A když byly obě děvky odvlečeny, zmítající se, plačící a naříkající, a jejich dítě odesláno na rozpůlení, zapřel se Aritcio na trůnu a vypadal potěšeně.

„Jsem rád Dědicem,“ zamumlal tlumeně k vojenskému poradci, hubenému muži v těsně padnoucích šatech a s netečnou tváří. Po druhém boku mu stála náboženská poradkyně, žena s vlasy svázanými v drdolu, jež držely na místě dvě zlatá miniaturní kopí.

Vojenský poradce přikývl. „Máme další případy, mylorde.“

„Ach, dobře.“

Obří dveře se pomalu otevřely. Byly z bronzu, vyzdobené všemi druhy náboženských ikon. Jak se dalo předpokládat, hodně převládal Doriam II.; jeho vzhled a vyzdvihování jeho vlády dominovaly celé ploše obou dveří. Bylo tradicí, že se otevřely, aby vpustily dalšího prosebníka, ale hned poté se zavíraly. Jedinou výjimkou byly ty případy, kdy byl zármutek tak rozsáhlý, že horda žalobců zaplnila královský dvůr, v takovém případě zůstávaly pro přihlížející dveře otevřené. Takové případy byly vzácné: V těchto dnech byli jediní lidé, kteří vkládali svůj osud do rukou Aritcia, nuceni vstupovat dovnitř prakticky pod namířenými zbraněmi. Samozřejmě bylo možné jeho rozsudek odmítnout, ale pak byl takový člověk za své potíže okamžitě popraven.

Se zaváháním vstoupil mladý muž. Byl oblečen jako šlechtic Držitel, ale jeho vlasy byly rozcuchané a pod očima měl tmavé kruhy.

„Ty, tebe nepoznávám,“ řekl Aritcio.

Muž poklekl před Aritciem a řekl, „Jsem Fazian Shalah, mylorde. Doposud jsem ve vaší přítomnosti nebyl.“

„A jaká je tvá stížnost?“

Fazian znovu povstal. „Mylorde, Já-“

Pak byl na chvíli přerušen vnějším hlukem, tlumeným řevem bušícím na okna, a pak pokračoval, „Mylorde, jsem zoufalý. Byl mi zkonfiskován majetek, mé účty zmraženy, mé veškeré obchody se zastavily.“

Aritcio se zlehka usmál. „A proč to všechno?“

„Já, ehm… upřímně, mylorde, byl to okamžik hloupého opileckého pobavení. Vyřkl jsem dosti neslušný komentář o Serude Sakekoo.“

Vojenský poradce se naklonil k Dědicovi a zašeptal, „Ta je od Říšského kancléře.“

Aritcio nadzdvihl obočí. „Dosti?“

„Ano. Tak. Hodně.“

„Chtěl bys ten komentář zopakovat?“

Fazian hlasitě polkl. „Upřímně, mylorde, raději bych to neopakoval. Mělo to co do činění s čelní ozdobou, kterou nosí, a můj názor na to, jak to vypadá. Ale opravdu bych to nechtěl opakovat.“

„Dobře. To je dobře,“ řekl Aritcio pobaveně, a ukázal na něj prstem. „Učíš se.“

„Každý den, mylorde. Ale nyní se kaji, a jsem zoufalý. Nemohu nakrmit své děti, nikdo se mi neopováží půjčit peníze, nikdo z mých kontaktů mi není užitečný. Mylorde, prosím, zasáhněte.“

Aritcio mrknul na svou náboženskou poradkyni. „Co říkáš, drahá? Mám zasáhnout?“

„Jsem si jista, že mylord učiní správné rozhodnutí, jako vždy,“ odpověděla s rezignovaným výrazem.

Aritcio, zjevně potěšen její reakcí, se otočil zpět k Držiteli. „Myslím, že bylo maličkou pomstou od Říšského kancléře, že tě tímto protáhl. Tímto prohlašuji, že mají být tvé účty opět rozmraženy, tvůj majetek navrácen, nebo budeš žalobci odškodněn příslušnou sumou, a že ti je navráceno původní místo s jakoukoli pomocí, která bude považována za důležitou od nezávislé strany.“

Fazian znovu padl na kolena. „Ach, děkuji, mylorde. Převelice děkuji. Budu si to navždy pamatovat.“

„Ano, to si určitě pamatovat budeš. Povstaň, prosím. Věřím, že ses poučil v této lekci o způsobech a chování.“

„Poučil, mylorde, poučil,“ řekl Fazian a povstal. „Děkuji mnohokrát.“

„To už nezmiňuj. Ale aby se zajistilo, že tato lekce zůstane poučením, nechám ti odříznout rty. Další.“

Držitel, zcela šokován – což byla dosti běžná reakce na dvoře Aritcia Kor-Azor – byl vyveden strážemi. V okamžiku, kdy se dveře otevřely, se hluk venku změnil v plnohodnotný řev.

