralean lhostejně. „Díky štěstí a schopnostem budeme pryč dříve, než ten podvod zjistí, navíc můžeme provést odškodné později. Tihle lidé mají divokou povahu, kdy je třeba je nechat chvíli vychládat, ale nejsou nerozumní.“ Podíval se na ostatní. „Jak se vám dařilo?“

„Z feromonového parfému je mi vždycky špatně,“ řekla Joreena. „I když je to jen na pár sekund. Nechápu, co se vám na tom líbí.“

„To ani já,“ zakřenil se Artenal. „Jsi stejně ošklivá jako vždy.“ Pak uskočil, aby se vyhnul zásobníku, který po něm hodila.

„No, fungovalo to,“ řekla. „Komptroler nám dovolí vše provést. Také jsem si promluvila s jedním z nejvýše postavených strážných, který je velice nešťastný ze ztráty muže a přislíbil mi pomoc, pokud ji budeme potřebovat.“

„I já jsem si krátce s někým popovídala,“ řekla Scaara zadumaně. „Líbilo se mi to. Jinak mohu potvrdit naše informace. Tým, který chrání Shahouna, je stále rozdělený a v klidu si jde po svých záležitostech, než ještě dnes odletí. Cokoli uslyší o našich plánech, nebude to od jejich kontaktu na stanici. A ještě něco, ten Caldarec, co mi padl do oka v baru Ocelový sud? Ten je můj.“

„Je překvapivé, jak vždy jdeš po svých lidech, drahá,“ usmála se Joreena.

„To nejsou mí lidé,“ odpověděla Scaara a pokrčila rameny. „Každý, s kým se setkám při své práci, je zrádcem Státu.“

„Ať je to jak chce,“ vpadl do toho Kralean, „Shahounův tým bude mít o něco méně podpory, ze které může čerpat.“

„O jak moc méně?“ optal se Artenal.

„Prakticky z vůbec žádné,“ řekl Kralean. „Věřící se jim budou vyhýbat. A ještě něco, pokud si máme vybírat cíle z toho týmu, chci tu Minmatarku. Provádí nějaké vyšetřování a mám důvod věřit, že navzdory mému úsilí se jí podařilo shromáždit malý tým bezvěrců. Nejsem z toho nadšen.“

Artenal se zamračil. Byl to zcela rozumný důvod. Samozřejmě že ano. A spolupráce v týmu byla vždy dobrá. Ale Artenal cítil, že v posledních misích jde Kralean hodně po Minmatarech.

„Půjdu po tom Gallenťákovi. Jsme zvyklí zrazovat naše přátele a zkušenější,“ řekl Artenal vrhl na Kraleana významný pohled, jenž byl zcela ignorován. Pak pokračoval, „On byl tím, který nás všechny vyřadil. Je to technik, takže vy ostatní byste nevěděli, co si s ním počít. Viděl jsem jeho nákupní seznamy, velice zajímavé věcičky. A krom toho, do databází Guristas o nás vložil některé věci, ze kterých nejsem vůbec šťastný.“

„Jsi si jist, že ho zvládneš?“ optala se Joreena s možným nádechem uražené rasové pýchy.

„Ale no tak,“ řekl Artenal. „Ten chlap používá drony.“

Kralean, vše ignorující, se otočil ke Scaaře a konstatoval, „Víš, pokud půjdeš po Caldarci, padneš i na Shahouna.“

„Nezabiju ho,“ odpověděla rychle.

„To vím, že ne. Mám pro něj připravený plán…“

O nějakou dobu později se rozdělili a každý zamířil svým směrem, tiše a smrtonosně.