„Co se děje?“ optal se Aritcio.

Vojenský poradce zlehka pokrčil rameny. „To nic není, to jsem si jist, mylorde,“ odpověděl a zkrátka kývnul na jednoho ze svých mužů. Ten muž okamžitě odešel postranními dveřmi.

Bronzové dveře se znovu začaly otevírat.

„Mylorde, další člověk je mim a-“

„Vyřízněte mu jazyk a přinuťte ho sníst. Další!“

Dveře se opět zavřely.

Strážný, jenž byl vyslaný poradcem, se vrátil, došel k poradci a něco mu pošeptal. Poradce mu něco šeptem rychle odpovídal, ale byl Aritciem přerušen.

„Je tu něco, co by mě mělo zajímat?“ zeptal se Dědic.

„Ne, vůbec ne,“ odpověděl poradce. „Ale zdá se, že na cestě je velice zvláštní návštěvník.“

„Ach?“

„Mluvčí pravd.“

Náboženská poradkyně ztuhla, ale nic neřekla.

Řev zvenčí již nešlo ignorovat. Bylo to, jako kdyby se přes palác měla převalit tsunami. Strážní koukali jeden na druhého, ale zůstávali neochvějně na svých místech. A před dveřmi to znělo… ne nářky, ne výkřiky, ale hrubá palba hluku, jako kdyby každou chvíli měla narazit první vlna.

Pak se ozval ohromující rachot bušení na dveře, tvořený nesčetnými pěstmi.

Aritcio se trochu na trůnu zavrtěl. „Myslím, že bychom raději měli otevřít,“ řekl.

Dveře se pomalu otevřely a odhalily zmítající se dav lidí. Strážní položili ruce na zbraně, ale vojenský poradce pozdvihl ruku. „V klidu,“ rozkázal.

Od skupiny se oddělila malá postava a vstoupila do síně. Byl to starý muž, seschlý a šedý. v tradiční róbě vysoko postavených náboženských představitelů. Kráčel s pomocí vysoké hole, jejíž hlava se stáčela v kruh.

„Mluvčí pravd,“ vydechla s úctou v hlase náboženská poradkyně.

„Přesně ten,“ odpověděl muž a mile se na ni usmál. „Přál bych si, aby tohle byla neformální návštěva, neboť jsem tu nebyl, ach, alespoň století. Ale jak můžete vidět dle mých společníků, jsme přinuceni se vypořádat s velmi důležitou záležitostí.“

Zatímco mluvil, připochodovalo k němu několik členů davu. Byli to všichni Držitelé a jako takoví měli povoleno vstoupit ke dvoru bez zábran; odmítnutí vstupu Držiteli bylo považováno za urážku, ačkoli jakmile Držitel vstoupil, mohl být vyhnán na příkaz Dědice bez následků.

Držitelé, přibližně asi o dvaceti lidech, vytvořili okolo Mluvčího půlkruh. Všichni stáli tváří otočení k trůnu, pevně hleděli na Aritcia. Dveře zůstaly otevřené dle tradice, když se shromáždil celý rod, a někteří členové davu drželi aktivované videokamery. S ohledem na Dědicovu přítomnost zakrývali rukama čočky kamer, ale mikrofony byly velice aktivní.

„Co se děje?“ optal se Aritcio. „Proč jsi tu?“

„Jsem překvapen, že tu vůbec jsem,“ řekl Mluvčí. „Zdá se, že některé strany měly zájem na předčasném ukončení mé cesty.“

„To není odpověď na mou otázku,“ zavrčel Aritcio.

„Ne, mylorde. To není. Ale nyní jste odpověděl mou.“

„Nemluv nesmysly, chlape.“

„Dobrá,“ odpověděl Mluvčí. Ukázal na lidi za ním. „Tito muži a ženy mají stížnosti, jež musí být napraveny. Ti v chodbě mají další. A ten křik, jenž slyšíte zvenčí, je od těch, kteří se doslechli o mé cestě a rozhodli se následovat. Urazil jsem dlouhou cestu, mylorde, a ta cesta byla plná nebezpečí, ba i větším, než jsem na počátku očekával.“

Připochodoval blíže k trůnu a zastavil kousek u schodů, které vedou k trůnu. Roztáhl ruce, jako kdyby vítal ztracenou duši, nebo jako by prohlašoval její zapuzení. Jeho hlas, ač zdaleka ne hlasitý, byl slyšen jasně; byl to jediný hlas v místnosti krom hučení záznamových zařízení a tlumeného hluku od lidí venku. „A proč jsem tady, mylorde, to je opravdu velmi jednoduché. Přišel jsem vás zabít.“

Nikdo neřekl ani slovo. Pár okamžiků nikdo ani nedýchal.

Pak bylo ticho protnuto hlukem: nejprve dušeným pisklavým hihňáním, které se změnilo v drásavý smích a nakonec chechot. Aritcio se smál tak silně, že téměř spadl z trůnu. „Ty?!“ řval smíchy na Mluvčího. „Jsi šílený, staříku! Jsi šílený!“

„Buď jak buď, ale zdá se, že nejsem jediný,“ odpověděl Mluvčí docela klidně.

Aritcio, snažíce se získat opět vážnou tvář, se zeptal, „Kdo tě poslal?“

„Proč… to vy, mylorde.“

„Cože? Ó nebesa, tohle je čím dál lepší.“

Mluvčí se otočil k lidem kolem něj a ukázal na muže, jenž stál po jeho pravici. „Toto je Rakban Vennegh,“ řekl. „Jeho otec byl usmrcen za krádež, obviněn mužem, jehož kromě vás nikdo neviděl. Vedle něj stojí Suki Natasa. Její syn byl mučen za to, že zaletěl balónem do stromů královské zahrady, a nyní nedělá nic než hledí do zdi. A tam je Etu Gassa, jejíž krása vás okouzlila tak, že jste nařídil, aby byla nucena tančit nahá na palácovém náměstí každý den v poledne, aby si svou krásu sobecky nenechávala pro sebe. A nechal jste jejího manžela zavraždit, obviněného ze sobeckosti, že si ji nechává celou pro sebe. Každému v této síni, v tomto paláci, na tomto místě jste ublížil, nebo mají milované, jimž jste ublížil. Každičký z nich, mylorde.“ Mluvčí mluvil tichou monotónní řečí, ale v jeho řeči existoval slabý důraz zdvořilosti při slově mylorde.

„To jste stvořil,“ pokračoval Mluvčí. „Jsem-li zde, mylorde, je to jen proto, že jste mě sem povolal, i když si toho nejste vědom. Mluvčí jsou soudci hned po Císaři, kráčejí tam, kde jsou potřeba.“

Lehce si upravil plášť a pravil, „Právě teď, mylorde, je tu armáda lidí tam venku, kteří chtějí nápravu vašich činů. Abych byl určitější, chtějí vaši krev.“

Aritcio odpověděl, „Bez šance.“

Vojenský poradce dodal, „Je Dědicem trůnu. Nemohou se ho dotknout.“

Mluvčí pravd na něj upřel ocelový pohled. „Ve skutečnosti, mylorde, mohou.“

Než měli šanci odpovědět, pokračoval, „Nejsem si jist, zda jste si vědomi prastarého náboženského zákona – vlastně abych řekl pravdu, jsem si zcela jist, že si ho vědomi nejste, neboť jinak byste nikdy nezabředli do těchto záležitostí – náboženského zákona, díky čemuž může poškozená strana žádat náhradu od poškozujícího, a to ve formě masa a krve. Oko za oko, libra masa, vydloubnutí oka, a tak dále.“

Náboženská poradkyně do toho vpadla, „Jsme si vědomi tohoto práva. Je to z nejstarších textů, z těch o rozzuřeném bohu. Ale tady nemá žádnou váhu.“

„Ach, ale má,“ řekl Mluvčí. „Bude-li někdo poškozen bezdůvodně někým jiným, a bude-li čin souzen nesmyslně oficiálním soudcem, může být použito právo náhrady. Oficiálními soudci jsou Císař, samozřejmě, společně s pěti Dědici, jistými Držiteli. A Mluvčí pravdy.“

„Mně se nedotkneš,“ řekl Aritcio.

„Nemůže ti nic udělat, mylorde,“ řekla Aritciovi náboženská poradkyně. Otočila se k Mluvčímu. „Vynechal jste polovinu zákona. Existuje posun dle postavení.“

„To vskutku existuje,“ odpověděl Mluvčí. „A říká, že byl-li čin posouzen jako odůvodněný, náhrada bere v úvahu společenská postavení oběti i pachatele. Je-li pachatel značně výš, množství odplaty, libra masa, chcete-li, se dle toho zmenší. Kdyby obyčejný občan měl žádat náhradu od Císaře, dostane ji, ale bude to nekonečně malá troška, jen něco málo víc než kousíček kůže z rukou jeho Svatosti.“

Aritcio řekl, „Tak kde je problém? I s těmi lidmi tam venku těžko přijdu o více než o ostříhání vlasů.“

Mluvčí odpověděl, „To jsou jen ti, co se připojili k mé pouti. Přicházejí k nám zprávy ze všech koutů oblasti. Existuje hromada lidí, kteří jsou na vás velmi rozzlobeni, mylorde, a pokud všichni uvedou své žádosti najednou, budete rozprášen na atomy.“

Aritcio, jehož tón hlasu byl čím dál zachmuřenější, se otočil k náboženské poradkyni. „Je to pravda?“ zeptal se. „Má tento muž, tento… tento Mluvčí pravd,“ vyplivl titul, „má právo mně soudit?“

Náboženská poradkyně nic neřekla, jen zavřela oči a přikývla.

Aritcio se otočil k vojenskému poradci. „Má?“

Poradce ztuhnul. „No, netu-, to jest, no-“

„Odpověz mi. Má tento muž moc mě popravit?“

Vojenský poradce sklonil hlavu a hleděl na podlahu. „Ano, mylorde. Věřím, že má.“

Aritcio se otočil zpět k Mluvčímu. „Nevidím důvod, proč bych měl jednat dle tvých požadavků. Proč nemám nechat své stráže, aby popravili oni tebe?“

„Jestliže mě napadnou,“ odpověděl Mluvčí, „nejenže budou exkomunikováni a jejich jména se vymažou z Knihy záznamů, čímž jejich životy a osobnosti přestanou existovat, ale vy půjdete proti slovu Mluvčího, což znamená, že i vy riskujete vymazání z Knihy záznamů. Byl byste zbaven trůnu, mylorde, a zbaven svých práv a imunity. Dokážu si představit, že pak již budete bez šance.“

Mluvčí zavřel oči, hluboce vydechl a pak dodal, „Tak to je, mylorde. Toto je konec cesty. Okamžik, kdy se hříchy vracejí, aby ničily.“

„To je vzpoura, tak je to.“

„Ne, mylorde. To je revoluce.“

Opět padlo ticho. Ani hluk davu nebylo nyní slyšet. Byl slyšet pouze hukot videokamer, jejich nahrávky byly bezpochyby vysílány hordám venku a nesčetným domácnostem kolem.

Vojenský poradce vkročil vpřed. „My… toto nemůžeme dovolit,“ řekl. „Jestliže bude Dědic zbaven trůnu, jestliže opravdu nastává revoluce, pak Rod padne. Vnější síly -,“ neřekl ostatní rody, ale měl to na mysli stejně jako všichni ostatní, „Vnější síly nás zničí. Dědic možná rozzuřil lidi za dobu své vlády, ale musíme najít nějaký způsob, jak ho zachovat. Musíme. Pokud ne, pokud se vydáme cestou otevřené vzpoury a královraždy, zbaví se náš lid jakékoli šance, že v budoucnu na trůn nastoupí jakýkoli jiný Dědic.“

Mluvčí se opřel o svou hůl. „A co pak tedy navrhujete?“

„Existuje… ne, vím, že neexistuje šance, že se lidé nechají od tohoto odradit,“ řekl poradce. „Ale jsou tu někteří, co by se nechali přesvědčit, aby počkali?“

Zvenčí se ozval hluk.

„Dobrá, asi ne tolik,“ uznal poradce. „Ale i tak. Existují tu lidé, kteří jsou ochotni riskovat otřesy krvavé vzpoury? Budou trpět ekonomickým rozvratem, který jistě bude následovat, a možností vojenského střetu? Budou riskovat své živobytí i samotné životy?“

„Ze svých požadavků nebudou chtít ustoupit,“ varoval ho docela klidně Mluvčí. „To je nadevše jasné.“

„Pak nám dovolte toto,“ pokračoval poradce. „Nechť vystoupí lidé, jež mají nejzávažnější požadavky. Nechť mají svou odplatu. Ale prosím, pro lásku rodu a všech v něm, nechte Dědice žít.“

„Souhlasím,“ dodal Aritcio, ale byl ignorován.

„Nevím, zda lid s tímto bude souhlasit,“ řekl Mluvčí.

„Doufám, že budou. Neboť i kdyby Dědic nezemřel, dojde až skoro k bodu smrti.“

„Cože?“ zvolal Aritcio.

Poradce pokračoval, „Jestliže vystoupí milión, pak odstraníme ruku. Jestliže vystoupí další milión, odstraníme nohu. Budeme řezat a řezat a řezat, budeme trhat maso a vysávat krev, dokud nezůstanou jen pouhé důležité orgány.“

„Zešílels?“ zařval Aritcio.

„Vše co žádám, pro dobro všech, je, aby zbylo dost pro Dědicovo přežití, aby dál v určitém ohledu fungoval. Konec konců, člověk nepotřebuje k vládě končetiny, ani všechny své smysly ne. Jedno oko stačí; jedno ucho; kousek jazyka, zubů a kůže.“

„To nedopustím,“ zavrčel Aritcio.

Poradce se k němu otočil a pravil, „Pak zemřete, mylorde. Roztrhají vás na kusy.“

„Ty mě roztrháš na kusy.“

„Ale tímto způsobem z vás něco zbude, mylorde. A zbytek můžeme nechat znovu narůst.“

Mluvčí do toho vpadl, „Klonování je zakázáno. To víte.“

„Jen pokud osoba zemře,“ odvětil poradce. „Ale jestliže jej udržíme naživu a necháme ho podstoupit procedurou urychleného buněčného růstu, neporušíme zákony, zatímco lidé dostanou svou libru masa.“

„Myslíte si, že to stačí?“ optal se Mluvčí.

„Upřímně? Ne,“ odpověděl poradce.

„Jsem stále tady, pokud vás to zajímá.“ ozval se Aritcio.

Poradce se k němu otočil, „Mylorde, i když vás velice miluji a ctím, jsme na pokraji revoluce, která si během mžiku může narazit vaši hlavu na kopí. Chápete tu situaci? Rozumíte tomu, že pokud bude s výsledkem jakákoli nespokojenost, zemřete?“

Aritcio zmlkl.

Poradce se opět otočil k Mluvčímu. „Pokud učiní jakékoli rozhodnutí, s nímž budou lidé velice nesouhlasit,“ řekl poradce, „pak mohou přijít hromadně a požadovat náhradu.“

„A s ním i jeho hlavu,“ řekl Mluvčí.

„A jeho život,“ dodal poradce. „Myslíte si, že se s tímto lidé spokojí? Nový vládce, jenž nahradí starého. Nový člověk. V každém smyslu slova.“

Mluvčí se zamyslel. Aritcio dál mlčel.

„Ano,“ řekl posléze Mluvčí. „Ano, věřím, že se s tím spokojí.“

Hordy lidí venku opět pozvedly svůj hlas, tak hlasitě, že se i podlaha paláce otřásala. Ale nebyly to výkřiky nelibosti. Zněla v něm radost.

***

Aritcio ležel připoutaný na operačním stole. Ke stropu byly připevněny videokamery, jedna malá byla připevněna i na čele chirurga.

Pomocí elektrického skalpelu odřezával chirurg pomalu a metodicky kousky Atriciovy kůže. Dědicova krev byla okamžitě odsávána změtí plastických trubiček, jež ji sváděly do dialytického stroje, odkud byla opět pumpována do jeho těla.

Nebyla použita anestetika. Dědic měl v ústech zaražený gumový chránič, připevněný koženými pásky, a zakusoval se do něj takovou silou, že mu na čele vystupovaly žíly. Po každém říznutí se ozval chraplavý zvuk, který nejprve přihlížející považovali za poruchu ve zvukové části vysílání, ale byl to Dědicův ochraptělý hlas, kdy jeho výkřiky nevyšly dál než do hrdla.

Někdy doktoři používali lasery, neboť ihned vypalovaly rány, ale neboť lasery také ničily nervy, považovala je veřejnost za velice neuspokojující. Skalpely byly těmi nejvhodnějšími nástroji.

Vojenský poradce i náboženská poradkyně se někdy k procedurám přidali, netečně sledovali kuchání svého pána. Náboženská poradkyně od počátku procedur neučinila žádný komentář. I vojenský poradce řekl jen málo, vyjma krátké, tajné konverzace s hlavním doktorem a určitými vojenskými představiteli, kdy k plnému pochopení všech zúčastněných vysvětlil, že Dědic nesmí zemřít. A pokud by zemřel, tak jeho věznitelé a hlídači provedou jakékoli nutné kroky, aby se zajistilo, že bude žít znovu, bez ohledu na osobní morálku a náboženské zákony.

Sám Aritcio řekl jen málo. Po jeho těle byla taková poptávka, že stěží mohl vůbec vládnout.

Chirurg si očistil skalpel a pomalu promluvil do kamery. „Tak to bylo zbavení kůže u posledního prstu. Prohlédněte si šlachy. Těmi budeme pokračovat.“

(O nápravě krutého muže se můžete dočíst v povídce Role, v níž hraji Ďábla.)